Michel Audiard je jako scénárista podepsán pod více než stovkou úpěšných francouzských filmů, objevil se v titulcích řady komedií i kriminálek známých i u nás, takže jeho jméno vstoupilo do povědomí i českým divákům. Audiard, celým jménem Paul Michel, se narodil v Paříži, jméno otce je neznámé, vyrůstal s matkou a dalšími příbuznými ve skromných poměrech. Od dětství hodně četl, objevoval krásu psaného slova, zajímal se o divadlo a film a všechny nabyté poznatky později zúročil jako jeden z nejúspěšnějších scénáristů své doby. Na druhou stranu, svému vzdělání nevěnoval tolik pozornosti a v šestnácti letech začal pracovat jako svářeč. V době války se pak protloukal různými způsoby, období nezaměstnanosti střídal s profesemi optika, řidiče nebo kamelota.
Právě z pozice kamelota se mu ve 40. letech podařilo proniknout do žurnalistiky a začal psát pro několik periodik, pozornost získaly jeho recenze filmů v časopise Cinévie. Díky filmovým kritikám si jej všimli také režiséři a v roce 1948 jej oslovil začínající (a později slavný) režisér André Hunebelle, jestli by nezkusil napsat scénář k dobrodružnému filmu. Audiard nabídku přijal a výsledkem jejich spolupráce bylo špionážní drama z období druhé světové války MISE V TANGERU (Mission à Tanger, 1949). Film v kinech navštívily více než dva milióny diváků, což byl na režijní a scénáristický debut výsledek více než dobrý. S Hunebellem pak Audiard pracoval i na dalších filmech, největším společným triumfem byli legendární TŘI MUŠKETÝŘI (Les trois mousquetaires, 1953), k nimž Audiard napsal dialogy. Přes pozdější úspěchy zůstávají TŘI MUŠKETÝŘI s více než pěti a půl miliónem diváků dodnes na prvním místě v Audiardově filmografii, i když je pochopitelné, že na úspěchu filmu má podíl především Dumasova literární předloha a každé její zpracování se setkává s diváckým zájmem.
V padesátých letech navázal Michel Audiard užší spolupráci s režisérem Gillesem Grangierem a jeho dvorním hercem, slavným Jeanem Gabinem. Jejich prvním společným filmem byla kriminálka BENZÍN A OLEJ (Gas-oil, 1955), následovaly další úspěchy jako ČERVENÁ JE ŠPATNÁ (Le rouge est mis, 1957), TULÁK ARCHIMEDES (Archiméde le clochard, 1958) nebo GENTLEMAN Z EPSOMU (Le gentleman d'Epsom, 1962). S jinými režiséry pak Audiard napsal scénáře ke dvěma filmům s postavou komisaře Maigreta (opět s Jeanem Gabinem v hlavní roli). Film MELODIE PODZEMÍ (Mélodie en sous-sol, 1963) získal cenu za nejlepší zahraniční film v rámci udílení Cen E. A. Poea v USA (1964).
Na přelomu 50. a 60. let se Michel Audiard stal terčem kritiky mladých tvůrců nové vlny, kteří se snažili prosazovat nové trendy a v jeho scénáristické práci viděli přežitý a konzervativní styl vyprávění příběhů. Útokům mladých režisérů byli vystaveni i další filmaři (mimo jiné Audiardův spolupracovník Gilles Grangier), pozice Michela Audiarda se ale stávala neotřesitelnou a začalo platit, že co film, to úspěch. Audiard se dobře znal s herci a předem věděl, kdo bude ve filmu hrát, což mu umožnilo psát dialogy přímo na tělo protagonistům podle typu osobnosti (což se týkalo například Jeana Gabina) a tento styl práce z něj časem učinil legendu francouzské scénáristiky. Magickou hranici jednoho miliónu diváků překročila většina filmů, na nichž se Audiard podílel a to jej katapultovalo mezi vyhledávané autory s vysokou prestiží. V této souvislosti je na místě zmínit i specifikum francouzské kinematografie v oblasti filmových plakátů. I když z dnešního (a u nás těžko pochopitelného) pohledu se to může zdát úsměvné, pro umisťování jmen na plakátech byla dána přesná pravidla a herecké hvězdy měly i ve smlouvách, na jakém místě plakátu a jak velkým písmem bude jejich jméno uvedeno. Michelu Audiardovi se podařilo prosadit, že jeho jméno bylo na filmových plakátech uvedeno po boku největších legend francouzského filmu a ve stejné velikosti písma. Z materiálního pohledu není ani nepodstatný fakt, že jeho honoráře se šplhaly do statisícových částek a podle některých zdrojů pramenů dostával za scénáře i 400.000 franků.
