xargos

Tento příběh je jako sám život - vždyť o něj (a o něm) tu jde...- střídající se obrazy (minulost, současnost), ale hlavně samotný osud rodičů a Vilmy, sovětská totalitní mašinérie, stalinistické čistky, pracovní tábor pro dospělé, převýchova pro děti. Mezi tou vší hrůzou se objevují barevné obrazy lidí, kteří zůstali sami sebou, ať již dospělí, nebo děti, mezi které Vilma patří. Nakonec se dostává ze všeho ven a daleko, zpět do své vlasti. A protože tu jde o autobiografii, smekám před Mártou Meszáros dvakrát - za to, že to celé dokázala překonat a za to, že to převyprávěla nám, kteří o tom všem jen slyšíme a dokonce jsme někteří ochotni i pochybovat, co z toho byla pravda. Silné obrazy: kontrast: Vilma si na mořské pláži (žádná dovolená...) lehá na svou matku, plnou života, s tlukoucím a rovným srdcem, po čase si stejně lehá na její prostý jen hliněný a neskutečně chladný a tichý hrob. Loučení: nástup do vlaku směrem domů se odehrává oknem a když jsou všichni, co odjíždí, uvnitř, Vilma stojí u okna a dívá se ven na kyrgyzského asi stejně starého kamaráda a oba mají v očích jediné - že se možná vidí naposledy. Žádná slza, oba jsou vážní a vědí... Vilma zavírá oči. Nemám rád frázi, že kdo nezažil, nepochopí - ať již jde o cokoliv. Můžeme chápat tehdy, když budeme naslouchat, těm, co jsou ochotní mluvit o tom, co zažili. Márta Meszáros se nezavřela po všem prožitém před světem a nám dala šanci oči otevřít, skrze celý cyklus svých deníků. Tento je tím posledním.

Nečetl jsem literární předlohu, takže neposoudím, nakolik je film lepší/horší - což je ale vždy subjektivní pocit. Dopředu jsem ani nevěděl, že je film natočený podle autobiografické knížky, ale po jeho zhlédnutí jsem intuitivně hledal, jaká byla předloha. Ta knížka je v tom filmu "vidět". A nemyslím tím v titulcích. Chvílemi jsem měl pocit, že autoři filmu váhají, jaké obrazy ukázat očima dítěte a jaké zase očima dospělé autorky knihy, která ji píše podle svých vzpomínek. Nicméně toto střídání obrazů mi vůbec nevadilo. Kontakty domorodců s bílými lidmy jsou uvěřitelné a takové, jaké je znám z různých dokumentů - spíš náznakové a opatrné, ale přímočaré a ve výsledku (byť to trvá i delší dobu) naprosto jasné a hluboké.... Hudbu ve filmu jsem si uvědomil až zpětně - u závěrečných titulků. Natolik mi splynula s příběhem a obrazy, že vše hrálo dohromady jako jediný orchestr. Po filmu jsem si říkal, jaké by to bylo prožít takový život, jako autorka, nebo jako Tippi Okanti Degré (viz Le Monde selon Tippi 1997) i další děti, které vezmou rodiče na dlouholetou cestu do divočiny, sami vyrostlí v civilizaci, se vzděláním a vědeckou (nebo jinou) prací, kvůli které tam jsou. Každý takový život je neobyčejný a nedivím se, že když důvod pobytu skončí a celá rodina se vrací, mají děti v původní domovině pocit odcizení a hledají svou cestu životem možná na první pohled velmi těžko, ale jsou zároveň bohatší o jiný svět a možnost srovnávání hodnot různých kultur. Kéž se jim při tom hledání daří:) Za příběh, emoce, prostředí, uvěřitelnost - plný počet.

Tento příběh (přesněji příběhy) napsal Edgar Rice Burroughs, který žil v letech 1875-1950. Proto nějak nechápu komentáře, že je to vykrádačka hned několika filmů, že jde o chabou kopii Avatara, případně co to zase tvůrci z Hollywoodu natočili za slátaninu. Barsoom (Mars) je popsán v celkem jedenácti Burroughsových románech, ale děj filmu zůstává prakticky na začátku celé ságy, popisující tři generace, počínající Johnem Carterem. Film samotný je pro mne nejen krásnou podívanou se spoustou zápletek, ale připomněl mi i romány Julese Vernea. Mimochodem sám Ray Bradbury složil Burroughsovi poklonu, když prohlásil Burroughsův Mars za "nejdokonalejší z literárních Marsů vč. svého". Filmové vyprávnění trvající 1,5 hodiny může jen přiblížit Burroughsův svět, avšak nikoliv jej zobrazit do detailů a s množstvím zápletek tak, jako psané slovo. Při srovnání například s trilogií Pána prstenu J.R.R. Tolkiena, převedené na filmové plátno, zůstává tento film přece jen v řadě za ní. Není to však pokulhávání - John Carter: Mezi dvěma světy je film hodný žánru F & SF, je to dobrodružná pohádka vhodná pro celou rodinu. Mně osobně dala přesně to, co jsem od ní očekával. Hluboké prožitky, silné morální vzory, hororové napětí a věčně platné odkazy budoucím generacím hledejte jinde:)

