Myshkin

Nerad se přidávám k místním pozérům, kteří jakýkoli vysokorozpočtový český film pro široké publikum neváhají hodit do odpadu. Tady se ale v kritice s většinou komentujících musím shodnout. Hra na efekt, kýč, fabulace... až se z toho člověku motala hlava. V podbízivosti překročili Renč a Hubač hranici vkusu a z diváka dělají tak trochu blbečka. Celou dobu mi navíc připadalo, jako by film byl natočen pro neevropské publikum. Autenticita na mě nedýchala. Na druhou stranu, rámcové vyprávění i hlavní myšlenková linie, zamýšlející se nad odpovědností a mocí v duchu známé pravdy "kdo se nestará o politiku, politika se postará o něj", byly spíše zdařilé, ačkoli nepřinesly pranic nového. Edukativní a zábavní záměr filmu byl myslím naplněn, ale umělecký prožitek ve mně toto dílo nezanechalo, i když se na něj díky okázalé výpravě pěkně koukalo.

Svěží komedie o vztazích v jedné zámožnější marocké rodině. Divák se zasměje, zvláště ve scénách ze společných rodinných sezení, kde si členové rodiny jeden druhého dobírají. Jinak ale komedie těží hlavně z hvězdného obsazení - nebýt toho, že se ve filmu společně objeví Omar Sharif, Hiam Abbas, Lubna Azabal a Nadine Labaki, tedy "stars" arabského filmu, netěšil by se sebemenšímu diváckému zájmu a ve mně by toho nejspíš mnoho nezanechal.

Je moc dobře, že v evropských podmínkách mohl vzniknout tak otevřený a velice intimní film. V Maghribu by bylo něco takového dodnes nemyslitelné. Nevím, jestli hlavní představitelé byli herci, nebo ne, ani netuším, do jaké míry byly jednotlivé scény improvizované, spontánní, či inscenované. Každopádně působily až neuvěřitelně přirozeně, autenticitu podtrhovala ruční kamera a převažující dokumentárně laděné rozhovory, úryvky z knih, apod. I přes ne zrovna originální "zápletku" a ten až příliš konvenční závěr to dohromady nepůsobilo hloupě nebo povrchně. To je zásluha dobré režisérské práce. Filmový vztah se pozvolna rozvíjí, je uvěřitelný a přirozený, dokonce s mnoha rozpačitými momenty, kdy divák vidí, že "herci" vlastně nehrají. Proto a taky díky vhledu do problematiky gay komunity maghribských emigrantů na počátku století bych tenhle technicky surový snímek označil v rámci žánru za nadprůměr.

Zajímavý a cenný je tento snímek hlavně tím, že reflektuje porevoluční tuniskou společnost nejednostranným a nejednoznačným pohledem. A to není zas tak běžné v tamějších končinách. Žel, rozkolísanost, kterou prožívají hlavní hrdinky, charakterizuje i celý film, jehož roztříštěný děj diváka tak trochu mate a může začít nudit. Výsledný dojem a poselství ale podle mě film pozvedly na poměrně dobrou úroveň.

Úchvatné scenérie, strhující záběry. Poezie na plátně. Podstatnou část tvoří fascinující dokumentární záběry opěvující majestát orla, ty ale dobře ladí i s narativní složkou a film tak přináší jednoduché, avšak přesto silné, poselství a krásný zážitek.

Velice osobitá a nezvyklá animace v kombinaci s mytologickou látkou vytváří dojemně křehký film. Díky filmům Tomma Moora můžu na plátně a vůbec ve filmu pro široké publikum slyšet ( byť jen rudimentální) gaelštinu a zase jednou vidět něco ze staré keltské kultury, která snad stále, řečeno slovy z filmu, zůstává ve vzpomínkách a písních dnešních Irů. Posmutnělý příběh, občas odlehčený trochou humoru a podpořený tklivou, éterickou hudbou (hl. melancholická amhrán na farraige, píseň moře), v sobě měl ducha, který mě při sledování naprosto prostoupil.

