Ukradené polibky

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)

• Aj absolvovanie vojenskej služby by sa Antoineovi Doinelovi jednoznačne (za)počítalo do dôchodku, ale nakoľko bol ešte veľmi mladým, tak zatiaľ nad týmito všetkými súvislosťami doposiaľ poriadne nerozmýšľal, a tak sa radšej nechal, povedzme, úmyselne prepustiť z armády, a to možno iba kvôli tomu, aby mohol byť so svojou veľkou láskou Christinou Darbonovou?  A síce nebol žiadnym povaľačom, ktorému by sa nechcelo pracovať, no počas sledovania tohto filmu, som si mimochodom stihol všimnúť, že vystriedal niekoľko zamestnaní, čiže by sa najskôr mohlo zdať, že je buď len prelietavým vtákom, ktorý skrátka nikde dlho nevydržal, alebo si proste svoje povolania nevykonával podľa zamestnávateľových predstáv, a či dokonca jestvuje i tretia a pravdepodobnejšia možnosť, že predchádzajúce, obidve varianty, mali toho predsa viac spoločného, než by divák na prvý pohľad mohol vôbec pripustiť. V podstate, nebyť tej jeho priamej "vrtkavosti", tak by celá a nasledujúca línia vzťahov i udalostí, bola sotva takto strašne zaujímavou, ako zrovna v inakšom prípade, keďže jedna vec bola naviazaná na tú druhú, vďaka čomu som sa postupne presúval celým týmto špecifickým dianím, a to až rovno na samý koniec, kedy som bol vskutku dosť spokojným, čo mi nakoniec táto svižná "truffautovka" ponúkla. • Zrejme za to vďačím najmä samotnému obsadeniu, kedy hereckého predstaviteľa Jeana-Pierrea Léauda, je zakaždým naprosto fascinujúce sledovať, pretože mu prislúcha nálepka režisérovho „alter-ega”, tým pádom sa do filmu zamiešala i určitá autenticita, ktorá mi imponuje. Aj ostatní herci/herečky vo vedľajších úlohách, tomuto protagonistovi zväčša zručne sekundovali, tj toto kvarteto: André Falcon a Michael Lonsdale, a zase na opačnej strane Claude Jadeová a Delphine Seyrigová, čo bolo rovnako pozoruhodným zistením. • Samozrejme, že by si dané postavy bez kvalitného scenára ani neškrtli, k čomu sa tiež pridalo i spoľahlivé, režijné vedenie, kde som mal presne taký dojem, že tu nenachádzam príliš veľa prebytočných scén, čo ma čoraz viac utvrdzovalo iba v tom, že som bol súčasťou čohosi hodne vynaliezavého, na čo by sa rozhodne nemalo zabúdať.  (28.11.2022)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)

Já sice vidím, že se to tu hemží samou čtyřkou, pětkou a většinou samou chválou, ale asi právě proto jsem čekala od Ukradených polibků trochu víc. Sice tam opravdu od každého žánru výše uvedených něco bylo, ale na mě to celé působilo mdle a zmateně, jak tady píše už jeden uživatel. Musím zřejmě vidět víc Truffautových filmů, abych ho dokázala lépe ocenit a když ho srovnám alespoň s Americkou nocí, kterou jsem od něj viděla, tak nemůžu dát víc. (03.12.2012)