Chřástal

Komedie je tragédie, která se stala někomu jinému, řekl prý Chaplin. A co teprve, když ji pustíte pozpátku (a necháte Menšíka bezelstně popisovat, co právě probíhá). Podezírám Lipského, že to, co je tady řazeno do žánru experimentální film, je další z řady jeho parodií, tentokrát na výboje „nové vlny“. Vždyť co je větší „experiment“, řekl si možná, než pustit film obráceně? Přiznám se, že jsem se zezačátku uchechtával spíš pobaveně nevěřícně ("Tomuhle se jako mám smát?“), ale postupně jsem se naladil na kouzlo toho, jak se (prostým obratem času a tomu přizpůsobenou logickou interpretací) z maloměstské černé kroniky stalo surrealisticko-dadaistické curriculum vitae, navíc obrazově vytříbené. Nezapomenu, jak Abrhám vyndavá z huby koláče.________ Jinak zájemcům o podobná díla doporučuji Čtyřlístek č. 198 – Nástrahy vesmíru.

Je třeba říct, že tenhle film nemá nic společného se Sindibády z dílny Raye Harryhausena. Je to spíš dobrodružná pohádka, která se obešla bez kouzel a neobvyklých tvorů a oproti zmíněné sérii vypadá jako mírně chudší (ale ne špatný) příbuzný – a jako chudý duchem působí bůhvíproč půlku děje i sám hlavní hrdina. Co mě zaujalo: komická dvojice podvodníků, Šeherezáda, teplý eunuch, kalifova střelba na vysokou a zřejmě první bombardování v Bagdádu.

"Buddy movie" nesázející na atrakce (záporáků je tady dva a půl, akčních scén pár a žádné auto myslím nevybouchne), NÝBRŽ (takhle monumentálně argumentující slovo prostě nemůžu napsat normálně) právě hlavně na dialogy a interakci nucených spojenců. Nejde o žádné špičkování, ale o dost vulgární a vůbec politicky nekorektní projevy (počítám, že stejně jako třeba u Posledního skauta záleží na tom, který z pěti dabingů máte). Nabručený kanyzovsko-depardieovský Nolte nepůsobí ani moc sympaticky, což by v tomhle žánru asi měl, ale hlavně nemá na Eddieho Murphyho, jehož obsazení byla trefa do černého. Sledování po letech přináší přidanou hodnotu – Murphyho debut, později uznávaní tvůrci, objevují se indián Billy z Predátora a grázl Sully z Komanda a zazní Hornerův velmi povědomý hudební motiv, který by byla škoda za tři roky - třeba při nahánění Sullyho - nevyužít. *** a půl.

Nad ním stál Delon s cepínem v ruce a divně se kýval ______ Během Zavraždění Trockého jsem napoprvé usnul, což je mi vůči Lvu Davidoviči trochu trapné. Problém byl nejspíš ten, že tvůrci filmu byli do případu Trockého a jeho idejí očividně zapáleni mnohem víc než já, a pro takového diváka je pak leccos nezáživné (a taky jsem asi neměl koukat vleže). Film svým chladným realismem přitom nevybočuje z řady odtažitých (a dobrých) politických thrillerů, které se v sedmdesátých letech točily snad samy. Protože má jít o věrnou rekonstrukci, další výtky nemůžu směřovat ke scénáři, ale k realitě: Byla ochranka vážně tak ledabylá? Působil atentátník opravdu tak „nenápadně“? Měl skutečně na hlavě tolik pomády jako Delon? Co se týká scény provedení samotného atentátu, ta je natočena opravdu MISTRNĚ a nečekaně děsivě, stejně jako předzvěst v podobě nepříliš elegantního zápasu s býkem. *** a půl.

„Byl to největší anglický jednoruký básník. Zemřel v roce 1894. První člověk v dějinách, kterého přejelo auto.“ Romantická komedie podle mého gusta – šílený vědec, výtahový vrah zabíjející injekcí do zadku, sexy nymfomanka (po všech stránkách vynikající Kathleen Turnerová), gorily, mozkové záklopky – a mozky. Mezi tím se proplétá Steve Martin a hledá lásku za pomoci mimořádných gagů kalibru Bláznivé střely nebo Připoutejte se, prosím. Pro tvůrce filmu není žádný vtip příliš trapný nebo ulítlý (lezení po zdi, panebože!), a protože je dokážou podat opravdu zábavně (a drebinovsky říkat ty nejabsurdnější repliky jako by šlo o normální dialog příčetných lidí), tak ani pro mě jako diváka. Navíc řeší společensky závažnou otázku, zda lze milovat ženu jen pro její duši, respektive její mozek, obzvlášť pokud je ve sklenici.

