Holubice

Holubice coby posel míru, naděje v budoucnost a zobrazení dobra v lidech (kdo by zabil holubici, že) mě při promítání samotném až tak nezaujala. Jistě, hezky se na to kouká, ale po chvíli si člověk připadá jako v galerii umění, a tak s vděkem kvituji výběr blonďaté Němky Zuzanky a zejména pak ústředního hrdiny Michala, tedy Karla Smyczka. Ty jeho oči: uplakané, vyděšené, natěšené, zoufalé... A tak musím říct, že na mě spíš film zapůsobil až ve chvíli, kdy jsem opouštěla kino. Zkrátka jako obraz: díváte se, necháte jej na sebe působit a v nestřeženém okamžiku se přistihnete, že o tom všem přemýšlíte. K projekci samotné zmíním to, co ostatní: výběr filmu byl pefektní (víc projekcí starých filmů v Ponrepu, posím), ale přítomnost filmového štábu ČT a jejich přecházení s kamerou při pomítání filmu mě rušilo. (24.07.2014)

Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. (24.07.2014)

Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi. (17.04.2012)

V průběhu filmu přijde moment, kdy se musí divák rozhodnout, zda jeho sympatie získá bílá holubice nebo černej kocour. Na rovinu se přiznám, že já fandil Satanovi. Film samotný je imho prolezlý estetikou socialismu: holubice samotná, sídlištní socha chlapečka s uniformními rysy (za atribut sídlištní děkuju Adamovi B.), grafika holubice jako by vypadla z takové té hnusné čítanky z konce 80. let. Sám jsem ještě jednu v bájných 90. letech používal, takže vím, o čem mluvím. [Pozn. pod čarou: Už se těším, jak se uvidím v dalším, jistě přínosném, dokumentu ČT. Už podle fundovaných otázek pana režiséra bylo znát, že půjde přinejmenším o stejně kvalitní dílko, jako je Obnažený národ.] (24.07.2014)

František Vláčil patří mezi nejvýraznější tvůrce československé filmové nové vlny. Vynikal především v tom ohledu, že si pro své filmy dopředu připravoval nákresy, v podstatě všechny jeho filmy jde poté přiřádit k filmové básní. Jinak na tom není ani Vláčilova Holubice z roku 1960, která se mimo jiné dočkala i mezinárodního uznání a v roce 1960 se dokonce ucházela o cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. A není se vůbec čemu divit. Filmová báseň především vypraví obrazem a snaží se skrze něj prodat emoce. Neznamená to automaticky 100% absenci dialogů, stěžejně se tu ovšem vypráví především právě obrazem. I díky dopředu připraveným nákresům a především jasné vizi je Holubice skutečně nádherný film. Skrze obraz se vykreslují i postoje postav, většinou se saází na to, že si ze samotného obrazu divák vyčte, co se teď děje či jak se kdo cítí. V příběhu je Holubice střelena chlapcem upoutaným na pojízdné křeslo. Právě toto postřelení holubice a následné výčitky a péče o ní ovšem v chlapci, který na svět tak trochu zavrhl probudí nový život. Pod tím nádherným vizuálem je tak navíc skrytý skutečně silný příběh, který i díky preciznímu vizuálnímu podání dokáže vzbudit neskutečně silné emoce. Holubice je plná dokonalé kompozice, hraní si se stíny, kamera Jana Čuříka v divákovi něco zanechává. Holubice očividně obsahuje mnoho skrytých významů, které rozhodně stojí za úvahu. Na první pohled se vlastně nic neděje, na tu druhou se toho ovšem děje opravdu hodně. Holubice na první pohled nemá děj jako průměrná lyrická báseň, na ten druhý je ho tam ovšem vlastně dost. Jde o precizní práci filmové řečí, která filozofickým nádechem připomene Ingmara Bergmana nebo Terrence Malicka. Jde skutečně o film tvůrce, který má každý záběr očividně promyšlený a pak už to jenom chce se tou vizuální pastvou pro oči kochat. A to není vůbec těžký úkol. Je to příklad uměleckého filmu. Uměleckého filmu, který není pro každého, především i proto, že v očích mnoha se v tom filmu vlastně skutečně nic neděje. V tomhle případě to ovšem nechce ty nejtluští brýle, ale naopak se zkusit dívat pozorněji, hledat v tom všem hloubku. Na první pohled skutečně banální film má spousty silných vrstev, které v divákovi mají neskutečný poteciál rezonovat. Jde o audiovizuální dílo, které v sobě má silné audio i silný vizuál. Těchto filmů není nikdy dost. Holubice je nádherná a silná, není ovšem pro každého. I díky faktu, že trvá pouze lehce přes hodinu, jde o jeden z prvních filmů jednoho z nejvýznamnějších lokálních tvůrců a je především skutečně dokonalý po stránce obsahu i vizuálu by si přeci jen šanci zasloužil od každého. Ten film se mu neodvděčí automaticky vděčnou záležitostí, minimálně v něm ovšem určitě něco zanechá....... (01.10.2021)