Chřástal

Slušná práce, která neurazí, ale nejspíš ani nezanechá nějaký hlubší otisk. Scény, kde se objevují Jack Nicholson, Michael Caine (hlavně ten) nebo Jennifer Lopez (všichni hrají postavy, které mají šanci chytit příležitost za pačesy, ale liší se tím, co jsou pro to schopné udělat) udržují pozornost, naopak mínusem je nanicovatý hezoun Stephen Dorff jako kladný hrdina.

Úvodní žertování je nadbytečné a snaha zvýšit napětí v linii hrdinovy manželky v jámě je poněkud přehnaná, až je to trochu komické – paní Jaguárová ještě mohla zvládnout něčím žonglovat a kolem ní mohli plout krokodýli. Ale jinak je Melův další příspěvek k jeho „Zlomkům epopeje“, ve kterých navštěvuje různé epochy s jejich hodnotami a násilíčkem, povedený. Nahlédnutí do středu megalomanské dekadentní říše masově vyrábějící smrt a směřující k úpadku je dlouhé jen tak, jak je k působivosti potřeba, a zbytek je vynikající unfair hon na běžícího muže. Indiánský „running man“ postupně dostává různá zbarvení a jeho pohyb některými lokacemi nabízí úchvatné obrazy - skládka mrtvol, kukuřice, vyplazení se z bažiny – a hlavně scéna na pláži.

„Teď mu zůstaly jen strach, kafe a čokoláda.“ Londýn, 2008. V důsledku čtyřiceti dnů přívalů deště je většina města zatopena vodou, je to důsledek globálního oteplování. Varování, která byla po desetiletí přehlížena, se stala skutečností…    Zasazení příběhu zní slibně, ale zjevně na něj nebyly moc prachy ani invence. S atmosférou takového Blade Runnera to má společného jen Rutgera Hauera, šero a mokro. Jako akční thriller je to blbý, ale jako parodie akčních tvrďáků velká zábava. Hauer hraje poldu jménem Harley Stone (Bože!), kterému muži uhýbají z cesty, jako by po chodbě jela multikára, kdežto všechny ženy na něho vrhají vilné pohledy. A aby toho nebylo málo, své přeslazené kafe si vždy míchá cizím perem, vlasy si pročísne drátěným kartáčem a s vážnou tváří vyslýchá psa. A samozřejmě v bytě parkuje motorku a jeho nový parťák je distingovaný kravaťák se spoustou titulů („Můžu dostat slabý čínský čaj a včerejší rohlík, prosím vás?“).  Klišé osmdesátkových béček (i když Zlomek sekundy je z roku 1992) zachycená ve vší lepkavé kráse jak moucha v jantaru a zábavné hlavní postavy.

Nevím, nakolik skutečně tendenční a poplatná době vzniku za normalizace a umělecky slabá je Fuksova předloha, ale Vláčilův film je silný zážitek, dojemný i trýznivý. Hodně díky hercům – malému představiteli pasáčka (Vlastimil Drbal) jsem to všechno věřil a Ilja Prachař hraje svoji svini tak, že ve srovnání s ním by filantrop Trautenberk dostal Nobelovu cenu míru. A to navíc v těchhle horách a lesích není žádný Krakonoš, jen banderovci… To pak malému chudému klukovi nezbývá než věřit na pohádky a zázraky, aby mohl věřit vůbec v něco. Právě kontrast dětského pohledu na svět a tvrdosti života toho lidského ptáčete je působivý jako rána pažbou. A kolem opuštěného německého tanku se pasou kravičky…

Bylo nás pět (a byli jsme pěkný parchanti). Volně spojené příhody party kamarádů, kteří by za fór prodali babičku, a to zcela bez nadsázky. A i jejich ostatní jednání je veskrze cynické. Píchat manželku někoho, s kým vždy následně přátelsky pohovořím, nebo dát syna do „útulku“, abych se o něj nemusel starat? Vystřelit si ze zhrouceného vdovce na hřbitově? Humor „Mých přátel“ se pohybuje od nevinných mystifikací či skoro happeningů až po zcela bezohledné žerty, přičemž když je třeba, nevyhýbá se ani přátelům. Jsou to sympatičtí kumpáni a člověk pobaveně sleduje, s čím přijdou tentokrát – a zároveň si uvědomuje, že je to mnohdy hodně přes čáru. A s věkem zjevně žádné zmoudření nepřichází. Jako by se tím snažili přehlušit nesmyslnost existence dle hesla „Dokud se chechtáš, tak na tebe nemůžou“. Jako by se tím aspoň trochu stávali škodolibými božstvy, trickstery, kteří jsou vlastně mimo dobro a zlo a pro svou zábavu převrací věci naruby… Každopádně skvělé.