Dva svého času kandidáti na Bonda jako dva zoufalci, kteří se vzájemně i s partnerkami napadají, podvádějí, obviňují a zraňují přívaly žárlivosti, upřímnosti a spoustou řečí. Po slibném začátku jsem měl pocit, že sleduju jakousi smyčku, kde se jen neustále opakuje a variuje výše uvedené (a jestli to je obraz života, jde to určitě říct i zábavněji). Nejlepší je Natalie Portman a potom scéna, kdy přes anonymní chat Jude Law s gustem píše Clivu Owenovi „Mám ráda čuráky“ a do toho burácí vážná hudba. Tomu říkám postmoderna.

Nevěřil bych, že tohle spojení někdy použiju, ale něco mezi Lovcem žraloků s Frankem Nerem a Piknikem na Hanging Rock. Tedy triviální dobrodružství s potopeným letadlem, motorovými tvrďáky, osmahlými čluny (totiž obráceně) – a sugestivně natočenými mysteriózními scénami a závěrem, z kterého jsem nebyl moudrý. Možná že kdyby to natočil Godard (třeba), šlo by o rafinovaně artový kousek doprovázený uznalým pokyvováním. Pár poznámek na závěr: 1) Některé věci jsou opravdu z kategorie „co-to-sakra?“ 2) O Bermudském trojúhelníku nepadne ani slovo.

Hipísácká postkatastrofická road movie se špetkou satiry o světě, kde rokenrolové heslo „Nevěřte nikomu, komu je přes třicet“ už pozbylo významu. A možná dokument doby o doznívání šedesátkových utopií (ale to možná kecám). Když jsem si ve výprodeji v kolínském knihkupectví kupoval za dvacku VHSku s Plynem, paní na mě koukala trochu útrpně, nicméně stálo to za to. Minimálně hudba je - stejně jako ve slavnějším a ve stejné době natočeném filmu o hledání svobody v Americe – skvělá. Srovnání s Easy Riderem není úplně na místě, i když i Plyn je o bezstarostné jízdě a meditativních pohledech na krajinu jihozápadu, akorát předtuchu průšvihu tu nahrazuje dadaistická hravost. Právě absurdita od půlky filmu začíná ještě narůstat (nejspíš v přímé úměře k množství THC v cateringu), což spolu s podivnými dialogy a samými pošuky může někoho otrávit, ale zase kde jinde tohle (třeba Poea na harleyi s kinklajícím se havranem) uvidíte. Osvobozující (skvělá scéna na koncertu), na druhou stranu trochu moc rozpuštěné ve skečovité bezdějovosti.

První Hellboy mi připadal odfláknutý, což se o Zlaté armádě rozhodně říct nedá. Na různá udělátka, ozubená kola, skafandry, zkrátka na všechno, kde se odráží Mignolova (a vlastně i del Torova, když si tak vzpomínám na jeho Stroj času, který jsem neviděl) záliba v mechanickém světě, je radost koukat. Zrovna tak na prvky urban fantasy (připomínající Nikdykde), jako jsou elfové v metru nebo zjištění, že staré bezdomovkyně nejsou tím, čím se zdají být, které otevře cestu na trollí trh. Vadí mi vlastně „jenom“ Hellboy. Jeho glosy měly být drsně lakonické, jenže vyznívají v lepším případě suše, v horším trapně, a je až únavné, jak všechny situace řeší a la Bud Spencer, případně metodou „po všem hned střílej“. Náznak dilematu při (asi nejpůsobivější) scéně s lesním obrem je zase rychle zapomenut. Když se tohle děje dvě hodiny, je to trochu ubíjející – možná je to subjektivní, ale není divu, že nejlepší hellboyovské příběhy jsou ty krátké.

„Problém je tenhle spis. Čte se jako blbej film.“ Přesně. Polda v depresích, který přišel o parťáka, sériový vrah smrdící nadpřirozenem, spiritistická černoška. Nic proti, jenže křenící se Ironside v baloňáku jako démonický záporák je jenom komický, zakotvení děje do Mardi Gras chabé a úplně se ignoruje možnost nějak karnevalovou atmosféru využít, takže kdyby se místo neworleanského svátku mluvilo třeba o MDŽ, nemuselo by se změnit ani políčko filmu a nikdo by nepoznal rozdíl. Všechny výtky jsou samozřejmě zbytečné, když je řeč o člověku, který má na svědomí Smrtelnou kořist, ale přece jen: Priorova logika není z tohoto světa. Zabiják Bishop unikne před detektivem saltem z balkónu a jde pryč. Proti němu se řítí (cca 10 km/h) auto a Bishop se mocným skokem přenese přes něj. Auto se zmateným řidičem se překulí přes střechu. Vybouchne. Palčivé otázky se týkají i toho, jaký zájem má vrah na hlavním hrdinovi a proč mu dává tři dny, nebo výroků typu „Mezi oběťmi už jsou poldové, děvky i civilisti.“ Nejjalovější je pojetí zla a opravdu dementní finále, což podstatně kazí jinak docela zábavný film s (v rámci žánru) ucházejícími herci (béčkově standardní Davi, John Amos, Mike Starr) a povinnou dávkou erotiky (mimo jiné Lydie „Jane z TV Tarzana“ Denier).