pm

Byla jsem už silně otrávená, ale dočkala jsem se ho. Dvě vteřiny před závěrečnými titulky vešel s úsměvem do krámu, a zvedl mi náladu.

Fatih Akin silně zvolňuje a míří někam k jednodušší oddechové zábavě. Zklamání to rozhodně není, jen je škoda, že Soulová kuchyně víc připomíná pět let starou komedii "Kebab Connection", kterou napsal pro Anna Saula a produkčně zaštítil, než jeho ranou tvorbu, kterou mne kdysi okouzlil. Film disponuje pro Akina typickou směsicí zábavy, moralit a životního moudra, postavy jsou jasně ukotvené ve svém sociálním prostředí, nechybí aní reflexe východních kořenů a kulturních tradic: tentokrát důležité téma evropských migrantů reprezentují Řeci. Ale nějak mi to nestačí. Film se naštěstí nápaditě dotýká žánrových konvencí klasického filmu, což chápu jako jeho veliké plus.

Kongeniální vazba zvuku, ruchů a písníčkového doprovodu propůjčuje tragickému příběhu Katalin Vargové další rozměr. Miluju ty chvíle, kdy film, o kterém jsem nic nevěděla, mi sevře hrdlo.

Po hodně dlouhé době český film, který mi v kině udělal radost tím, že je určitým jasně definovatelným způsobem svojský a svůj, proto ráda přehlédnu tolik otravný product placement, i to, že jde o reklamně promyšlený produkt. Paradoxně nejvíc se mi líbilo, jak je Kuky didaktický a krásně otevřeně politický.

Důsledky své horlivosti Tomo prostě nedohlédl. Skutečně nevím, zda ten konec s ohledem na dobu vzniku, byl propagandou nebo lehce podvratný...přeci jenom to točil Drašković.

90%. Psychologické drama "Ta třetí" disponuje skutečnou atmosférou. Výborně zahrané, ústřední herecká dvojice je skvělá. Filmům Dušana Kleina se snažím vyhýbat, ale za adaptaci Havlíčkovy novely se stydět nemusí. Není jistě bez zajímavosti, že Blanka Bohdanová, tady v roli Jiřího matky, si v předchozím filmu Jaroslava Balíka z roku 1968 zahrála "tu druhou".

Nenechme se mýlit názvem: "Greh njene majke" je silně uhlazený a po hříchu nudný kostýmní televizní seriál. Výtvarnou stylizací a vedením herců jako by z oka vypadl o rok staršímu "Ranjeni orao", kterého jsem něco viděla vloni, a jak jsem později zjistila, protože mi to nedalo, jde o produkty stejného studia Košuntjak film. Přestože oba tyto produkty jsou silně podprůměrné, pustit si Raněného orla je dík Draganu Nikolićovi pro mne relativně příjemný oddech. A určitě je fajn vědět, že sterilní a otravné seriály nejsou jen českou specialitou.

Během filmu jsem si uvědomila, že ho nevidím prvně, ale před lety jsem určitě přehlédla, že "Vlidní lidé" mají samé přednosti. Na komorní studiové drama film disponuje melodramatickou hudbou Miklóse Rózsy a skvostným hereckým obsazením. Že manželé Burtonovi jsou tradičně výborně sehraní, beru jako standard, kdo ale stojí za pozornost, je naprosto okouzlující Maggie Smithová jako sekretářka muže, výrábějícího "úžasné traktory".

Výborně zinscenovaná a dobře obsazená (třeba Soňa Savić nemá chybu) srbská tragikomedie o hranicích šílenství a svéprávnosti v nás. Zajímavá je nejen forma konfrontace normálních a duševně chorých lidí, ale také způsob, kterým tato fraška často a vážně vtipně odkazuje k divadlu.

Jsem věrná fanynka seriálu, kterému jsem slábnoucí dech od dílu "I heart NY" odpustila. Snad tedy budu objektivní: stopáž nehorázná, obsah pro změnu nulový. Nechtěla jsem to vidět, ale nechala se přemluvit. Pravda je, že jsem měla celkem fajn náladu, ale pocit, který mne tváří v tvář plátnu přepadal nejčastěji, byla lítost. Lítost nad tím, že nesedím doma a nedívám se raději na ty černobílé parádní pecky, které si pouštěl Božský v posteli. Lítost nad ubohým koncem kdysi inteligentního a zábavného seriálu. Líto je mi unuděného Chrise Notha, který se zřejmě neuměl vyvázat ze smlouvy, i těch čtyř stárnoucích hereček (především asi SJP), které se za každou cenu snaží ždímat životní role, přestože už není co. Nemůžu uvěřit, že by se dospělé, schopné ženy mohly chovat jako prachzoufalé slepice. Na plátně i kdekoliv jinde. Milý vtípek s Johnem Corbettem a country kapelou to zachránit nedokázal. Inu, vítejte ve světě, kde ženy dostávají diamanty za hloupost.