pm

Některé filmy člověk musí vidět ve správnou dobu. Tak mi snímek, který jsem kdysi ve špatném rozpoložení vypnula, nemizí z hlavy. Nevěřím tomu, že by tento příběh, který vlastně neměl ve scénáři jasně ukotvenou strukturu, a který Wong Kar-wai upravoval za pochodu, někdo natočil a zahrál lépe. Dnes, když vím, že ten suicidní opar, který vyzařuje Leslie Cheung, byl skutečný, když vím, že byl bisexuál... a navrch po zhlédnutí dokumentu "Buenos Aires Zero Degree" o podmínkách nátáčení filmu v Argentině, je dopad "Šťastných spolu" na mě maximální.

Připomenout si po letech Volavku byl užitečný nápad, tím spíše, že už znám i Scorseseho remake "Skrytou identitu". Jednak jsem si potvrdila, že staré kousky v novém kabátku prostě nemusím, jednak jsem si uvědomila, co mi na americké verzi vadilo nejvíc. Zapomenu na přemrštěně lacinou stylizaci Jacka Nicholsona, zdůrazním jen, že Matt Damon pro mne herecky zajímavý asi nikdy nebude a tím fakt, že Di Caprio v něm neměl rovnocenného spoluhráče. Zato Andy Lau a Tony Leung Chiu Wai jsou zde skutečný herecký pár, film samotný se lehce dotýká klasiky žánru a my tak smíme vidět muže, kteří se mohli vzájemně respektovat. Tvůrci se soustředí na psychologickou drobnokresbu a civilní osudy obou hrdinů, v závěru navíc boří zavedená schémata, což "Volavku" činí dvojnásob zajímavou. Pokud mne Damonův gauner v podstatě nezajímal, tak s Andyho podrazákem jsem v konečném důsledku schopna cítit. Jinak: začínám mít pocit, že Tony Leung je bezkonkurenčně nejzajímavější a nejlepší asijský herec současnosti.

Od "Wong gok ka moon" točí Wong Kar-wai stále jeden a ten samý film o osamělosti jedince v hektickém moderním světě, o nesnadné a často marné cestě za láskou a k sobě samým. S audiovizuální estetikou, která bere dech. Proto i banální, předvídatelný, lineáně vyprávěný příběh v dimenzích americké popkultury může působit inovativně. Jeden režisér, jeden autor, jeden příběh, jeden sen, jeden film. Moje borůvkové noci. Dokonalý kruh.

Chtěl být režisérem, ale neuspěl...stal se slavnou filmovou hvězdou. Dnes je při natáčení muzikálu konfrontován se ženou, která jej dvakrát opustila kvůli kariéře. Film o filmu, film o lásce, film o snech. Srovnávat jej s o třídu lepším Luhrmannovým Moulin Rouge se sice nabízí, ale je to povrchní náhled: v "Ru guo - Ai" se prolíná nejen natáčení a soukromý život, ale i současnost s minulostí a sny s realitou. Ústřední trojice své role také odzpívala, a přestože výborní byli všichni, hlavně kvůli hereckému výkonu Jacky Cheunga film stojí za vidění (nejmilejší Takeši, kvůli kterému jsem si film pustila, jistě promine.)

Jsou hry, které opouštějí pouze poražení, kterých i zdánlivý vítěz se nikdy nedozví pravdu a po zbytek života zůstane sám se svými pochybnostmi, ochromen nezodpovězenou otázkou, zda byl po celou dobu pouze obelháván nebo zda alespoň na okamžik skutečně žil. Touha, opatnost, přetvářka. Vše je zde podvratné, ale do sebe dokonale zapadající, výborná herecká dvojice, suverénní režie a dech bereroucí mizanscéna. Už dlouho, opravdu hodně dlouho se mi nestalo, abych filmu místo zdejších maximálních možných 5 hvězdiček chtěla dát 10.

Anděl s odzbrojujícím výrazem Takešiho Kaneširy spadne na terasu osamělé slečně. V globálu místy otravná a nijak objevná romance se silnějšími komediálními momenty, kterou zachraňují herci, kamera, vtip, několik moudrých myšlenek... a hlavně posledních pět minut.

Gangsterka jako spirituální film. Ano, evangelium, kde všechny postavy mluví jedním jazykem. To, že zásadní scény a děj filmu situoval Tran do Hongkongu, je dvojnásob zajímavé. Tak multikulturní metropoli se silnou energií, vysokou kriminalitou a hektickým životním tempem proměnil v součást děje a vlastně v jednu z postav, navrch jde o kulturní a historický průsečík východu a západu, tradic a modernity, místo symbolicky chápané jako prostor bez minulosti a budoucnosti, doslova uzamčené v čase. Tak můžeme osudy všech rozdílných postav nahlížet nejen náboženskými citacemi nebo odkazy, ale také skrze orientální, konfuciánské učení o spojitosti přírodních a světových sil. Temnou detektivku tak režisér proměnil ve filozofickou metaforu o vesmírné provázanosti lidských osudů ve světě, kde všechno souvisí se vším. Navrch doklad toho, jak se v lidském životě vzájemně pojí prvky světla a tmy, mužských a ženských principů a nebes a země v těžko definovatelné jednotě protikladů. Po každém dalším zhlédnutí lepší.

Jedna * za film, druhá za dojemnou a lidsky opravdovou scénu s Jamesem Cromwellem na loďce. Jinak čiré zoufalství.

Tomu říkám prohra.

Jane Austenová uměla být romantická i bez polibků, v jejím světě se páry nelíbaly na veřejnosti, ale tady mi to tolik nevadí. Budu se opakovat, ale způsob, jakým BBC zachází s britskou literární klasikou, je nedoslovný, stejně jako zpětná vazba mezi čtenářem a divákem a způsob, jakým se navzájem inspirují. A nejnovější "Emma" je osvěžující právě tím, jak se nesnaží otrocky přepisovat román, místy hravou kamerou i optikou a zajímavě zvolenými herci. Přestože mému srdci nejmilejším panem Knightleyem zůstane Jeremy Northam, Jonny Lee Miller se nijak zahanbit nenechal. Moc se mi líbíla Laura Pyper jako Jane Fairfaxová, ale co tuto adaptaci opravdu povyšuje, je Romola Garai, po Keiře Knightley v "Pýše a předsudku" další herečka, která do starosvětského prostředí vnesla živoucí emoce. Energie, kterou vyzařuje, má lví podíl na tom, že působí celé dílo svěže a moderně. Příjemné překvapení, kterému k dokonalosti jistě leccos chybí... třeba podmanivá hudba Rachel Portmanové. Ale tak krásný účes, jaký zdobil Garaiovou, se hned tak nevidí, nemohla jsem se na ni vynadívat.