Již v 50. letech začal Michel Audiard spolupracovat s režisérem Georgesem Lautnerem, teprve v následující dekádě ale společně vytvořili úspěšné filmy jako POVEDENÍ STREJCOVÉ (Les tontons flingeurs, 1963) nebo PAŠA (Le pacha, 1968; zde znovu v hlavní roli Jean Gabin). Koncem 60. let se Michel Audiard pustil i do vlastní režie, ale stejně jako jiní scénáristé, kteří se v této profesi pokusili prosadit, tak i on pohořel. Jako režisér natočil devět filmů, které však do dějin francouzské kinematografie vstoupily spíše svými neúnosně dlouhými názvy. Debutoval komedií NEPŘEMOŽITELNÁ LEONTÝNA (Faut pas prendre les enfants du bon Dieu pour des canards sauvages, 1968) s předválečnou hvězdou Françoise Rosay v hlavní roli. Ve dvou filmech dal velkou příležitost Annie Girardot, jeho renomé mu umožnilo angažovat do svých filmů i řadu dalších významných herců, sám Audiard ale nebyl s výsledky své práce spokojen (což ostatně dokládal i poměrně malý úspěch u diváků) a jeho režijní filmografii uzavírá komedie LÍBÁM TĚ, V PONDĚLÍ JSEM TADY (Bons baisers... à lundi, 1974).
Nadále Michel Audiard psal scénáře, jeho soukromý i pracovní život ale zásadním způsobem ovlivnila tragická smrt syna Françoise, který zahynul v roce 1975 při autonehodě. Audiard v té době pracoval na filmu NENAPRAVITELNÝ (L'incorrigible, 1975) s J. P. Belmondem v hlavní roli. Jeho tvorba po ztrátě syna nabrala tragičtější a cynické podtóny, teorii o úplném odklonu od komediálního žánru ale popírají další úspěšné tituly z druhé poloviny 70. let. Svým jménem zaštítil scénář k filmu SUKNIČKÁŘ (Le cavaleur, 1978), zvláště pak vynikají dvě kriminální komedie s dvojicí Annie Girardot – Philippe Noiret NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978) a UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980). Tezi o převažujícím dramatickém pojetí jeho scénářů té doby lze přijmout s hodnotnými filmy jako byla SMRT DAREBÁKA (Mort d'un pourri, 1977) s Alainem Delonem v hlavní roli; tento film vynesl Audiardovi nominaci na Cézara za scénář. Cenu Cézara pak získal za scénář ke kriminálce SVĚDEK (Garde à vue, 1981) s Lino Venturou. Již zmíněná participace na filmech s J. P. Belmondem vyvrcholila scénáři k filmům PROFESIONÁL (Le professionnel, 1981) a DOBRODRUH (Le marginal, 1983), které se v komerční úspěšnosti vyšplhaly na neuvěřitelnou hranici pěti miliónů diváků v kinech. Poslední Audiardovou prací byl scénář k filmu UMŘÍT SE DÁ JEN DVAKRÁT (On ne meurt que deux fois, 1985), za který byl znovu nominován na Cézara.
Michel Audiard zemřel následkem nádorového onemocnění ve svém domě v Dourdanu na předměstí Paříže 27. července 1985 ve věku 65 let. Od roku 1947 byla jeho manželkou Marie-Christine Guibert, s níž měl dvě děti. Již zmíněný syn François (na některých otcových filmech spolupracoval jako asistent režie) zahynul v roce 1975 při autonehodě, druhý syn Jacques Audiard (*1952) je dnes uznávaným režisérem a scénáristou. Vedle již uvedených ocenění Michela Audiarda je na místě zmínit také Velkou filmovou cenu Louise Lumièra (1981), Melièsovu cenu (1981) a Cenu René Claira udělovanou Francouzskou akademií (1981); všechny tyto trofeje byly vázány na film SVĚDEK (Garde à vue, 1981). O Michelu Audiardovi byly napsány dvě biografie (Michel Audiard, 2001; Audiard, 2001). Vysokou popularitu mají dodnes Audiardovy životné dialogy v řadě filmů, což dokládají četné webové stránky, které se jeho tvorbě věnují.
Pavel "argenson" Vlach
