Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. ()
Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. ()
Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice. ()
František Vláčil patří mezi nejvýraznější tvůrce československé filmové nové vlny. Vynikal především v tom ohledu, že si pro své filmy dopředu připravoval nákresy, v podstatě všechny jeho filmy jde poté přiřádit k filmové básní. Jinak na tom není ani Vláčilova Holubice z roku 1960, která se mimo jiné dočkala i mezinárodního uznání a v roce 1960 se dokonce ucházela o cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. A není se vůbec čemu divit. Filmová báseň především vypraví obrazem a snaží se skrze něj prodat emoce. Neznamená to automaticky 100% absenci dialogů, stěžejně se tu ovšem vypráví především právě obrazem. I díky dopředu připraveným nákresům a především jasné vizi je Holubice skutečně nádherný film. Skrze obraz se vykreslují i postoje postav, většinou se saází na to, že si ze samotného obrazu divák vyčte, co se teď děje či jak se kdo cítí. V příběhu je Holubice střelena chlapcem upoutaným na pojízdné křeslo. Právě toto postřelení holubice a následné výčitky a péče o ní ovšem v chlapci, který na svět tak trochu zavrhl probudí nový život. Pod tím nádherným vizuálem je tak navíc skrytý skutečně silný příběh, který i díky preciznímu vizuálnímu podání dokáže vzbudit neskutečně silné emoce. Holubice je plná dokonalé kompozice, hraní si se stíny, kamera Jana Čuříka v divákovi něco zanechává. Holubice očividně obsahuje mnoho skrytých významů, které rozhodně stojí za úvahu. Na první pohled se vlastně nic neděje, na tu druhou se toho ovšem děje opravdu hodně. Holubice na první pohled nemá děj jako průměrná lyrická báseň, na ten druhý je ho tam ovšem vlastně dost. Jde o precizní práci filmové řečí, která filozofickým nádechem připomene Ingmara Bergmana nebo Terrence Malicka. Jde skutečně o film tvůrce, který má každý záběr očividně promyšlený a pak už to jenom chce se tou vizuální pastvou pro oči kochat. A to není vůbec těžký úkol. Je to příklad uměleckého filmu. Uměleckého filmu, který není pro každého, především i proto, že v očích mnoha se v tom filmu vlastně skutečně nic neděje. V tomhle případě to ovšem nechce ty nejtluští brýle, ale naopak se zkusit dívat pozorněji, hledat v tom všem hloubku. Na první pohled skutečně banální film má spousty silných vrstev, které v divákovi mají neskutečný poteciál rezonovat. Jde o audiovizuální dílo, které v sobě má silné audio i silný vizuál. Těchto filmů není nikdy dost. Holubice je nádherná a silná, není ovšem pro každého. I díky faktu, že trvá pouze lehce přes hodinu, jde o jeden z prvních filmů jednoho z nejvýznamnějších lokálních tvůrců a je především skutečně dokonalý po stránce obsahu i vizuálu by si přeci jen šanci zasloužil od každého. Ten film se mu neodvděčí automaticky vděčnou záležitostí, minimálně v něm ovšem určitě něco zanechá....... ()
"Ach, jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovat je znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi." Ach, jak je krásné čarovat obrazem a jen lehce spřádat nitky vyprávění. Jak je krásné malovat příběhy bez velkých gest. Jak nádherné je nechat promlouvat hudbu a um..... Čas však kráčí rychlým krokem a nezbývá nikoho, kdo by podobných věcí zachytil. A tak ze strun zaznívá smutek. Smutek a stesk, neboť vše uplývá... ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (8)
- František Vláčil požiadal Theodora Pištěka, aby mu robil výtvarného supervízora pre scénu v sochárskom ateliéri. Vláčil chcel, aby bol maximálne verný a zodpovedal ateliéru skutočného umelca. Keď mu Pištěk pomohol s návrhom scény, povedal Vláčil, že by nebolo zlé, keby pre film urobil aj kostýmy. Pištěk sa zdráhal, ale Vláčil vraj povedal: „Vyberieš pár tričiek a džínsy a je to." (Raccoon.city)
- Aby mohli filmaři vycestovat do Západního Německa, založili skupinu Přátel Sovětského svazu. Po obdržení legitamicí mohl štáb vycestovat. (troufalka)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
Reklama