Romeo, Julie a tma

Vyborny film snad po vsech strankach. Zaujme puvodni scenar, rezie a kamera. Vyjimecne jsou i herecke vykony snad vsech zucastnenych (nejvice zaujal Frantisek Smolik). Weissovi se podarilo zachytit i hutnou atmosferu po atentatu na risskeho protektora. Pro me jeste lepsi film nez Vyssi princip. Jen nechapu, proc snad ve vsech starych filmech musi hrat maturanty 25-ti leti herci. (22.01.2012)

Není to film, který bych musela za každou cenu vyhledávat. Potřebuje svůj čas a člověk na něj musí mít náladu. Je to pro mě velmi silný filmový zážitek, zvlášť, když mu podlehnu. Herecké obsazení bylo výborné. Měla jsem trošku problém s Blankou Bohdanovou, ale co, ta role prostě byla taková. S tím nic nenadělám. (06.05.2013)

"Podívej, támhle je Proxima Centauri. Je to dvojhvězda. Otáčejí se kolem jediného gravitačního pole. Jedna kolem druhé." "Jako ty a já?" ____ Bravurní adaptace dnes již klasické novely české poválečné literatury Jana Otčenáška, která se zaslouženě zapsala do zlatého fondu československé kinematografie. Jde v podstatě o alternativní přepis ikonické divadelní hry Romeo a Julie od majstra Viléma Šejkspýra - akorát narativ, klauzule a ústřední aktéři jsou obměněni. Jiří Weiss pojal dané leitmotivy a dílčí periferie velmi specifickou interpretací, která z určitých hledisek, jmenovitě v rámci dobové výpovědi, emocionální sugesce, konotací neorealismu, dílčích aspektů a řemeslných složek fakticky bere dech. Skrze temporální drobnokresbu jednotlivých charakterů zkoumá až sisyfovskou beznaděj nejtemnější etapy v dějinách Československa, ale paradoxně i jistý optimismus okurkové sezóny, leč je minimální. Ivan Mistrík a Daniela Smutná tvoří milostný pár jak z řecké tragédie či z Rollandovy baladické novely 'Petr a Lucie', a divák s nimi sdílí až intimní empatie. Tím vzniká nesmírně autentická replika atmosféry protektorátní doby, respektive období heydrichiády, a v neposlední řadě určitě jedna z nejpůsobivějších kritik antisemitismu a nacistické ideologie - zcela nepřikrášlená, nekompromisní, neberoucí si jakýkoliv servítky.... Negací snímku je tak krom příliš dlouhé expozice - která spíš slouží jako naturalistická sociologická sonda a reflexe rozpoložení tehdejší společnosti, která se vztahem zaobírá sporadicky, k čemuž tedy slouží polovina druhá - absence určité narativní komplexnosti, páč samotný přepis předlohy na filmové plátno je velice zkratkovitý a striktně modifikovaný - ovšem závěr samotný závěr je tak emocionálně senzitivní, že odpustíte takřka všechny nedostatky. Pokud ale nevíte, jakou knihu z našeho domácího revíru vylosovat k matuřitní zkoušce, krom Čapka, Hrabala a Vančury si určitě vyberte tento ikonický příběh, a dejte všanc jeho neméně kvalitní filmové adaptaci.... VERDIKT: 8,8 judaistických morčat z 10 ____ "Víš, co bych chtěl? Vidět tě, když se směješ." "To už jsem asi zapomněla." [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

Schopný režisér a neméně zdatný scénýrista, kterým bezpochyby Jan Otčenášek byl, splývají do špičkové linie válečného tématu československé kinematografie, která ve Weissově případu začíná hned po válce ULOUPENOU HRANICÍ. ROMEO, nesený vynikajícími výkony obou protagonistů (Ivan Mistrík, Dana Smutná), dokonalým zachycením hrůzné atmosféry permanentního strachu o všechny a o všechno, kyselinou rozežíraných jistot, ale i hloubkou milostného prolnutí, jež své trvání může počítat spíše na hodiny než na dny, obstojí v této verzi víc než čestně s později natočenými zahraničními filmy (PIANISTA, OSUD ČLOVĚKA, PŘICHÁZET A ODCHÁZET). Relativní čerstvost zážitku a zkušenosti z války propůjčila filmu zvláštní naléhavost, která promlouvala o jeho dobovým premiérovým divákům. Asi právě tato schopnost životní zkušenosti a nadhledu je to, co víc než o čtvrtstoletí mladší televizní adaptaci přece jen řadí o stupínek níže. Hrdinství všedního dne existovalo i během válečné apokalypsy druhé světové války. Hrdinství, které je dosažitelné a vyjadřitelné i dnes v mezích i mimo rámec obecněji známé a sdílené statečnosti občanské. (02.12.2007)