Jozef Zachar

Slovenský režisér Jozef Zachar se narodil 13. prosince 1920 v Hlohovci. Nejprve vystudoval literaturu a psychologii na Pedagogické fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě. Po absolvování v roce 1949 se krátce živil jako učitel (1949 – 1950). Následně přešel jako režisér dokumentárních filmů do Studia populárně vědeckých a naučných filmů (1950 – 1967).

Jako režisér, autor námětů a scenárista natočil několik desítek krátkých instruktážních, instrukčních, průmyslových, populárně vědeckých, přírodních, zemědělských i kulturních filmů. Řada těchto snímků vzbudila pozornost i na domácích a zahraničních festivalech a přehlídkách a byly oceněny řadou cen a vyznamenání. Dokumentární tvorbě se věnoval příležitostně i po roce 1967.

Z jeho dokumentů vyjmenujme například tituly INDUSTRIALIZÁCIA SLOVENSKA (1951), STRELNÉ PRÁCE V RUDNÝCH BANIACH (1951), DVE ÚRODY ZA ROK (1952), MAŠTAĽNÝ HNOJ (1953), GEOLOGICKÁ ČINNOSŤ VETRA (1953), KTO TO NAPRAVÍ (1954), ĽADOVÝ KRYŠTÁL JAKO GEOLOGICKÝ ČINITEĽ (1955), GÁNOVSKÝ NÁLEZ (1956), GEOTROPIZMUS A FOTOTROPIZMUS RASTLÍN (1957), VOLAL SA PETZVAL (1961), SLOVENSKÁ STREDOVEKÁ TABUĽOVÁ MAĽBA (1962), STREDOVEKÁ PLASTIKA (1962) či RUKY (1963).

Do celovečerní tvorby vstoupil poprvé populárně vědeckým filmem PSYCHODRÁMA (1964). Tento film se však do širší distribuce dostal až ve druhé polovině 60. let. Nakonec se stal režisérem Slovenské filmové tvorby na Kolibě (1967 – 1984), kde působil až do svého odchodu na odpočinek.

U několika svých snímků se podílel na námětu a tvorbě scénáře (10 % NÁDEJE, KAMARÁTKA ŠUŠKA, DEMOKRATI, MUŽ NIE JE ŽIADÚCI). Kromě příběhů ze současnosti se věnoval také látkám z historie (i s fantazijními motivy).

Do slovenského hraného filmu vstoupil ve čtyřiceti sedmi letech komediálně laděným snímkem o dospívající mládeži ZMLUVA S DIABLOM (1967). Tvorbu 60. let Zachar ukončil historickým dramatem o Ľudovítu Štúrovi (Štefan Kvietik) NIET INEJ CESTY (1968).

Během 70. let do kin uvedl tragikomedii o putování dvou rytířů (hráli je Július Pántik a Viliam Polónyi) REKVIEM ZA RYTIEROV (1970), historku ze zemědělského družstva OČOVSKÉ PASTORÁLE (1973), dobrodružný příběh ze 17. století SEBECHLEBSKÍ HUDCI (1975), drama z Podbrezovských železáren 10 % NÁDEJE (1976) a dětský snímek KAMARÁTKA ŠUŠKA (1977).

První polovici 80. let doplnil galerii slovenských titulů svými filmy, DEMOKRATI (1980) kritizující období 30. let 20. století, dětský muzikál GUĽôČKY (1982), drama z dob Slovenského štátu MUŽ NIE JE ŽIADÚCI (1983) a nakonec dětský film ze stejného válečného období LAMPÁŠ MALÉHO PLAVČÍKA (1984).

Režíroval také západoněmecké projekty (např. DIE TOLLDREISTEN GESCHICHTEN DES HONORÉ DE BALZAC, ALLE KÄTZEN NASCHEN GERN, KOMM, LIEBE MAID UND MACHE). Hrané televizní tvorbě se režisérsky věnoval od roku 1965 ještě jako dokumentarista (OKO ZA OKO, NEPREBUDENÝ, MUMU, MILIONÁR, BIČIANKA Z DOLINY, JURO JÁNOŠÍK, SVÄTOPLUK a nebo seriály ZAPRÁŠENÉ HISTÓRIE EMA BOHÚŇA, NEPOKOJNÁ LÁSKA, KONEC DĚTSKÝCH LÁSEK).

Jozef Zachar se ve svých komediálních a dramatických filmech z historie i ze současnosti, určené pro dospělého nebo pro dětského diváka snažil zaměřit především na požadavky publika a na práci s hercem. Před kameru často stavěl vedle slovenských herců taktéž jejich české kolegy.

Jeho filmy získaly řadu cen, on sám Uznání (1962) za film ŽIVINY A PôDA na CSZF Brno, Čestné uznání za režii (1963) filmu STREDOVEKÁ PLASTIKA na DKF Karlovy Vary, Pamětní medaili k 20. výročí zestátnění ČSF (1965), Hlavní cenu (1966) za RUKY na PSŠF v Trenčianských Teplicích, dále Vyznamenání Za vnikající práci (1968), Cenu ministra kultury (1968), II. cenu (1973) na VI. semináři o školním filmu v Banské Bystrici za filmy VIE JANKO POZDRAVIŤ a VÝCHOVNÝ PROBLEM, Cenu města Košic (1980) za drama DEMOKRATI na XXXI. FFP a Čestné občanství rodného města Hlohovec (2011).

Závěr života prožil v piešťanském Alzheimer centre, i zde ho navštěvovali dokumentaristé a tisk. Jozef Zachar zemřel krátce po dvaadevadesátých narozeninách na Nový rok 1. ledna 2013 v Piešťanech.

Jaroslav "krib" Lopour