Štěstí

Film o postavách příliš zaujatých vlastními obscesemi a sebou samými, takže z jejich vzájemné interakce vyznívá falešná netaktnost a vykurvenost, jenž prostupuje jejich vztahy. Je to satirické i trefné. Film je bizarní a lehce znepokojivý extrakt toho, co lze vypozorovat v reálném světě. Děj se točí kolem dvou rodin, jejichž disfunkčnost dává nahlédnou pod povrch obrázku typické americké rodiny. Téma, které mě stále fascinuje. Happiness má něco z Americké Krásy a Magnolie. Je však o něco více pervy. Chybí mu však výraznější vizuální výraz a větší tah na branku. Přesto ale film, jenž by se neměl přehlédnout. (08.05.2020)

Tak to byl ten nejšílenější, nejúchylnější a nejoplzlejší film, jakej jsem kdy viděla. Hnusnější a divnější herce nemohl pan režisér vybrat (vyjma Lary Boyle). Absurdní děj, scény, dialogy, při kterých bylo člověku trapně, a to vše zabaleno do stravitelně nechutného obalu. S odporem přiznávám, že mě to bavilo. (18.04.2012)

Pokud si dobře vzpomínám, uvádí Sigmund Freud v některém ze svých textů příklad "štěstí", které pocítíte tehdy, když vám za studené noci vyleze palec u nohy z pod peřiny a začne mrznout a vy si jej zastrčíte opět pod peřinu. Tím ovšem nechci "štěstí" v Solondzově filmu nijak zlehčovat. Jsou to zkutečná štěstí. Zde na poli sexuality, ale podobná jsou i v oblasti osobní kariery, byznysu či politiky - zde jsou ovšem nejpatrnější. Je pravda, že ještě před padesáti lety by byla jen málo myslitelná, ale to jen proto, že na ně nebylo v rámci boje o existenci dost času. Dříve se "štěstí" uskutečňovalo rychle a brutálně. Zde máme čas se v něm nimrat, a díky tomu i něco poznávat a poznané s něčím srovnávat. Rodinu Jordanovu a osoby, které s ní přicházejí do styku, nevidíme jako absurdity nebo extrémy, jsou součástí běžného toku života. A navíc: budoucnost se neptá, co bylo reálné a co virtuální, zůstává jen "štěstím" nasládlá pachuť života. Sám si o významu štěstí dle Todda Solonze ani dle svého života moc nemyslím. Raději zpět k Freudovi, který chtěl zřejmě říct, že štěstím je okamžité odstranění tělesné či duševní bolesti - nic nad to. Pokud vás dneska nebolí zub, máte štěstí. A pokud ano, budete ho mít, až vám ho zubař vytrhne. (17.07.2021)

Naprostá ujetina jedinečného formátu, kterou si netroufám hodnotit, jelikož jsem za celý film nepochopil, jestli to Todd Solondz myslí vážně nebo ne. P.S. Hoffmana už ani nemá cenu nijak vyzdvihovat, jelikož jsem tak učinil ve spoustu mých minulých komentářích a velké plus u mě má Dylan Baker, který se výtečně předvedll ve své nemilé roli. (04.10.2009)

Tak moje dřívější zhlédnutí Života za časů války se mi opravdu vrátilo jako bumerang, protože některé z postav využil Solondz právě už ve Štěstí, a to nejen totožných jmen, ale částečně i typů charakterů, takže to bylo místy jako neustále se vracející déja vu (naštěstí ve „starší“ verzi bylo využitou mnohem větší spektrum podivínů). A také atributy Života odpovídají těm ve Štěstí (znovu vládne absurdita), jen jsou propracovanější, vypointovanější, rozhodně jsem se podstatně víc bavil (nejvíc asi u scén s psychiatrem, ať už to bylo jeho „zaujaté“ poslouchání pacienta, vlastní způsob terapie či dobře mířené otcovské rady synovi; dost často pomohla i harmonická hudba nehodící se do daných situací). A přibylo i více cynismu (nikým nepostrádaný kolega Andy) a rytí do všech těch pokrytců (kteří přitom mají své vlastní úchylky, kostlivce ve skříni) a všemožně se přetvařujících jedinců (společnému posezení dvou „dokonalých“ sester se stejně tak „skvělým“ životem se snad ani nejde nevysmát). Na druhou stranu nechybí ani vyloženě vážné scény, které jsou trochu jako pěst na oko a kvůli nim pak film působí poněkud nekompaktně. Proto dávám pouze slušné 4*. „Co by se stalo, kdybych mu sehnal...profesionálku, chápeš?“ – „Profesionálku?“ – „Děvku. Co by ho to mohla naučit. Pro začátečníky, chápeš...zaučit ho.“ – „Ale, Joe...je mu jedenáct.“ – „No jo, máš pravdu. Máš pravdu. Už je pozdě.“ (22.07.2014)