pm

Estetice kýče a plagiátu, kterými Wong Jing nabubřele potápí "Shanghai Nan" někam do podprůměru, se nemůžu vysmívat, protože jsem líná argumentovat, přestože bych to určitě svedla. Ale fakt je, že film, který bych tak ráda viděla v kině, si velké plátno objektivně nezaslouží.

Nějak nechápu, proč by mě to jako mělo zajímat.

V tričku i bez trička, v obleku jakbysmet. Prostě furt.

Pro artového diváka, za něhož se stále považuji, zcela nová kategorie diváckého zážitku. Asi ve dvácáté minutě mě brutálně rozbolela hlava a dobře mi nebylo ještě celý další den. Inu, všechno je jednou poprvé, i pocit, že jsem vražděná filmem. Marně přemýšlím, zda obsazení nejnudnější hollywoodské tváře do hlavní mužské úlohy má nějaký hlubší spirituální význam. Každopádně: tajně doufám, že až zase jednou některý z uznávaných auterů bude zrcadlit své nitro na plátně, že já u toho trápení nebudu. Na další podobný kentus se necítím.

Závislost. Hypnóza. Euforie. Nejlepší a nejstylovější neo noir posledních let a pocta nespočtu filmům a tvůrcům. Refnova recyklace vlastních témat a rané tvorby. Od úvodních titulků ryzí cinefilská radost. Moct si vybrat absolventské téma dnes, analyzovala bych esteticky vtipnou báchorku o bezejmenném klukovi ve stříbrném bomberu, který sám sebe vidí jako správného komiksového hrdinu. Se zlatým škorpionem na zádech, odnikud nikam. Poslouchat "A Real Hero", mít solidní důvod sledovat film do omrzení a pak se beznadějně utopit v kontextu další zbytečné práce, která nebude mít žádný význam a přirozeně nikoho nebude zajímat. Luxusní představa. Dream. Drive.

Kdybych měla jen půl minuty přemýšlet nad motivacemi Daniela nebo psychologií jednotlivých postav, bylo by mé hodnocení mnohem nižší. Taky: čím by byl Věřící bez Goslinga? Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděla tak dospělý herecký výraz u dvacetiletého kluka. Asi nikdy. Nemusí řečnit, nemusí nic dělat, nemusí vůbec nic. Je jako magnet... přesto jsem jeho postavě právě takovou krizi víry něvěřila. Chápu, čím se to většině líbí, ale jediným důvodem, proč jsem film dodívala, je v minimalismu fantastický Ryan Gosling, svým výkonem elegantně zakrývající slabý scénář a absenci reality u solidního řemesla, které se tváří tak drsně, chytře a politicky závažně, ale je jen plytce filozofující.

Některé fanynky Nikolaje Coster-Waldaua, zvláště ty vyhořelé a středního věku, jsou občas natolik zoufalé, že vděčně skočí i po žánru, kterému se léta symtematicky vyhýbají a zhusta vysmívají: po blbém hororu. Ano, já. Ale že jsou dnes prázdniny, mám volno a sníh slezl ze silnice, budu hodná a s odstupem dvou týdnů snad i objektivní: jedna * za Nikolaje, druhá za počítačového bubáka. Zdál se vážně smutný.

Tváří se to jako brutální televizní limonáda a stejně jsem k tomu přistupovala, pravda, ale něco mi říká, že se trapně pletu. V těchto dnech bych asi dala i tupý horor, kdyby v něm hrál pan Gosling, tak proč nebrat vážně zápisník jedné lásky a nepřiznat předpojatost.

Je docela smutné sledovat proměnu evropských autorských režisérů v hollywoodské řemeslníky podprůměrných břeček, přestože jakousi logiku ten proces má. Každopádně: "Playing for Keeps" nefunguje jako komedie, natož sportovní drama... jde jen a pouze o dokonalý příklad nevyužitého potenciálu, kde sympatické obsazení a fajn příběh zabíjí hromadění (h)různých klišé. Škoda, protože o důvod víc, abych se nadále vyhýbala žánru romcom ze současné americké produkce.

Paul Newman byl dnes měl narozeniny, takže samozřejmá volba a název je to tak hezký a optimistický. Škoda jen, že já sama mám náladu pod bodem mrazu a budu se z ní dalších pět let zbrchávat.