V rytmu srdce

Americký nezávislý remake úspěšného francouzského filmu - a přesto jsem byl dojat. Osobně nechápu tu úpornou potřebu Američanů remakeovat úspěšné neanglicky mluvené snímky (jaky by nestačilo originální film kvalitně nadabovat), když kvalit originálu bývá málokdy dosaženo - tady jsem ale narazil na světlou výjimku - americký remake je subjektivně povedenější než jeho francouzský předobraz Rodinka Belierových. Důvody shledávám dva - jednak že jde o remake v intencích poetiky americké nezávislé kinematografie, který mi jakožto ,,žánr" sedí a mám ho rád, přesně tyhle typické Feel-Good Movies, a jednak taky proto, že narozdíl od frankofonní hudební oblasti mi je ta anglosaská anglicky zpívaná hudba mnohem bližší - a když na americké střední škole děti ve sboru zpívají písně od Davida Bowieho, je to i kus mého hudebního vkusu a mé hudební historie...narozdíl od francouzského rocku a popu... A když už se bavíme o hudebním filmu, nebo filmu inspirovaném hudbou, nelze se ubránit srovnání s šest let starým snímkem Whiplash, který se mi subjektivně moc nelíbil a dodnes jsem nepochopil ten hype kolem něj, navíc jsem ho vnímal spíše jako snímek skoro sportovní, ten souboj mezi učitelem hudby a jeho studentem, hudební výkony založené na drillu a tvrdém tréninku, bez emoce a prožitku, pak V rytmu srdce je jeho pravý opak - krásný a čirý snímek o HUDBĚ, ale i o jinakosti, obtížném období dospívání, emancipace dětí od své rodiny...a také o lidských handicapech a tělesných i sociálních omezeních...a v neposlední řadě film velmi humorný, kdy se o komediální rozměr stará především rybářská neslyšící rodinka v čele se svérázným otcem... (17.09.2021)

Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy s oscarovými ambicemi objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má výborně napsané dialogy, skvostné herecké výkony, příjemně černý humor, neplýtvá sentimentem. A hlavně vypráví o zcela obyčejných věcech. Tentokrát je takovým kusem CODA. Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů poslední doby nezklamal. Každopádně k těm obyčejným věcem, no, máme tu totiž dospívání slyšící dívky Ruby v úplně neslyšící rodině, která na ni (logicky) dost spoléhá. Od rodinného rybářského byznysu až po lékařské prohlídky s ošemetnými sděleními doktora. Jenže Ruby má trochu jiné sny, protože si jejího pěveckého talentu všimne učitel hudby. A předloží před ni možnost dostat se na bostonskou konzervatoř. Takže tu máme očekávané dilema mezi vlastními touhami a závazky vůči rodině. Je to samozřejmě průhledné a postupně si přesně odškrtáváme jednotlivé položky z pomyslného seznamu á la trnitá a nijak objevná cesta za svým snem (ostatně trochu rychle vystřelí nahoru). Ruby čelí neustálým drobným bitvám v rodině, která ji mimo jiné opakovaně uvádí do rozpaků. I projevy náklonosti s jejími jednotlivými členy jsou kvůli jejich handicapu „zvláštní“, samotný humor však pramení z daných situací přirozeně. A ač to na první dojem vypadá jako kalkul, tvůrci k látce přistoupili s velkou pokorou. Emilia Jones vypadá, že znakovou řeč ovládá celý život. Každá emoce, kterou prožívá, uhodila hřebík na hlavičku. Skvělí jsou i Troy Kotsur a oscarová Marlee Matlin, která byla v Bohem zapomenutých dětech zjevením. Herci, kteří jsou oba ve skutečném životě neslyšící, odvádějí vynikající práci. Stejně jako temperamentní Eugenio Derbez, který pokud dostane slušný scénář, a ještě lepší dialogy, dokáže divy. Milý a čistý kus o hudbě a jinakosti. (07.01.2022)

Fajn film, ktorému toho Oscara doprajem, aj keď určite nebol ten naj z nominovaných. No keď ho porovnám s priemernými filmami, ktoré získavali Oscarov posledné roky, tak je to jeden z najlepších filmov s Oscarom v hlavnej kategórii. A som rád, že porazil favorizovaného, ale nie lepšieho Power of the Dog. Príbeh síce nie je okrem témy nepočujúcich ničím výnimočným, ale má dobré tempo a aj pár silných momentov. Všetko to podporujú kvalitné herecké výkony celej rodiny, samozrejme najviac vyčnieva Troy Kotsur, ale aj Emilia Jones je výborná. A Marlee Matlin síce nie je taká skvelá ako v Bohom zabudnuté deti, ale konečne po dlhom čase má dobrú úlohu a stále vyzerá skvele, aj 35 rokov po svojom najvýznamnejšom filme. Čo by za to iné herečky dali... (29.03.2022)

(9/10). CODA je film, který vás pohladí po duši. Celkovou atmosféru a jeho hořkosladkou příchuť bych přirovnal k Zelené knize. Protože je tady aspekt, který vás dokáže pohladit po duši a vykouzlit úsměv na tváři. Ale také je tady ten aspekt, že existují lidé, kteří nemají takové štěstí jako my a opravdu neslyší, když někdo takto hezky zpívá. Hrozně se mi líbilo, že i když to měla celá rodina těžké, tak dokázali všichni táhnout za jeden provaz a ještě u toho být nesmírně vtipní. Většinu času musíme číst titulky, ale to vůbec nekazí celkový dojem z filmu. Ba naopak, odlišuje jej od spousty podobných snímků. Já osobně bych CODU z fleku zařadil mezi nejlepší filmy roku 2021. Takto komorní snímky si zaslouží daleko větší pozornost než například všemi opěvovaný Spider - Man. Jsou to naprosto rozdílné snímky, ale pro mě jakou kvalitou a zážitkem na podobné úrovni. Jsem zvědavý, jestli to dotáhne na Oscary. Lidé, kterým se líbila například Sing Street si tady přijdou opět na své a budou určitě stejně nadšení jako já. (06.01.2022)

Frank: „Vieš, prečo Boh stvoril prdy? Aby si ich mohli vychutnať aj nepočujúci.“ Príbeh je to milý, dojímavý a občas vás prekvapí aj humorom (ktorý obstaráva predovšetkým Frank Rossi (Troy Kotsur)). Uvedomujete si problémy chudobnej nepočujúcej rybárskej rodiny. Súcitíte s Rubby, ktorú, logicky, jej spolužiaci vylučujú zo svojich aktivít. Držíte jej palce. Problém, ktorý som si uvedomila po dopozeraní filmu, je, že ma ničím neprekvapil. Všetko sa udeje presne tak, ako predpokladáte, chýba moment prekvapenia. (22.03.2022)