Kamera čaruje, ale hory by se v tomhle případě bez těch lidí docela obešly. Někteří mocně přehrávají a závěrem zní dialogy toho typu, jako jsou parodovány v Saturninovi, a to vše za neustále hřmící hudby laděné bez ohledu na probíhající situace. A Štěpničková je z komunity vytlačena prostě proto, že po ní muži jdou a že představuje cizorodý prvek, i když se nikdo neobtěžuje říct proč – kde se tam tedy ta schovanka vzala.

Víno jako metafora života nebo lidí není nic nového, jak by dosvědčil i Karel IV. s Buškem z Velhartic, ale v Bokovce je to servírováno sehranou obsluhou a s humorem, kterému není nic lidského cizí. Krhavé pohledy zkrachovalce Milese nebo poznámka jeho kámoše o údělu sexuálního štvance umožňují zábavu i účast, pochopení. Výtečné jsou dialogy jako třeba o sebevraždách spisovatelů i „akční“ scény jako výprava pro peněženku. A dokonce na mě film zapůsobil svou myšlenkou – že bych si měl asi kupovat lepší vína

Začátek je pozoruhodný - britská výprava k Halleyově kometě na raketoplánu HMS Churchill a pocit úžasu z téměř gigerovského nitra cizí lodi. To je s ubíhajícím časem zatlačováno čím dál tím větším dějovým a motivickým maglajzem všeho možného. Škoda, že se film alespoň nepřihlásil ke správně béčkovému názvu předlohy „Space Vampires“… _______Tvůrcům nicméně patří obdiv za to, jak si poradili s otázkou, jak by měl vypadat konkurenceschopný alien po Vetřelci - totiž jako zásadně nahá Mathilda May. S tím, jaký v jedné scéně vrhá stín, se žádný expresionistický Nosferatu nemůže měřit. Taky je vlastně archetypem ženy, která muže neodvratně přitahuje a zároveň vzbuzuje strach z vysátí životní energie.

„Ale to nemá s politikou nic společného, nezávadný fejeton.“ „Jde přece o to, kdo ho napsal.“  Omšelá Praha 70. let a redaktor, který se snaží neztratit obživu, ale taky nezaprodat svou čest ve světě špiclů a policejních provokatérů. Že by Soukupův film z roku 1980 nebyl jen obrazem stísněných poměrů za rakouské monarchie? Příběh o tom, jak se Jakub Arbes snaží očistit dělníky odsouzené kvůli demonstraci a zároveň získává inspiraci pro romaneto Svatý Xaverius, právě díky těmhle dvěma liniím dokáže udržet divákovu pozornost.  Působivá je vizuální stránka - v ulicích se snoubí kouř a pára, opadané zdi, žebráci na kostelních schodech jako pokračování chrámových svatých a mučedníků a dezinfekční ohně v ulicích spalující slamníky po obětech cholery (a Nerudovi, který to s Arbesem sleduje, se pro změnu už možná rodí myšlenka na slavný fejeton Kam s ním), temné průjezdy a špinavé dvorky pavlačových domů, a sem tam vystřižené takřka malířské kompozice.

Přiznávám prvotní obavu, že Božena Němcová bude vykreslena jako oběť šovinistického světa, která z minulosti vysílá signál „MeToo“. Jednoduché odsouzení – ať už kohokoliv – se ale nekoná a vztah Němcové a Němce je ukázán ve své složitosti a ambivalenci, stejně jako jejich samotné osobnosti. Dokonce Němec je jako člověk své doby a na svou dobu celkem tolerantní manžel rehabilitován, zatímco na Němcovou je v závěru seriálu při její lehkomyslnosti na jedné a jejím doprošování přátel na druhé straně bolestný, možná až odpudivý pohled. A zároveň si nejde nevzpomenout na její známý smutný povzdech, že by chtěla žít až za 200 let. Možná by stačilo i míň – kdyby ji Doktor (nemyslím Budaře) vysadil ve Woodstocku, nejspíš by se cítila líp než v Domažlicích roku 1848 (a etnografický matroš by nasbírala taky). A když člověku díl seriálu o Boženě Němcové připomene název jedné z epizod Californication, totiž „Píchání a pěsti“, je nutno přiznat tvůrcům, že se nebáli.     Co ale hraje až druhé housle, je literatura. Nějak z toho všeho vlastně není patrné, proč by Němcovou člověk dneska měl číst…