Holubice

Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima... (30.04.2008)

František Vláčil patří mezi nejvýraznější tvůrce československé filmové nové vlny. Vynikal především v tom ohledu, že si pro své filmy dopředu připravoval nákresy, v podstatě všechny jeho filmy jde poté přiřádit k filmové básní. Jinak na tom není ani Vláčilova Holubice z roku 1960, která se mimo jiné dočkala i mezinárodního uznání a v roce 1960 se dokonce ucházela o cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. A není se vůbec čemu divit. Filmová báseň především vypraví obrazem a snaží se skrze něj prodat emoce. Neznamená to automaticky 100% absenci dialogů, stěžejně se tu ovšem vypráví především právě obrazem. I díky dopředu připraveným nákresům a především jasné vizi je Holubice skutečně nádherný film. Skrze obraz se vykreslují i postoje postav, většinou se saází na to, že si ze samotného obrazu divák vyčte, co se teď děje či jak se kdo cítí. V příběhu je Holubice střelena chlapcem upoutaným na pojízdné křeslo. Právě toto postřelení holubice a následné výčitky a péče o ní ovšem v chlapci, který na svět tak trochu zavrhl probudí nový život. Pod tím nádherným vizuálem je tak navíc skrytý skutečně silný příběh, který i díky preciznímu vizuálnímu podání dokáže vzbudit neskutečně silné emoce. Holubice je plná dokonalé kompozice, hraní si se stíny, kamera Jana Čuříka v divákovi něco zanechává. Holubice očividně obsahuje mnoho skrytých významů, které rozhodně stojí za úvahu. Na první pohled se vlastně nic neděje, na tu druhou se toho ovšem děje opravdu hodně. Holubice na první pohled nemá děj jako průměrná lyrická báseň, na ten druhý je ho tam ovšem vlastně dost. Jde o precizní práci filmové řečí, která filozofickým nádechem připomene Ingmara Bergmana nebo Terrence Malicka. Jde skutečně o film tvůrce, který má každý záběr očividně promyšlený a pak už to jenom chce se tou vizuální pastvou pro oči kochat. A to není vůbec těžký úkol. Je to příklad uměleckého filmu. Uměleckého filmu, který není pro každého, především i proto, že v očích mnoha se v tom filmu vlastně skutečně nic neděje. V tomhle případě to ovšem nechce ty nejtluští brýle, ale naopak se zkusit dívat pozorněji, hledat v tom všem hloubku. Na první pohled skutečně banální film má spousty silných vrstev, které v divákovi mají neskutečný poteciál rezonovat. Jde o audiovizuální dílo, které v sobě má silné audio i silný vizuál. Těchto filmů není nikdy dost. Holubice je nádherná a silná, není ovšem pro každého. I díky faktu, že trvá pouze lehce přes hodinu, jde o jeden z prvních filmů jednoho z nejvýznamnějších lokálních tvůrců a je především skutečně dokonalý po stránce obsahu i vizuálu by si přeci jen šanci zasloužil od každého. Ten film se mu neodvděčí automaticky vděčnou záležitostí, minimálně v něm ovšem určitě něco zanechá....... (01.10.2021)

Fascinující celovečerní debut Františka Vláčila, výjimečně s tématem ze současnosti. Jednoduchý poetický příběh zůstává ve stínu Vláčilovych historických velkofilmů, divák od takového snímku může očekávat pouhou dobovou raritku pro rozšíření filmových obzorů... a přece. Svým neobyčejným kouzlem zaujme už během titulků melancholickou hudbou Zdeňka Lišky, bohatě se dále vlnící celým příběhem. Upoutává přímorským prostředím v jedné z dvou linek příběhů i stylem vyprávění, kde se buď nemluví nebo polovina krátkých replik odzní v cizím jazyce. Snímek není založen na hereckém obsazení (mistr malých rolích František Kovářík je pouze drobným bonusem a Václava Irmanova v hlavní dospělé roli bych po 15ti letech od Mrtvý mezi živými bez úvodních titulků ani nespoznal). Celá atmosféra filmu tkví na výtvarní stránce, vedle kamerových záběrů Jana Čuříka a obrazu se spoustou kontrastů světla a stínu hraje ve filmou důležitou roli i malování a sochařské umění. To vše krásně zachycuje svět smutné opuštěné dívky a tělesně postiženého kluka, dvou hlavních protagonistů z různých koutů Evropy, kteří se nikdy nepotkali, ale spojila je holubice. Myšlenka postupného uzdravení s paralelou mezi klukem a bílou holubicí ke mne dorazila, ale škoda poněkud nevýrazného konce s několikaminutovými záběry na střechy pražského velkoměsta. Ten se mi k celkové atmosféře nehodil a v závěru trošku pokazil mé celkové dojmy. (85%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (22.08.2018)

Volné tempo a pomalé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Všechno je záměrně vsazeno do lyrické polohy v dokonalé harmonii s úspornými dialogy. Perfektní pásmo poezie obrazů filmové básně s celou řadou krásných momentů. To přesně vystihuje výjimečnost Františka Vláčila. Uměl se fantasticky vyjadřovat filmovým obrazem. Navíc je vše prostoupeno filosofickým tónem, který se dotýká smyslu lidského bytí a štěstí. Z tohoto důvodů za pět ***** (14.02.2016)

Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. (08.06.2014)