Chřástal

Námořnický noir v českém filmu - už to je důvod, proč se na Znamení kotvy dívat. Škoda, že je děj postavený na poněkud jarmareční historce, přičemž tenhle dojem posiluje i „duchařský“ hudební motiv. Jinak působivá atmosféra přístavních hospod a vůbec všeho okolo vody. Až mi to něčím připomnělo Atalantu. *** a půl.

Proti zlu, dekadenci a nespoutané sexualitě pomůže ametyst a čistá láska. Naznačuje se tím filmem něco o povaze módního průmyslu? I kdyby jo, film, u něhož se celou dobu lehce usmíváte, přestože je to horor, který navíc na diváka nijak nepomrkává (na druhou stranu ukazuje prsa, abych byl fér), to nespasí. Lilith je přitom slibné téma a například scéna z jejího „klubu“ se zbytku filmu vymyká.

Romantické dobrodružství trochu zaprášené (tipoval bych starší ročník než 1965), ale poctivé jako perský tepich. Úvod provázený patetickým vypravěčem netrvá dlouho, mezi Ali Babou s fešáckým knírkem a sexy princeznou Amarou existuje potřebná „chemie“ a taky ostatní role jsou typově dobře obsazené.

Slušná bláznivá komedie (část děje se opravdu odehrává v příslušném ústavu), ale trochu disproporční – úvod v hospodě je natahovaný a navíc hledá vtip drobet rozpačitě, závěr zase uspěchaný. Ale čert to vem, vždyť je tu Adina Mandlová na kruzích, sádroví trpaslíci jako symbol nevkusu už ve třicátých letech a (což mě dostalo nejvíc) úhybné manévry Vlasty „kdo-že-je-Jackie-Chan?“ Buriana.

Přitažlivé jonesovsko-hellboyovské téma „nacisté a probuzení strašlivých prastarých sil“, pár působivých momentů a úvaha nad tím, kdo tu vlastně představuje zlo. Koho ale sakra napadlo, že k hororu z druhé světové války se bude nejlíp hodit osmdesátková syntezátorová relaxační hudba? 80. léta (a tuhle filmovou éru mám docela rád, vážně) mají nejspíš na svědomí i neduhy, jako jsou světélkující oči a další "mnozí efektové". A když se na zdi objevil nápis psaný hlaholicí, měl jsem za jisté, že se zase jednou naštval duch sv. Prokopa, který má na Němce pifku už od Sázavského kláštera.

Duncan Jones točí filmy (už jsem viděl dva, takže můžu bez zábran zobecňovat), nad kterými se dá hodně přemýšlet a diskutovat, a to i o tom, jestli to dává smysl. Co mi u Zdrojového kódu vyráží případné argumenty z rukou, je zaklínací formule „kvantová fyzika“. O ní vím jen tolik, že se při ní zavírají kočky do krabice, takže si můžu při filmu jen říct aha, no jó, kvantová fyzika... Tady je v krabici Jake Gyllenhaal, tudíž je asi všechno v pořádku a zbytek je můj problém. Což mě přivádí k dalšímu zobecnění: Být hlavním hrdinou v Jonesových příbězích je za trest.

Příběh vznikajícího přátelství je zároveň i nenásilným úvodem do poezie. Je skoro neuvěřitelné, že existovala doba, kdy básnická slova měla takovou sílu, ať už na poli revoluce nebo lásky. I matka hrdinovy vyvolené ví, že slova jsou nebezpečná a tomu, kdo ovládá jejich magii, může její dcera podlehnout... Přes to všechno se mi ale zdálo, že Mario působí chvílemi možná až moc slaboduše (nevím, do jaké míry k tomu přispěl i český dabing) na to, aby mohl krásnou múzu Beatrice opravdu okouzlit.

Když vás ženská vykopne za jízdy z auta a přestanete se kutálet, zůstaňte ležet, nonšalantně vytáhněte z kapsy cígo a zapalte si. Kdo by nechtěl být takhle cool? Právě postavy Shanea Blacka jsou na jeho filmech to nejzábavnější a tady se mi líbilo i obsazení – odbarvená a nebezpečná Geena Davisová a omšelý Samuel L. Jackson jsou skvělá dvojka. Akce kolem nich je někdy přehnaná (zvlášť opravdu-trochu-moc-explozivní závěrečná část) a ne zcela uvěřitelná, ale to v bondovkách nakonec taky, ne? Dokonce bych řekl, že zápletka díky událostem „11. září“ nabyla na zajímavosti. V bondovkách ovšem nebývají dojemní motivující haranti a sentimentální scény, ale na to jsou zřejmě – pokud jde o filmy odehrávající se kolem Vánoc – předpisy.

Skvělý začátek a skvělý konec. Mezi tím Bohem zapomenuté městečko s odpovídající lovecraftovsky rouhavou atmosférou, kde by se člověk už jen z toho neustálého deště oploutvil a vrátil zpět do hlubin oceánu. Je tu ale hlavní hrdina (ironií osudu navlečený v mikině s nápisem Miskatonic), což je komik a adventurista – pohotově vyšroubuje petlici z jedněch dveří a namontuje ji na druhé, když k nim míří dav nepřátel, jindy v nouzi použije mobilní telefon jako obušek a jeho výraz vzbuzuje podezření, že jde o crossover Harolda Lloyda ve světě HPL. ...ale pořád je tady skvělý začátek, skvělý konec a jedna malá mořská víla.

Kdyby Gina Lollobrigida neexistovala, musel by ji nakreslit Kája Saudek.