Clouds of Glass
Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Josef VanišHudba:
Miloš VacekHrají:
Antonín ZíbObsahy(1)
Malý chlapec sleduje brzy ráno loučení svého otce s dědečkem. Během dne si pak hoch hraje s modelem letadla. Pouští jej z cihlového komína, odkud model spadne na blízký skleník a rozbije tabuli skla. Chlapec uteče až na kraj blízkého letiště. Mezitím se jeho invalidní dědeček snaží spravit poškozený model letadla. Na stěnách visí fotografie z jeho mládí, kdy létal jako pilot, ale po úrazu mu museli amputovat nohu. Hoch se na letišti dostane do opuštěného letadla, kde si hraje v kabině. Poté sleduje zdáli start tryskového vojenského letounu, který pilotuje jeho otec. Chlapec na něj marně volá, aby se vrátil. Po krátké chvíli opojné volnosti z letu však nastane tragédie. Dědeček s chlapcem čekají u operačního sálu, kde se lékaři snaží marně zachránit pilotovi život. Starý muž oplakává mrtvého syna, vnuk je ale stále přitahován atmosférou letiště. Symbolický obraz letadla letícího nad oblaky postupně splývá s nebeskou modří... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (31)
Člen československého, armádního filmu dostává možnost a ukazuje tehdejším tvůrcům, jak se to dělá. Nepotřebuje slova, stačí pár zvolání. Velká škoda, že s Vláčilem nenarukoval Liška, či Fišer, hudba M. Vacka mi přišla taková obyčejná, nicméně kvalitní. V každém případě se jedná o bezchybnou záležitost ()
K této Vláčilově filmové poetické básni se těžko hledají slova. Vždyť i sám tento krátkometrážní film je v podstatě beze slov. Trošku mě potrápily některé ty symboly, kterých je ve filmu celá řada (např. letící model letadla, rozbité sklo, drátěné pletivo), a které jsou přitom pro pochopení vyznění celého filmu docela důležité. Za asi nejsilněji moment považuji chvíli, kdy chlapec ke konci filmu vidí na mokrém asfaltu mrtvého motýla, kterého podává starci do dlaně. V kontextu tragického vývoje děje (havárie letadla s chlapovým tatínkem na palubě) to nelze asi nevnímat jinak, než jako připomínku lidské zranitelnosti a pomíjivosti. PS: Viděno v den 100. výročí narození Františka Vláčila) ()
Je na tom dost znát, že to jsou Vláčilovy začátky. Ještě to nemá tu správnou poetickou atmosféru, to vyprávění obrazem taky nefunguje úplně nejlíp a i přes ten námět a naprosto precizní kameru tvořící úžasné záběry jsem z toho žádný silnější dojem prostě neměl. Špatné to rozhodně není, ale Vláčil umí líp. 3* ()
Komplikovaný příběh do dvaceti minut zkrátka nevměstnáte. Ale pokud jste František Vláčil a máte neskutečné množství fantastických režijních nápadů, nemusí vás to vůbec trápit. I docela prostá historka pak může být plná emocí a navzdory tragickým osudům jejích protagonistů prostě nádherná. Okouzlení malého chlapce v kabině proudového bombardéru se hravě vyrovná velmi podobné scéně ze Spielbergovy Říše slunce. ()
Nasadil jsem si svá křídla a nechal se unášet... Jedná se vlastně o Vláčilův první a opravdu nádherný film pojednávající o věčné lidské touze. Vláčil dokázal v tomto snímku na malém prostoru vyždímat obrovskou dávku emocí! Zážitek z téměř němého filmu umocňuje krásná Vackova hudba. To prostě musíte prožít! ()
Galerie (2)
Photo © Brno 16
Reklama