Někdy se Amélii vyčítá manýrismus, kýčovitost, pohlednicovitost, atd. Slyšel jsem už dokonce, že film je rasistický (OMG!). Naprosto absurdní kritiky. O filmu bych byl napsal přesně to, co uživatel Radek99, protože naprosto vystihuje moje vnímání filmu (kdybych to ovšem býval taky tak pěkně uměl...).

Do značné míry autobiografický režijní debut Abdellaha Taïa přináší v jednom snímku skoro všechna klíčová témata jeho literární tvorby: chudoba v Maroku, touha po svobodě, úniku, nezávislosti a materiálním zaopatření, homosexualita, odcizení v emigraci, stesk po rodné zemi... Románovou předlohu jsem nečetl, jistojistě by ale její četba byla daleko zajímavější než film. Vadila mi v něm jistá lakoničnost ve vyprávění, která sice souvisela se záměrem autora zobrazit realitu bez příkras, zbytečných řečí, klišé a patosu, na druhou stranu ale film úplně sterilizovala. Navíc, pokud člověk trochu zná autorovy povídky a romány (mimochodem velmi "outspoken" a čtivé), je pro něj tento film už docela nuda.

Kterak jsem se vydal do kina avec un ami na příběh o deux amis... Na dveřích lyonského Cinéma Comoedia visí jen synopsis, příběh na první pohled vypadá banálně až hanba, zápletku příliš originální neslibuje, tuším nudný film. Ale co, v deset už nikde nic lepšího nepromítaj a já už dlouho žádnej novej francouzskej film neviděl. Něco by snad přece mohla zachránit jména Louis Garrel a Golshifteh Farahani. On verra, quoi... Týpek se zamiluje do záhadné exotické krásky, která bůhvíco provedla a bůhvíco chce. Ta se na něj párkrát usměje, ale když jí přinese jako dárek pestrobarevnýho exotickýho ptáčka ve zlatý kleci, je konec. Do další klece už se jí nechce. Nemůže s ním žít (musí stihnout vlak do svý vězeňský celi do večerky, nebo bude malér). Přichází týpkův kámoš, řekne mu neblbni, musíš na to jít tvrdě a prostě se jí moc neptat. No a začínají peripetie, začíná se to zamotávat... A já jako divák se naštěstí nenudím. Boj dvou kámošů o jednu krasavici přináší několik vtipných situací, nepadá přitom do bláta přitroublých komedií, ani si nehraje na kdovíjak hlubokomyslný drama a člověk si vychutnává koncert silnýho hereckýho tria. Díky dobré filmařině aspoň člověk neodchází ze sálu s pocitem, že zase jen zabil čas. 28.09.2015

Krásný, lidský příběh. Film jako memento. V zakonzervovaném předrevolučním Egyptě podobný příběh nepřekvapí, film ale překvapil - tím, že jako první odvážně přinesl jiný pohled na AIDS a že se pokusil přispět k proboření toho obrovského společenského tabu. Egypt (a potažmo arabský svět) na podobný příspěvek čekal poměrně dlouho. Jak řekl sám režisér, film není ani tak o AIDS, jako spíš o odvaze vystoupit z davu a bojovat proti předsudkům a stigmatům, která způsobují. V tom je jeho poselství naprosto universální a vyjadřuje nepochybně potřebu mnoha lidí hnout s tou nehybnou, svázanou společností a přimět ji minimálně k přehodnocení některých postojů. Stejně jako o nemocných AIDS by podobný film mohl vyprávět třeba o obtěžovaných/znásilněných ženách, homosexuálech nebo jiných (neprávem) stigmatizovaných lidí v arabské společnosti. I když by zachování skutečného konce bylo možná působivější a jaksi férovější, myslím si, že konec, který zvolil Amr Saláma, má v kontextu počínající revoluce v Egyptě své opodstatnění - slouží jako povzbuzení a záblesk naděje pro lidi, o kterých právě snímek pojednává. (Festival arabského filmu, Praha 2013)