Jana Romanová

Jana Romanová se narodila 19. května 1920 v Praze do lepší měšťanské rodiny. Už od dětství milovala divadlo, kterému se nejprve věnovala ochotnicky v Umělecké besedě. Už jako profesionálka vystupovala v Souboru herce a režiséra Fráni Francla v Praze (1939 – 1941). K činohernímu herectví ji soukromě vyškolil starý rodinný přítel a herec Národního divadla Rudolf Deyl st., studovala také na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře. A nakonec se do své emigrace stala herečkou pražského Divadla na Vinohradech (1941 – 1949). Jana Romanová byla herečkou zejména menších milovnických, lyrických a jemných děvčat. Diváky byla oblíbená hlavně svoji citlivou, kultivovanou mluvou, atraktivním obličejem a postavou, hustými černými vlasy a klidným hereckých projevem.

Před filmovými kamerami debutovala Jana Romanová poprvé v osmnácti letech jako přítelkyně ve vlaku v komedii režiséra Vladimíra Slavínského SVATEBNÍ CESTA (1938) s Adinou Mandlovou, Františkem Krištofem – Veselým a Evou Gerovou v titulních úlohách. Následovala úloha komorné Amálky v komedii s Vlastou Burianem ULICE ZPÍVÁ (1939), jenž slouží u rodiny Ing. Hradila a jeho matky (hráli je Ladislav Hemmer a Milada Gampeová). Složitá čtyřicátá léta ve filmu zahájila jako úřednice obchodní firmy Hrubý a syn (představovaný Františkem Paulem a Oldřichem Novým) v další komedii Vladimíra Slavínského PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA (1940).

Další rok byl ve znamení tři filmových postav najednou, z toho dokonce i jedné hlavní. Nejprve byla spolužačkou Anny Marie (Lenka Podhajská) Jiřinkou ve Slavínského dramatu ADVOKÁT CHUDÝCH (1941) s Otomarem Korbelářem a garderobiérkou dvou mezi sebou soutěžících operetních div Marion (Zita Kabátová) a Lucy (Světla Svozilová) Bertou v komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941) Miroslava Cikána, kde se Romanová na plátně setkala opět s Vlastou Burianem. A přetvořila hlavní ženskou roli dcery skaláka Tondy Fábery (Jindřich Plachta) Anči Fáberové v dalším komediálním snímku Vladimíra Slavínského NEBE A DUDY (1941).

O rok později stvořila další výraznou kreaci Jiřiny Horníkové, která po vzoru své matky (Zita Kabátová) podlehne svodům Stáni Járského (Jan Pivec) – jenž si nakonec vezme až její dceru Helenku (Jarmila Smejkalová) ve snímku MUŽI NESTÁRNOU (1942) Vladimíra Slavínského a za další dva roky se opět objevila po boku Jana Pivce jako mladá hodinářka Míla Mráčková v Cikánově komedii U PĚTI VEVEREK (1944), kde získala herečka Národního divadla Míla Pačová jedinou titulní filmovou příležitost. Do našich filmových ateliérů se Jana Romanová vrátila až v zestátněné filmové výrobně. Hned rok po válce byla dcerou Milkou Klepšovou ve snímku režiséra a scenáristy Karla Steklého PRŮLOM (1946).

Svůj poslední filmovací rok v rodném Československu využila Jana Romanová až pro pět filmových úkolů epizodního a menšího ražení. Diváci biografů ji zhlédli jako dceru baby Jagy (Lola Skrbková) Jefku v Krňanského dramatu NIKOLA ŠUHAJ (1947), věrnou ženu Markétku v historické komedii ALENA (1947) Miroslava Cikána, dceru Klárku Lakmusovou v Krejčíkově prvotině TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947), kamarádku Majku v satirické komedii NEVÍTE O BYTĚ? (1947) Bořivoje Zemana a naposledy jako paní Růženu Marešovou v psychologickém dramatu Václava Kršky s Otylií Beníškovou (jako stará Monika Šachová) AŽ SE VRÁTÍŠ… (1947).

Spolupracovala také s rozhlasem a od roku 1943 byla první manželkou herce a filmového kolegy Jana Pivce (1907 – 1980). Po únorovém převratu se podruhé provdala a vystěhovala se do zahraničí (1949). Trvale se usadila v Anglii. A není zcela jisté, jestli dál pokračovala v herecké kariéře, nebo se věnovala jen rodinnému a společenskému životu. Poslední stopa této herečky se objevuje v 50. letech, díky své přítelkyni a herečce Adině Mandlové a jejím memoárům. Z dalšího osobního i profesního života herečky není nic známo. S největší pravděpodobností se Jana Romanová poklidně dožila v Londýně vysokého věku. Kvůli odchodu do ciziny není ani známo přesné datum a místo úmrti. Přesto Jana Romanová už navždy zůstane reprezentantkou křehkých lyrických dívek českého filmu z přelomu 30. a 40. let.

Jaroslav "krib" Lopour