Nikdo mě nemá rád

Jean-Pierre Léaud hvězda jako dítě, hvězda jako stařec, ale především ve svém mužném věku. François Truffaut zde, jako i jinde, čerpá se zkušeností z nejbližšího okolí a zjišťuje, jak shoda nepříznivých okolností či dětských vylomenin - viz název filmu odvozený od přísloví "Faire les quatre cents coups - nadělat čtyři sta vylomenin", může prolomit křehkou slupku dětského dospívání až na samou dřeň. Přitom Antoine Doinel není gauner, zákeřník ani podrazák. A na druhé straně ani bonzák či uplakánek. Stále máme pocit, že se s ním dá mluvit, že stačí málo a vše se vyvine jinak, že vlivu sobecké matky, otce "kam vítr tam plášť" a možná nadměrně přísného učitele, je přece jen možno uniknout. Antoine Doinel netrpí depresemi, snaží se životem proplouvat navyklým způsobem respektujícím vnější okolnosti, takže ani nevíme, kdybyla překročena mez, kde se člun zvrhl. Pozn.: Tento film viděli všichni mí oblíbení kritici. (10.03.2020)

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... (09.03.2005)

Může to být, jak chce důležitý film z hlediska francouzské a možná i světové kinematografie, ale mě to nechalo celkem chladným. Ano, jsou zde dobré scény, ale celkově je to pořád film o tom, jak to někteří lidé nemají jednoduché. Něco v tom životě ale pořád je, něco, co stojí za to. A jednoduše nesouhlasím s tím, že by člověk měl točit jen o tom, co sám prožil. (31.01.2015)

Truffautův celovečerní debut jakožto úplné Mikulášovy patálie, ne tak zběsilé, trochu pomalé, místy stejně vtipné, ovšem se silným sociálním přesahem a určitou morální výzvou k zamyšlení. Mladý džej pí Léaud je nesmírně roztomilý. Ano, na scestí ho přivedly nešťastné okolnosti, kamarádi, hrozný a rigidní vzdělávací systém, rodiče, zkrátka svět dospělých... no koukněte na ten jeho kukuč, mohl by udělat něco vysloveně hrozného? Má dobré srdce, chlapec. (27.11.2022)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)