Myshkin

Uhozenost, která mi přesně padne (přestože - nebo možná protože - svět IT je mi známý asi tak důvěrně jako papuánská džungle).

Film připomíná jakousi variaci na Orwellovo 1984, a to variaci ne úplně nezajímavou, alespoň atmosféra je opravdu vydařená. Oproti Orwellovi je tu možná o něco víc vzletných slov, ale oproti němu Alphaville zkrátka nedosahuje takové působivosti.

Nehoráznost a vrchol sprostoty je, když si někteří zdejší (asi virtuální realitou zdegenerovaní, znudění nebo nevím...) uživatelé dovolí film označit za prvoplánovou agitku (!) a vyčítat mu mluvený komentář, na kterém přece celý ten dokument stojí! Nechci se tu dál do podobných individuí pouštět (to by nejspíš bylo jako házet na stěnu hrách), ale říct jsem to musel. Takže k filmu... Upřímně, kam se na tento dokument hrabou všechny jakkoli špičkové, velkorozpočtové filmy! Tak působivé záběry a takovou katarzi dokáže přinést málokterý z nich. Po filmařské stránce, ale samozřejmě nejen po ní, je toto Arthus-Bertrandovo dílo úžasným a vzácným skvostem mezi filmy.

Při všech těch strašných zprávách, které média co chvíli z Gazy chrlí, při všech depresí nasáklých dokumentárních filmech z toho pekelného místa a všech těch nenávistných antisionistických nebo protipalestinských slov, kterými se hemží internet, je tenhle snímek skutečným balzámem. "Une bouteille à la mer" je příběh chvílemi dost naivní, chvílemi naopak velmi realistický, někdy otřesný, jindy zase neskutečně dojemný. Kéž by jednoho dne podobný příspěvek k tématu izraelsko-palestinského konfliktu přišel i z arabského světa, zatím je toho schopná pouze "druhá strana". I všichni arabští herci v tomto filmu jsou ostatně Izraelci... Nemá cenu bědovat nad tím, že ne všichni smýšlejí tak, jako hlavní hrdinové tohoto filmu, to je bohužel realita, kterou není jednoduché jen tak změnit. Jak ale slyšíme na konci filmu: "Miss Peace, hlavně zůstaň taková, jaká jsi, to ti ostatní se musí změnit."

Škoda, že velcí komici Fellag a Biyouna nedostali víc prostoru, to by se ta komedie trochu rozproudila, i když už by asi byla o něčem jiném... Každopádně je to poměrně svěží, nenáročná, optimistická komedie, která rozhodně neurazí.

Une vraie comédie à la maghrébine! ... Komediální seriál o čtyřech celovečerních filmech, které se soustředí na život alžírské rodiny Bouamazza obývající jedno sídliště na předměstí Paříže. Nejde samozřejmě o žádné sociální drama s hořícími auty, drogovými dealery, kriminálními gangy ani ničím podobným. Režisérce Yamině Benguigui tady šlo především o to kriticky a s nadhledem poukázat na některé aspekty života přistěhovaleckých komunit, včetně jejich více či méně úspěšné snahy o začlenění, bojů s tradicemi i se stereotypy většinové společnosti, generačních střetů, diskriminace apod. Nutno říct, že přitom nešetří ani "původní" Francouze, ani přistěhovalce. Komediální rovinu se jí, řekl bych, docela dobře daří udržet, má to vkus, lehkost i vtip. A navíc je hlavní hrdinka docela sympaťačka.

Pro Belgičany (respektive hlavně Bruseláky a Valony) je to hotová kultovní komedie. Dost dobrá ujetina, ve které sice žádnou komplikovanou, propracovanou zápletku neobjevíte, zato vás pobaví pěkné panoptikum podařených týpků a pořádných dikkeneků (což je vlámský výraz pro takové ty machírky a frajery). Do kolen mě dostávala hlavně Florence Foresti (policajtka) a vedli i François Damiens a Marion Cotillard, kterou v podobně praštěné roli jinde neuvidíte. A kdo zná Brusel, ocení. ;-)

Kdybych měl tenhle egyptský film komukoli doporučit, neváhal bych. Z psychologického a společenskokritického hlediska se jedná o mimořádně vyspělý kinematografický kousek. To platí i pro technickou stránku - kameru, režii, herecké výkony. Zajímavý byl způsob vyprávění, kdy herci v průběhu filmu jakoby vystupovali z role, o které se vyjadřovali ve třetí osobě a komentovali dění filmu a jednání hlavních postav... Jusri Nasralláh v tomhle případě nezklamal.

Pokud se na film (náhodou) dívá někdo, kdo není s izraelsko-palestinskými reáliemi dobře obeznámen, nejspíš mu film moc zábavný nebo záživný připadat nebude. Naopak pro něj bude, jako i ostatní filmy režiséra Sulejmana, nejspíš dost těžko stravitelným kusem. Přestože je plný ironie, o komedii se rozhodně nejedná. Nechci říct, že je film úplně nezajímavý, obsahuje spoustu svérázných alegorií, zjevných metafor a absurdních situací, které realitu oné rozpolcené země představují novým, nezvyklým způsobem, a to typickým, jakoby letargicky nezúčastěným pohledem Elji Sulejmána...

Díky letošním Dnům palestinského filmu se mi konečně poštěstilo vidět tenhle jinak nedostupný snímek. I když synopsis nezní nijak zvlášť originálně co se zápletky týče, projekce pro mě v žádném případě nebyla žádným zklamáním. Ano, je to film s milostným příběhem, zobrazuje tak jako mnoho jiných palestinských filmů realitu okupace - zabírání půdy, výstavba osad, hraniční check-pointy, násilí, věznění atp. I přesto, že film neobsahuje v rámci tamější kinematografie vlastně nic netypického, má přece jen něco, nebo spíš několik věcí, které z něj dělají zajímavý a hodnotný zážitek. Je to hlavně velice civilní zobrazení všední reality "obyčejných" obyvatel Západního břehu - bez přehnaného patosu a zaujatosti vidíme jejich boj s nespravedlností a těžkostmi provázející život uvnitř nekonečného konfliktu. Nekonečnost, bezvýchodnost a beznaděj konfliktu je leitmotivem mnoha podobných filmů, režisérka Nažwa Nažžar však chtěla ukázat světu něco jiného - naději a odolnost, díky kterým se i v podobné situaci dá žít. I z filmu je patrné, že izraelsko-palestinský konflikt není (alespoň pro většinu obyvatel regionu) sporem náboženství a odlišných kultur - většina lidí nemá problém s tím, že jeho sousedem je muslim, křesťan nebo žid, pokud není někým, kdo zabírá půdu, připravuje druhé o živobytí a hází kameny do oken. Tenhle aspekt je to, co vás k postavám příběhu přimkne, který způsobí to, že se s nimi dokážete ztotožnit... Granátová jablka a myrha - sladkost a hořkost života, ve filmu je to také název tanečního vystoupení, které hlavní hrdinka nacvičuje. Právě tanec provází celý příběh. No a není právě tanec hezký symbol naděje, odolnosti a vytrvalosti? Humorný prvek do filmu přidává sympatická role lidové majitelky kavárny Umm Habíb v podání vždy skvělé Hiam Abbás. Za zmínku stojí i pěkná kamera s mnoha krásnými záběry (hlavně úvodní záběry filmu a taneční scény hlavní hrdinky).