Pan Vok odchází

S tímto filmem jsou dvě potíže. Tou první je, že divák očekává stejnou legraci jako od prvního dílu. Jenže s tímto záměrem rozhodně točen nebyl. A tou druhou je nesmyslné srovnávání Miloše Kopeckého s Martinem Růžkem. Tak jako by těžko fungoval první díl, kdyby hrál hlavní roli Martin Růžek, tak stejně obtížně představitelné je představit si tento film s Kopeckým místo Růžka. Právě výkon Martina Růžka podtrhuje nostalgickou náladu tohoto filmu. Tyto dvě věci by měl mít člověk na zřeteli, než začne tento film hodnotit, aby nebyl nespravedlivý. Pravdou však je, že i když člověk to srovnávání pustí z hlavy, přesto film úplně nefunguje. Těžko říci, čím to je. Zda se to autorovi rozpadlo pod rukama, nebo se melancholie a komediální prvky vzájemně ruší, či se na tom podepsala změna hereckých představitelů. Každopádně v divákovi asi zůstává ta atmosféra, kterou chtěli tvůrci vytvořit, ale zároveň i pocit, že se to úplně nepovedlo. (15.11.2021)

Škoda, ale do stejné řeky podruhé obvykle nevstoupíš.  Po deseti letech se KS vrátil k postavě Petra Voka, o které natočil dobrou komedii s Milošem Kopeckým a dalšími. Jenže mezitím natočil několik silně normalizačních děl a zdá se mi, že s ním někteří už nechtěli hrát. Pan Růžek je herec dobrý, ale tu radost ze života (a tu lze mít i v šedesáti, i když tehdy to asi bylo těžší) nedal tak silně jako Miloš Kopecký, zbyl Václav Sloup jako intrikánský unavený - únava bych asi řekl je leitmotivem tohoto filmu - sluha, Marie Drahokoupilová najednou hraje jinou manželku než tehdy - proč proboha? pánové Vinklář a Řehoř jakoby zaskočili jen na chvíli a nechápali v jakém filmu to zrovna jsou a komické figurky jsou už jenom ty hodně ojeté (Štekl, Bryg, Gubel, Neděla, Hanus, Homola, Černý, Lír). Paní Janžurová taky tak nějak neví co by měla dělat. Film jsem si teď pustil, abych si ověřil dojmy a váhal jsem mezi jednou a dvěma hvězdama. Je to slabé, ale řemeslo je ještě slušné. Na druhou stranu Steklému bylo 76, to už není na super svěžest. Ale znova se na to asi nepodívám (06.01.2020)

Tady nejde o to, jak si pan Vok užívá, lidičky. Tady jde o to, jak se srovnává se životem zvolna se chýlícím ke konci mílovými kroky. I když to není tak rozpustilý, zábavný nebo hýřičský jako první díl, je to podle mě mnohem hlubší. Taková ta melancholie starýho člověka, kterej po životě prožitým způsobem, jakej si na začátku vybral a vždy považoval za nejlepší, ale dnes vidí, že nic horšího není, protože po něm nic nezbyde, ta melancholie je krásná a smutná a přímo z tohoto snímku sálající. Myslím, že Kopecký by tuhle roli ani hrát nemohl, protože z něj vždycky, až do smrti v každé roli ta energie přímo zářila, ale pan Vok je unaven, starý, nemocný a zklamaný a zničený životem. Co ho dříve bavilo a bylo důvodem jeho života, to mu dnes jen bouří nitro a rozviřuje bolestivé vzpomínky. Ví, že brzy umře a kromě několika pikantních historek nic nezůstane jako upomínka, žádný dům, strom ani syn. A Martin Růžek ho hraje opravdu dobře, ne jako do konce života hýřícího "vilného" staříka, ale jako trosku zvolna se smiřující s osudem nicky, jakou jsme vlastně my všichni. (29.04.2006)

Ušetřím si práci s hodnocením, protože monolog mi ho asi psal přímo z mozku. Jen to napsal daleko líp, než bych to asi zvládl sám. Důvod, proč tomuto velice dobře udělanému filmu, ať už jde o herecké výkony, scénář či kameru nedám vyšší hodnocení je ten, že se pořád nemůžu srovnat s tím, jak naprosto šablonovitě je Vok i císař, zobrazován. Jeden jako vilný požitkář, druhý jako pomatený monarcha. Naštěstí to není tak nesnesitelné jako v Císařově pekaři, tady to do značné míry otupuje ta melancholie blížícího se konce života, ale i tak je to vůči těmto dvěma velikánům naší historie skoro zločin. (07.11.2008)

Nebylo velkým štěstím měnit přestavitele hlavní postavy. Miloš Kopecký vtiskl Vokovi svou pečeť příliš okatě, ústřední postava byla alfou a omegou, proto opravdu nedobrou volbu dostal film už do vínku. Myslím, že režisér si toho byl dobře vědom a snažil se posunout ztvárnění Voka do pozice stárnoucího, skepsí nahlodaného leč životem zmoudřelého šlechtice, srdcem chrabrého a duchem bodrého. Melancholie se podařila, humor už méně. Škoda. (03.11.2008)