pm

Atmosféry tehdejšího strážnického uvedení s CM Danaj pořád dosáhnout nemohl, ale i tak jsem si ho ráda přehrála a připomenula. Zvláště právě dnes, kdy moje milá dcera má a mému srdci nejmilejší malíř by měl narozeniny. A jak se znám, jsem schopná se ještě odpoledne zajet znovu podívat na jeho hradišťskou expozici.

Snad někdy sama sobě odpustím posledních pár let do chvíle, než jsem si letos na jaře znovu koupila členství ve fitku, poshazovala krámy z běžeckého pásu, který jsem trapně ignorovala, vytáhla ze sklepa tenisové rakety a zkusila si lyžáky. Je neuvěřitelné, čeho všeho se jeden na sobě dopustí. Základní škola, kterou jsem absolvovala, zaměřením (tehdy a dnes opět) jediná v okrese, byla výběrová sportovní a ještě po třicítce jsem sportovala celkem aktivně. Vím velmi dobře, jak na člověka působí pravidelný přísun endorfinů a hlavně: jaký pocit to je, stát na bedně. Nedá se koupit. A celá léta to pozoruji na svých dětech. Paradoxně jsem film viděla v době, kdy mí kluci trénují na plavecké mistrovství republiky. Takže: nevěřím tomu, že někdo může být bezkonkurenčně nejlepší v oboru, který bytostně nenávidí, ani na vteřinu nejsem schopná uvěřit, že vítězové mohou být frustrováni tím, v čem vynikají a že s odporem trénují roky. Pravidelně sportující teneeageři se takto nechovají a umějí prohrávat. To jen tak mimochodem. Co mám brát vážně, když základní premisa vyprávění je falešná? Ale skvělí tři ústřední herci (pro mne především Jeff Daniels) mi na chvilku zatemnili rozum, což se teď snažím napravit snížením hodnocení na zasloužené dvě hvězdičky. Pár ryzích momentů filmu upřít nemůžu. Myslete si, že jsem arogantní a že ničemu nerozumím, ale toto pseudodrama přeplněné imaginárními (ne)hrdiny řeší příliš mnoho problémů, které urážlivě bagatelizuje všeobjímajícím závěrem. Od prvních minut prolhaná sračka vystavěná na pochybně vykalkulovaných základech.

Docela mne mrzí, že kapli sv. Rity na útesu, Roccaporenu a klášter v Cascii jsem navštívila dříve, než jsem viděla tuto televizní limonádu. Zajímá mne, jak bych asi dílo hodnotila, nesvázaná sympatiemi k postavě. Jsa jednou z nich, mám slabost pro maminky dvojčat... zaokrouhlila jsem nahoru, jak jinak. No jo, životopis mojí nejoblíbenější světice ležel na okně v kuchyni u sucholozké babičky trvale, takový samozřejmý doplněk letních prázdnin. A pohled filmařů je podobně naivní, jako je mladá dívka s vírou, že lze změnit muže svých snů. Pohádka o tom, že láska hýbe světem, formálně ovlivněná americkým mainstreamem, tak skrz romantizující optiku ztrácí ambice oslovit i jiné diváky než desetileté holky na hodinách náboženství nebo jejich staré babičky.

Během japonského závodu se mi vybavil ten nekonečný okamžik, kdy jsem po Novém roku na čerstvě zledovatělé silnici kdesi za Hodonínem vyletěla ráno s autem ze silnice. Úplně jsem zapomněla, jak jsem se po odezněném šoku večer toho dne rozplakala štěstím, že se nikomu nic nestalo. Už jsem si na to dlouho nevzpomněla, zajímavě. Filmu samotnému, závěrečné třetině především, přesto nemůžu upřít jakési napětí, kdy i bez velkých očekávání a se znalostí příběhu, jsem moc nepřemýšlela nad tím, co krom měřitelnosti a touhy po vítězství má ještě F1 společného se sportem. Přeci jenom to bylo o něčem jiném. Ani mí třináctiletí synové, sami aktivní sportovci, které ovšem formule jako sport nebo televizní podívaná vůbec nezajímají, se za celé kino ani jednou nenatáhli po popcornu. A to nemohli mít ty dojmy, co já s bráchou kdysi z dokumentární “Formule 1“. Nakonec nic horšího než vykalkulovanou "Čistou duši" už mi Howard předvést nemohl. Takže celkem v pohodě film, ač s postavami, kterým nelze fandit a formálně nehorázně plytký. Ani přespříliš návodných narativních znaků a divácky přístupná polopatičnost mi nevadily… nebo prvoplánově frajerský Hemsworth. Ani mě osobně léta protivný německý představitel Nikiho Laudy, možná spíš naopak. Řekněme, že mi to stačilo.

