Nikdo mě nemá rád

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

K naprosté spokojenosti mi něco chybí a já osobně bych to natočil o něco drsněji, ale jinak nemám co vytýkat. Původně jsem chtěl dát silné 4*, ale nakonec dám hodně slabých 5*, protože to má silné finále a hlavně se mi líbí, že i když je v hlavní roli malé děcko, které "nikdo nemá rád", i tak se to naprosto obejde bez jakéhokoli citového vydírání, patetických scén a dokonce (!) se to i vyhýbá takovým omletým klišé, jako šikana apod. A i přes to to je silné a v divákovi to takový dojem i zanechá. Fakt, něco takového v dnešní době považuju za umění, obzvlášť když skoro všechny dnešní filmy s podobným tématem se spoléhají na výše zmíněné klišovité prvky a ani tak nic nezanechají. Tohle se Truffautovi fakt povedlo, snad skoro po všech stránkách, příběhové, filmařské i herecké. A i scénář to má chytře napsaný a navíc tu hraje můj francouzský oblíbenec Léaud ve své první hlavní roli - a to dost slušně. Takže jo, nakonec si to těch slabých 5* zaslouží. (09.01.2021)

tento psychologický snímek se snaží hlavně názorně ukázat situace, které dítě vedou na scestí a jak je ho vlastně těžké pochopit a vychovávat. Je to rozhodně smysluplný a poučný film a pro rodiče by měl být "skoro" povinný. Ale na druhou stranu je pravda, že pro běžného diváka je hodně těžký a navíc moc radosti neudělá, jak je plný bezvýchodnosti a beznaděje. Nová vlna i když přes půl století stará má něco do sebe, jak ukazují kvalitní rozbory díla v komentářích některých zkušenějších uživatelů, proto si myslím, že si ho nejvíc užijí sociologové, učitelé a filmový fajnšmekři. Přes to všechno na mě ve výsledku působil spíš nudně a zdlouhavě, protože příběhově moc nedává - tak jsou silnější 3* ode mě adekvátní známka a nevidím důvod se k němu vracet i přes kvalitní herecké výkony, zpracování i kameru. [ PŘÍBĚH: 1/// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 0 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.12.2014)

Tak toto je prvy film, ktory som videl od Truffauta. Priznam sa, ze ho poznam skor ako herca zo Spielbergovho filmu BLIZKE STRETNUTIA TRETIEHO DRUHU (1977), ale netusil som, ze ma na CSFD kazdy jeho rezisersky pocin cerveny stvorec, az na dve vynimky, ktore asi nikto nevidel. A teraz naspät k filmu. Nikdo ma nema rad - uz len nazov napoveda, preco trinastrocny Antoine dopadol tak, ako dopadol. Nepochopenie zo strany dospelych, ci uz ucitelov, ale predovsetkym rodicov ma velmi negativny dopad na psychiku a spravanie chlapca. Skvela drama, treba vidiet... 12.06.2009 ___ Jean-Pierre Léaud - (Antoine Doinel) +++ Claire Maurier - (Gilberte Doinel) +++ Albert Rémy - (Julien Doinel) +++ Georges Flamant - (Pán Bigey) +++ Patrick Auffay - (René) +++ Robert Beauvais - (Riaditeľ školy) +++ Jeanne Moreau - (Žena so psom) +++ Produkcia: Francois Truffaut +++ Hudba: Jean Constantin +++ (10.06.2009)

Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti, a naopak, vzniklo hodně. Málokterý film o generačním nepochopení byl ale „napsán“ s takovým pochopením pro mladé uličníky (snad ještě Truffautovi krátkometrážní Uličníci a Vigova Trojka z mravů, která je v Nikdo mne nemá rád přímo citována) a zřejmě žádný nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila (pro jehož potěchu je ve filmu dále třeba cameo Jeanne Moreau jako dámy s psíkem). ___ Skutečnost, že sám Truffaut za své rošťárny strávil část dětství v pasťáku, činí z Les Quatre cents coups (část idiomu, který by se dal volně přeložit jako „dělat neplechu“) snímek velmi osobního charakteru a psychoterapeutického významu. Stejně jako Antoine, taký malý Francois utíkal z dishamornického rodinného prostředí k filmům a literatuře. Není divu, že se později tak rád označoval za adoptovaného syna Andrého Bazina (jemuž je film dedikován), který ho zachránil před vojenským vězením, kam byl anti-autoritářsky smýšlející Truffaut zavřen za dezerci. ___ Svého biologického otce Truffaut ani nikdy nepoznal, a příběh filmu je hledáním chybějící autority, člověka, který by pro chlapce měl pochopení a kterého by si chlapec sám mohl vážit. Matka, s níž chlapce pojí oidipovské pouto, projevuje více citové vřelosti k milenci. Podváděný otec si zase nedokáže zjednat pořádek a prosadit vlastní názor. ___ Stejně jako nejsou postavy dospělých jednorozměrnými karikaturami, ani pochopení pro protagonistu u Truffauta nesklouzává k nekritické sentimentalitě. Antoine není bez viny, jak dobře osvětlují jeho odpovědi během rozhovoru s psycholožkou. Romantizující není ani styl filmu. Kompozice záběrů na jednu stranu vyniká důslednou promyšleností (střídání stísněných interiérů a osvobozujících exteriérů podtrhuje širokoúhlý formát Dyaliscope), snímání všedních denních úkonů zároveň připomíná neorealistickou snahu o bezprostřední zachycení přítomného okamžiku. Výsledek je především pravdivý. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, Jeanne, gudaulin, Ligter, MarekT (01.07.2013)