jane1106

Romantika, která předchází mírnému vystřízlivění ke konci je omamná, později, když se ztratí kouzlo a anonymita neznámého, snímek vychladne jako manželská postel. Michelle Williams je dokonale přirozená, přesně typ sympatické, ale trochu záhadné "dívky od vedle". Luke Kirby by mě na svůj monolog nad margaritami dostal zaručeně. Setha Rogena nebudu komentovat, filmy, ve kterých se zpravidla objevuje nejsou můj šálek, takže nebudu lomit rukama nad tím, jestli se zpronevěřil svému komediálnímu profilu. Největší radost mi režisérka udělala, když se u nezávislého snímku o lásce obešla bez nervních, srdceryvných a ubrečených scén a i přes nejednoznačné vyznění ho zahalila do hřejivých letních barev. Sarah Polley má potenciál.

Hamburger Hill selhává především na mizerné dramatické výstavbě (nudný kecy - jatka - nuda - kecy - jatka) a prokreslení charakterů. Zatímco například v typově asi nejbližší Četě jsou postavy tak plastické, jak to jen jde a v podstatě ke každé si lze vytvořit pozitivní či negativní vztah, zde se kodrcáme s bandou víceméně anonymních týpků, kteří buďto hořekují nad domovem nebo dojemně umírají. A divákovi to může být fuk. Ten nešťastník, jehož jméno si nikdo nemohl zapamatovat (Languilli?), je jen díky této "komplikaci" opravdu jedním z mála, které si člověk po určité době vybaví - a nebude to kvůli typickým osobnostním vlastnostem. Zásadním problémem je navíc absence ústředního hrdiny, skrze jehož optiku by se nám válečné peklo lépe "přiblížilo". Hlavní role zřejmě přísluší seržantu Frantzovi, ale ač se z filmu dá vydedukovat, že se jedná o dobrého a oblíbeného důstojníka, neviděla jsem žádnou akci, která by to potvrzovala (kromě toho, že udělá bububu na vlezlého reportéra a podle Mama San je velmi dobře obdařen v intimních partiích). Vůbec nejhorší roli pak má Don Cheadle, který ve všech záběrech oduševněle kouká nebo přikyvuje na souhlas a nakonec slavnostně vyleze na kopec.

Další "veledílo", kterého jsem se jako dítě nemohla nabažit. Xenu jsem ale měla radši.

Když se na to dívám s odstupem, je to hrozná blbost. Nicméně na Xeně jsem vyrostla.:D

Čekala jsem více. De Palma chvályhodně zobrazuje, že zlo nikdy nemá původ v jednom konkrétním politickém, ideovém nebo národnostním celku, nýbrž v jednotlivcích a nemůže tím pádem být unifikované. Příběh o jednom spravedlivém v hrstce pěšáků ovládaných jedním raplem je ale přesto mírně idealistický a co víc, prvoplánově útočí na emoce. Vypjaté scény jsou uměle natahované a patetické a Michael J. Fox je se svýma modrýma očima a chlapeckým obličejem prototypem amerického Mirka Dušína. Penn vytrvale osciluje mezi dokonale vyšinutým výkonem a přehráváním. Musela jsem se pousmát, jak protikladnou roli oproti Četě ztvárnil Dale Dye. Jinak jímavý Morriconeho soundtrack mě sám o sobě dostává víc než tento film.

Nečekala bych, jak silnou chemii můžou na plátně sdílet Robert De Niro a Liza Minnelli, mimochodem úžasná ve své roli. New York, New York je pro mě především jednou z nejpřekvapivějších, svým způsobem nejoriginálnějších a nejintenzivnějších love story, jejíž ústřední dvojici to dohromady bezvadně ladí. Neubránila jsem se přirovnání k Funny Girl - Liza je podobně jako mladá Barbra typem netuctové, spíše roztomilé ženy, která se, sotva vyleze na pódium, mění v krásného, sebevědomého motýla a prožívá stejný typ osudové lásky, co bohužel nikdy nemůže trvale fungovat.

Stalker je pozoruhodné dílo. Přestože má takřka nulovou dramatickou linku, za každým rohem klame divácká očekávání (alespoň já neustále čekala nějaká nadpřirozená zjevení) a střihač se z té depresivní industriální krajiny zřejmě oběsil, jakousi zvláštní magií nedovoluje odtrhnout oči. Nakonec zanechává hlubokou impresi, kterou nelze hodnotit níže. Alexandr Kajdanovskij podává v roli stalkera intenzivní emocionální výkon. Můj první Tarkovskij a už jsem zvědavá na další setkání.

Nádherný duchovní a filmový zážitek. Monstrózní audiovizuální stránku tvořenou Deakinsovou kamerou, dramatickým střihem Thelmy Schoonmaker, který všemi těmi skoky a prolínačkami dokonale ladí ke Glassově monumentální hudbě, drží Scorsese v přesně vyváženém poměru s příběhem. Ten i přes závažnost tématu překvapivě působí velmi lehce a intimně a myslím, že tak vhodně vypovídá o povaze Dalajlámova poslání, kterým není politikaření nebo mocenské machinace. Obsazením neherců (ze kterých je v každém záběru cítit velká úcta k domácí kultuře a tradici) dostal snímek i přes užitou angličtinu vysoký punc autenticity. Jinak scény s orákulem byly docela creepy.:) Po Posledním pokušení další dechberoucí kus z dílny mistra.

Bohužel jsem taky úplně nerozuměla všem dialogům, ale režisérův rukopis je znát: koncentrovaná atmosféra, nemilosrdný vizuál, silný naturalismus. Hillcoat by klidně mohl točit fiktivní dokumenty. Jenom doufám, že časem nevyměkne.

The Godfather meets Mr. and Mrs. Smith. Uvolněná "gangsterka" s nenápadnými komickými momenty v duelu manželské lásky a "rodinné" oddanosti. Božská mrcha Anjelica.