Tento obsahově nesoudržný komentář mi pouze supluje blog, který nemám a deník, který jsem si nikdy nepsala. Jen subjektivní výlev nesouvisející s kinematografií. "Kuchyňské důvěrnosti" mohly být, ale nejsou, skvělým projektem, představují spíš dokonale nevyužitý potenciál. Mám k tomu seriálu ovšem (a zvráceným způsobem právě proto) vztah ryze důvěrný. A dneska dvojnásob. Jedna včerejší chvíle, kdy svázaná respektem jsem nechtěla lhát a zvolila raději upřímnost, mne pronásleduje nepřetržitě. Jak jsem mohla? Pár hodin nato mne paralyzoval sen s ex přítelem, sedícím a čekajícím dva dny u nás před domem, jen aby se mnou mohl mluvit, takže po příšerné noci připomínající mi vytěsněné vzpomínky, jsem upadla v ještě zoufalejší bilancování. Není nic horšího, než v takové náladě přemýšlet o správnosti životních rozhodnutí a o hranicích osobní svobody. Jsem ještě svobodná nebo už sobecká? Není to, co jsem nazývala svobodou, jen utíkáním? Najednou nevím nic. A řekla jsem taky větu, za kterou si nestojím, protože ve skutečnosti mi záleží na mínění jiných a s pocitem, že v jejich očích bych mohla třeba vypadat závislá na druhých, povrchní nebo nesoběstačná, bych se nevyrovnala. Protože jsem aktivní a akční. Každopádně: přiznávám bez mučení, že svůj první vlastní milion jsem si vydělala v jedné kuchyni oblíbené restaurace na okraji vídeňského lesa. Ve velmi krásném, turisticky atraktivním městě, které mám ráda. Dík tomu jsem získala spoustu vypointovaných zážitků z provozu, které asi nikdy nepoužiju do zbytečné knihy a ani do špatného scénáře, k tomu navrch mám znalost zevnitř cizí země, mentality a kultury a správného přístupu k práci, tedy zkušenosti, které jsou taky za milion. Možná proto mne "Kitchen Confidental" dost baví, vím o tom své. Vlastně krom dílu s prstem, který je nechutný a nevtipný. Takže přiznávám, že ač jsem to nikdy nepotřebovala vědět, vím toho spoustu o spoustě věcí. Vím, jak těžké to má takové v restauraci vegetarián, který nejí ani ryby (ano, já). A vím naprosto jistě, že kdyby tam pracoval někdo s vizáží a magnetismem Brada Coopera, nechtěla bych nikdy odejít.

Will McAvoy, Will McAvoy, Will McAvoy. Když nepočítám power plate, tak zaručeně moje NEJ nová závislost posledních měsíců. Souhlasím s názorem, že největší slabinou "Newsroomu" je přetlak patosu a emocí, plus úvodní znělka, která asi má evokovat solidní a starosvětské hodnoty, a kterou jen ze slušnosti a ze zvyku nepřeskakuji. Podobné nedostatky ustojím. Navrch přiznávám, že přes den poslouchám Radiožurnál a čtu tištěné Hospodářky, že ČT24 používám jen jako kulisu. A že už léta nesleduji žádné české večerní televizní zprávy. Dnes už vím, že "Newsroom" je ta odpověď. Oblíbené postavy: Will McAvoy a Sloan Sabbith. Také Jim a Don. Jinak mám pocit, že i já jsem u "Rudyho" tenkrát brečela.

Zle natočená průměrná romantická historka mi dnes s odstupem několika měsíců a v tom správném rozpoložení přijde veskrze pozitivní a plná optimismu. Neupřímná a zbytečně hysterická, ale na pohodu. Je to ovšem bez debaty Brad Cooper, kdo si z ústřední herecké dvojice za svůj výkon zasloužil Oscara.

Kdykoliv si vzpomenu na větu z oficiálního infa distributora: "Toužím po životě, jaký mají všichni normální Rakušani: Postavit dům, pod ním sklep a v něm vychovat rodinu", zasměju se. Možná proto, že vím s naprostou jistotou, že mnozí Rakušané mají sklepení často opravdu větší než nad nimi domy samotné. Tento fakt ale ve skutečnosti nemá vlastně žádnou vypovídací hodnotu a film už vůbec ne. Přiznávám, že Borata jsem dodnes neviděla... možná bych mluvila jinak, takhle se nemůžu zbavit pocitu, že Cohen není vtipný, natož kontroverzní, jen nekorektní. Nemá co říct, ale dokáže to podat. Místo zábavy tak předkládá jen nudu. Ostudná záležitost.

Jsem o tom přesvědčená už léta a nic na svém názoru nehodlám měnit: státní instituce zaměřené na podporu české kinematografie nemají prach žádné opodstatnění.

Tři (překvapivě vždy stylově vyhrané) kinonovinky jsem tento rok prozatím hodnotila maximálně, což by oproti letům předchozím mohlo klamně avizovat silnou sezónu. Na to je ale zatím brzy bilancovat. Ovšem jisté je, že "Trance" se po druhém (a určitě ne posledním) zhlédnutí během těchto několika letních dnů proměnil v mé ryzí divácké potěšení. Nesouhlasím s názory, že jde o překombinovanou povrchní historku. Protože nejde. Předvídatelnou ano, ale to je snad součástí hry. Alespoň pro mě. Za velmi jednoduchým a jednoduše čitelným příběhem vidím množství kulturních a filozofických odkazů, také důkaz, že postmoderna, aby měla hlubší smyl, musí disponovat navrch srdcem. Právě jako ten unavený francouzský gangster. Jsem sentimentální, vím, ale co si mám počít se svou odvěkou slabostí pro romantické neo-noiry a šarm Vincenta Cassela?