Mám nakoukanou celou vetřelčí ságu a i podle trailerů jsem očekával něco velkolepého, nějakou třešničku na dortu. Chyba. Jedním sklovem: zklamání. Sci-fi i fantasy jsem přitom sál málem s mateřským mlékem, prošel Fandomem, napsal i pár povídek a přečetl regály pravých papírových knih. A nic z toho u mne Prometheovi nepomohlo. Spíše naopak. Uznávám profesionalitu tvůrců. Režie, hudba, herecké etudy, emoce. I nad efekty a animací si vyhráli. Ale vše toto bylo u mne přebito odhadnutelným budoucím dějem, kdy jsem v duchu radil tomu alienovi: tak už konečně vylez a skoč, ne?! Což se nakonec samosebou stalo. Ale možná je chyba ve mně a jsem u tohoto filmu příliš kritický. Připadá mi jako vykrádačka přechozích příběhů a to již od toho prvního. Rušily mne i nelogické věci, jako třeba to, že když určité indicie ukážou na konkrétní vesmírné těleso, jak to, že ti následovníci Ripleyové nemají žádnou databázi, která by jim rovnou řekla, jak tam Nostromo dopadlo? Ale jak píšu, třeba je chyba ve mně, že nemohu Prometheovi dát více než tři hvězdy. I tak tenhle film doporučuji ke zhlédnutí. Více asi však těm, kdo nejsou ovlivněni celou řadou předchozích dějů téhle ságy. A i na konci tohoto příběhu jsem se té pověstné třešničky nedočkal celé - jen z poloviny. Opakování - matka moudrosti. Ale (pro mne) opět po likvidaci lidské posádky zůstává jediný člen naživu (a opět s poškozeným robotem). Ještě, že opět nezanechal "odkaz budoucím generacím", ale udělal něco, co jsem konečně nečekal... sláva..:)

Jsem z generace vyrostlé v Československu a tak mi slovenština od dětství nedělá naprosto žádný problém. Tento seriál byl v ČST ve slovenském dabingu a rád bych jej zase někdy viděl a slyšel opět se slovenštinou (například slovenský seriál Teta předabovaný do češtiny je, alespoň pro mne, mírně řečeno, hrůza slyšet). Ale jak se zdá, naše dnes již ČT, a ani ST tento seriál z nějakého důvodu nereprízují. Pokud vím, nevyšel ani na DVD/BR, což je škoda. Vzpomínám si na Aleca Hamiltona, na Vešticu, také na Meděnou horu a v neposlední řadě na proces, ve kterém šlo o smrt muže, dávného přítele/parťáka (?) Aleca, který se jmenoval "Mac Ilroy". Snad se někdy Zlatá šachta objeví, jako jiné "zapomenuté" filmy a seriály (například seriál Čestné modré oči na DVD v Levných knihách 2011 bylo nečekané milé zjevení) - naopak některých normalizačních "skvostů" je dnes k mání bohužel všude dost.

Nicka Vujitice znám už nějakou dobu, ale tenhle film ne - mám tři roky zpoždění... Díky http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/cirkus-motyl je vše dohnáno. Tento film je o naději a o tom, že každý člověk se může proměnit v krásného motýla, ať již přichází z jakéhokoliv (horšího) prostředí, kterým je ovlivněn. Někdy stačí jen impuls, někdy pořádné nakopnutí, aby rozepjal křídla a letěl... V tomto příběhu má Mendez, pricipál cirkusu, právě tuto roli, tento vliv na ostatní. Nenásilně a nenápadně dává možnost ostatním "stát se motýlem". Každé "ztracené duši" přeji takového člověka, aby ho dostala do cesty. A Nick Vujitic - jednoduše úžasná bytost:) V krátkém příběhu je řečeno to podstatné o životě. A co to je? Podívejte se na film. Pokud vám to nedojde, zamyslete se, kde jste svá křídla zapomněli...

Nádherná krátká pohádka, kerá mi něčím připomíná "Muže, který sázel stromy". Ještě se někde animuje touto technikou? Doufám, že ano... Jednoduchý a přitom silný příběh, podbarvený krásnou (právem oceněnou) hudbou. Klučík v příběhu je jako živý - gesta, projevy radosti i smutku. Na úplném konci chlapec nachází v kapse důkaz, že to vše přece jen nebyl (nebo byl) sen...

Růže pro Algernon jsem dříve četl a pak teprve viděl ve filmovém zpracování a nakonec jako divadelní představení. Všechna tři zpracování jednoho tématu jsou dokladem toho, že ta největší dobrodružství může člověk zažít i sám v sobě... Krásný, místy radostný, místy smutný příběh, naplněný nadějí v lepší budoucnost i návratem do "blahoslavennosti chudých duchem". Hodnota člověka a jeho života není daná společností, ale jeho vnitřním pocitem. Jako bych od té doby s růží v rukou hledal, kde leží Algernon...

Tohle je ten typ filmu, u kterých nedokážu říct, že se mi líbil. Tohle slovo mám zkrátka spojené s něčím krásným. Takže líbit se mi nemůže nic, kde se zabíjí, kde se trpí, kde nadneseně řečeno "zlo vítězí nad dobrem". Přesto má ode mne tento film výrazně palec nahoru. Napětí drží hodně vysoko a stejně tak vysoko je pro mne laťka tvůrců a herců. Nevidím tu nic, co by nějak výrazněji skřípalo. Naopak. Slabší povahy nechť jej však minou smělým obloukem. Výrazný palec dolu: český název "Ruská ruleta". Ale mohlo to být i horší..

Strhující příběh o tom, jak mnoho může dokázat jediný člověšk, který je přesvědčený o své pravdě a přes odpor většiny láskyplných lidí, vše dovolujících, dokáže otevřít oči někomu, kdo nikdy neuvidí, ani neuslyší. Bez nadsázky srdcervoucí scény s vrcholnou, kdy Helen "prohlédne". Více takových vychovatelek, jako Anne Sullivan!