pm

Svůj mezi cizími. Realista. Svobodomyslný vysokoškolský profesor sociologie, jenž byl trnem v oku (ne)jednomu soudruhovi ve vedení univerzity, slíbil rozhovor mladé lehkomyslné studentce žurnalistiky Uně. On neznal její pravé úmysly, natož kdo za nimi stojí, ona ani zdaleka netušila, do čeho se pouští, tím spíše, kam až jejich vztah zajde. Ublížili si navzájem. O rok dříve, než herecky skvostní Rade Šerbedžija a Soňa Savić excelovali v hořké společenské satiře „Život je lep“ , natočili spolu těžké romantické drama "Una", které taky z hlavy jen tak nedostanu. Milostná zápletka kolorovaná dobovou společenskou situací. Výborné, a svým způsobem vtipné, je navrch obsazení Mileny Dravić do role Mišelovy ženy: kdyby film někdo točil o generaci dříve, lepší představitelku Uny by nenašel. Netušila jsem, že film už vyšel na dvd, jsem vážně vděčná, že jsem ho mohla vidět. Díky, Fero !!! Dnes po druhém zhlédnutí si říkám, že plný počet není nijak přemrštěné hodnocení. Film, který s nápaditou nediegetickou zvukovou stopou, tvořenou především jeho myšlenkami ze záznamu a jejími komentáři, diváka tvrdě podrobuje nadčasovým otázkám vztahů, lásky, etiky, hlouposti i zodpovědnosti. Scéna, kdy se šokovaný Mišel v kanceláři proděkana podepisuje a přitom poslouchá jeho hloupě zbytečná slova na pozadí Unou nahraných vlastních cynických, ale často velmi trefných názorů na studenty a ideologie, je dokonalá. Film, který jsem si okamžitě a maximálně oblíbila. (Platí i na po pátém a dalším zhlédnutí.)

Puškinovy knihy patří v mé knihovně k těm nejohmatanějším a Cikány můžu za každé nálady. Byla jsem zvědavá, jak si s takovou esencí emocí a hlavně svobody poradili sovětští tvůrci v době ústupků a mnohdy těžké umělecké stagnace. Rachmaninova operní inscenace je inscenovaná v divadelních kulisách i v reáliích, výjimečná je především v baletních vsuvkách s vynikajícími sólovými výstupy Svjatoslava Kuzněcova. Chvilkama jsem měla pocit, že tato adaptace esteticky ovlivnila Emila Loteanu a jeho nejslavnější film "Cikáni jdou do nebe", každopádně ve mě vzbudila chuť si ho po čase zase jednou pustit.

Na první pohled zbytečný film, který jako antibushovská obžaloba přichází velmi pozdě, přitom nás nutí se zamyslet nad závažnými etickými otázkami o smyslu demokracie a svobody, i o mediální zodpovědnosti, které jsou aktuální a nadčasové.Paul Greengrass ani na okamžik nezastře svou původní profesi dokumentaristy a válečného zpravodaje: nepříjemně nervní scény s ruční kamerou nám klamně dopřávají možnost si myslet, že sledujeme dokumentárně hodnověrně zachycené autentické události, které se odehrávají právě teď. Na konci ve zrychleném tempu a střihu sledujeme téměř svižný akční film. Nic z toho ovšem není pravda."Zelená zóna" není dokument, ale politický thriller v dimenzích akčního válečného dramatu. Válku prostřednictvím kapitánovy deziluze vidíme jako skutečnou virtuální realitu, hru médií i samostatný tragikomediální žánr, který má svou diváckou základnu a samozřejmě ekonomické opodstatnění. "Zelená zóna" je velmi pečlivě a nákladně zinscenovaná fikce, která stojí na hvězdném obsazení, stomilionovém rozpočtu, a která je podvratná žánrově i ve vtahu k divákům. Není to tak málo.

Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století".

Tři sovětské němé hrané filmy mne opravdu nadchly: "Piková dáma" s Ivanem Mozžuchinem, "Země" Alexandra Dovženka, které za poetiku odpustím agitaci a báječná "Moskevská modistka" s výbornou Annou Stenovou, které odpouštět není co.

"Nevěsta bez věna" je tak křečovitá, až je vtipná, pořádně jsem ji docenila až ted podruhé, s více jak půlročním odstupem. Původní Ostrovského hra je přeci také komedie. Souhlasím, že Rjazonovova tato adaptace jistě dost inspirovala, nejen v použití romansů, třeba i tím, jak je v "Kruté romanci" podobně zbožštěná postava Parátova. Dlouhá léta jsem si myslela, že Michalkov je herecky ovlivněn hlavně Mastroiannim, ale troufám si tvrdit, že konkrétně postavu rejdaře pojal přesně v duchu projevu Anatolije Ktorova.

"Muž s kinoaparátem" je bezkonkurenčně to nejlepší, co jsem měla možnost vidět z němé sovětské avangardy. Stydím se, že mi film tak dlouho ležel doma a já si ho nepustila. Dokonalý soulad hudební složky, sřihu a kamery. Dokument, co má rytmus, vtip a hloubku. Film o filmu, film o diváctví, film o vývoji, hravá výpověď o všednodenním životě. Všechno ve všem. Bomba.

Rie Rasmussen je určitě zajímavá osobnost, na ženu je to místy dost drsná výpověď, pokud to není záměrně tlačeno na efekt. Vzhledem k tématu traumat balkánské války ve filmu, přes které mám docela přehled, je nesnadné "Human Zoo" hodnotit, protože film jako celek je velmi nevyrovnaný, ale snad jsem spravedlivá.

Adaptace s hezkou výpravou, s podmanivou hudbou Johna Williamse, ale s typově velmi nevhodně obsazenou ústřední dvojicí. Nikdy bych nevěřila, že mi postava Edwarda Rochestera může otrávit večer.

Ponurý sekáč by mohl být regulérní komik, podobně jako Anděl lásky se stejným hercem v levandulovém "Fan yi cho". "Sweet Rain" ovšem není vtipný, ani umělecký nebo moderní, jen sentimentální. Souhlasím s tím, že je to zbytečný produkt pro fanynky (vážně výborného) Takešiho Kaneširy. Nesmí jim být ale víc než třináct.