Ducharme

Kafkovský minimalismus posílený originálně poetickým a dechberoucím obrazem založeným na síle kontrastu a zlomu. Beznaděj, nicotnost, samota, nepochopení - to ve mně vyvolala Trierova Evropa a i přes to mám chuť nechat se "zničit" a zlomit znovu. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10...

Podle hodnocení i komentářů jsem čekala víc než jen herce, který se nedovede trefit do playbacku, herečku s přihlouplým výrazem nebo Handela, kterému před natáčením zapomněli zapojit mimické svaly. Místy až šokující vztah mezi dvěm bratry je podán, dle mého názoru, dost nudně. Farinelliho jedinečný život by zasloužil rozhodně důvtipnější zpracování. Díky jen za tu nádhernou hudbu!

Philip Glass o Philipu Glassovi. Dokument je určen spíše divákovi, který už o tomto geniálním skladateli něco málo ví. Samožřejmě, že Glass zmíní pár základních informací, ale většina snímku je věnována kokrétní tvorbě, konkrétním skladbám.

Tenhle snímek mě pohltil, téměř dvě hodiny mě drtil svými zuby a pak mě naprosto zmatenou vyplivl a nechal napospas všem vířícím myšlenkám. Bezelstná a neuvěřitelně krásná Ana si diváka omotá svým dokonalým úsměvem a takto spoutaného ho vtáhne do svého, doslova vražedného, chaosu minulých existencí. Její příběh mě fascinoval - každé její psychické vypětí jen stupňovalo moji zvědavost - jakou další cestu si Medem vybere, které dveře mi otevře tentokrát, uzavře se kruh konečně, přelstí holubice sokola? Chaotická Ana je rozhodně originální podívaná, Manuella Vellés podává strhující výkon a démonický Nicolas Cazalé je parádní třešničkou na dortu. 5/5!

Nuda...nuda...nuda...perfektní záběr...nuda...famózní záběr...nuda. Co přesně by bylo Koyaanisqatsi bez démonické hudby Philipa Glasse? Jen zajímavě sestříhanou snůškou, vesměs průměrných záběrů lidské společnosti 80.let. Právě hudba je totiž tím elementem, který drží celý experiment pohromadě, udává náladu, vytváří celou atmosféru, dělá i ze záběru na letadlo jedoucí po runwayi zajímavou podívanou.

Beatles jsou klasika - jejich hudba mě baví, pro (krátkovlasého, japonsko-americkou výtvarnou pseudoumělkyní neovlivněného) Lennona jsem měla vždycky slabost a fenomén "broučí" choreografie mě pokaždé dostane. Tenhle film mě však nezaujal. Vřeštící fanynky, bloumající Ringo, místy až tupě zírající McCartney, opět vřeštící fanynky, "vtipálek kapely" Lennon, jaksi nezapojený Harrison, bizarní postava "čistého" dědečka a na závěr - pro změnu - opět vřeštící fanynky. Nuda. 2 za hudbu.

Pro mě obrovské překvapení. Skvělý film, při kterém se člověk ani minutu nenudí - a to nejen zásluhou nečekaně vtipného De Nira! Příběh má výborný spád - nestává se z něj přeslazený brak ani přesto, že se to přímo nabízí, děj se netočí jen kolem ústřední dvojice a nechává vyniknout i méně významné postavy ... Všechno navíc propojuje vynikající hudba Ilana Eshkeriho. Parádní podívaná!

Sokurovům minimalismus dohnaný do naprosté krajnosti.

Knock knock! Who's there? Philip Glass. Philip Glass Who? Knock knock! Who's there? Philip Glass. Philip Glass Who? Knock Knock... Miluji hudbu Philipa Glasse - od opery Satyagraha, přes Metamorphosy až po soundtrack k filmu Koyaanisqatsi. Celý tento dokument je výborným průřezem Glassovým životem, ukazuje umělce jako hudebního génia, který je "sám uprostřed davu" - obehnán nezbořitelnou zdí svých nadčasových melodií. Zajímáte-li se o filmovou hudbu, mohu jen doporučit!

Krása! Neuvěřitelně poetický dokument. Nádherná hudba, úžasně podmanivý a jedinečný Birgissonův hlas a do toho fantastické záběry drsné islandské přírody. A všechno je to navíc překvapivě přirozené - celý dokument je takový, jako hudba Sigur Rós - výjimečný.