Myshkin

Toulouse, červenec 2012. Woodyho římská novinka se formou nese v duchu jeho několika posledních filmů. Je to nádherně vypadající pohlednice z malebných ulic, náměstí a interiérů překrásného města, defilé hereckých hvězd, nenáročná groteska s místy opravdu absurdním humorem, je to film, který postrádá jakýkoli dramatický rozměr (komedie extra virgin) či nějaký jiný záměr, než bavit a lahodit smyslům (na rozdíl právě od posledních Woodyho filmů). Pokud ho uvidíte s partou v příhodném složení (včetně Itala a Španělky) a náladě, jako jsem měl to štěstí já v pohodlném toulouském alternativním kině ABC, bude tenhle snímek pro vás i úžasným zážitkem. | 75% P.S.: Pořád si ale myslím, že onen nápad se zpěvákem pod sprchou byl zcela zřejmě "přejat" z komedie Čínská lázeň (1999).

Takhle si představuju v pravém smyslu umělecký film. Nemusí jít o žádnou filmovou intošinu. Prostě drama "ze života", které přitom stojí na vážném tématu a vyvolává nesnadné otázky, kt. diváka zaměstnávají po celou dobu jeho sledování, zároveň dokáže vtáhnout příběhem, který má spád, napětí, logiku, v němž žádná z postav není zbytečná, žádná není černobílá, a který ukazuje, jak jsou všechny naše soudy a všechno naše vnímání událostí a lidí subjektivní a relativní. Jak snadno se jednoduché věci mohou stát komplikovanými, a to jen kvůli našim vlastním slabostem, osobním zájmům, strachům a obavám. Film mě samozřejmě taky oslnil úžasnými, velmi věrohodnými hereckými výkony (Stříbrní medvědi z Berlína opravdu zasloužení). Íránští filmaři to ve vlasti nemají lehké, s tímto filmem to ale Asghar Farhádí fakt vyhrál! | 95% P.S.: Toho Oscara to dostane, to vím na beton. P.P.S.: A je to Oscar. ;-)

Ve filmu se objevují dva velice zajímavé příběhy. Jeden sleduje cestu osobního sebepoznávání zbožné a talentované Noemi z Jeruzaléma, která se vydává studovat midraš v pokrokovém ženském semináři do jednoho z nejposvátnějších míst judaismu - města Safedu. Tam potkává Michelle, Židovku z Francie, která byla na studia poslána nedobrovolně svým otcem. Uvnitř silně ortodoxního prostředí se pozvolna mezi oběma vyvíjí nekonformní vztah (téma, kterému se věnuje také novější film Einayim pkuhot). Druhou, vedlejší linii představuje smrtelně nemocná Francouzka Anouk, které Noemi a Michelle z pověření rabínky pomáhají. Tato žena s kriminální minulostí a bolestnými vzpomínkami přijela do Safedu, aby se zde očistila od hříchů a výčitek před tím, než zemře. K tomuto úkolu si vybrala právě ony dvě mladé ženy... Bohužel po skončení filmu jsem ale měl pocit, že tyto dva základní příběhy nebyly dostatečně rozvedeny, že nebyly úplné, poněvadž jeden druhému tak nějak ubíraly místo. Až jsem byl trochu zmaten, co si z nich mám nakonec odnést. Přesto mě film dokázal pohltit a zaujmout po celou jeho délku, ať už dějem, tématem, postavami, atmosférou či malebnými záběry Safedu.

Co tomuto filmu nejvíc sráží body je fakt, že některé okolnosti děje a scény jsou trochu nedomyšlené, nedotažené a opravdu místy přitažené za vlasy. Netuším ani, proč dali čeští distributoři filmu název "Miluji JEN tebe", který je vlastně v rozporu s celou myšlenkou filmu a ani žádná z postav takovou větu nevyslovila... Na druhou stranu lze filmu přičíst k dobru jeho sympatickou otevřenost a přirozenost, s jakými zobrazuje pro ruskou úzkoprsou společnost stále ještě šokující téma bisexuality a homosexuality a kterými boří zažité stereotypy a tabu. Hlavní trojice představující Timofeje, Věru a Ulúmdžiho podává velmi dobré, uvěřitelné a civilní herecké výkony, díky kterým není těžké uvěřit upřímnosti i zdánlivě nepravděpodobného partnerského vztahu lidí, kteří pocházejí z naprosto odlišného sociálního a kulturního prostředí a nemají vlastně nic společného. Podle mého názoru film funguje docela dobře jako drama i jako komedie. Zajímavé bylo také použití ojratské kalmyčtiny v některých dialozích, takový jazyk v žádném jiném filmu neuslyšíte. :-)

Typický zástupce prvních tzv. burekas snímků izraelské kinematografie 60. a 70. let, v Izraeli film notoricky známý, stále populární a často reprízovaný. Orientální Žid Salach Šabati je prostý, nevzdělaný (ač má řádně pod čepicí) přistěhovalec, který spolu se svou rodinou bojuje s byrokratickým aparátem své nové domoviny, řízeným aškenázskými (evropskými) Židy. Z tohoto střetu a kontrastu dvou odlišných kultur vychází humor celého filmu. Díky komickým situacím se pobavíte, navíc i díky zobrazení mnoha nám málo známých reálií může být film pro všechny velice zajímavý a můžu jej vřele doporučit.

Nesouhlasím s hodnocením kolegy Grega25. Agathe Cléry podle mě MÁ francouzský šarm, pohodu, vtip (je rozhodně jiná než např. americké komedie tohoto typu) a Valérie Lemercier vůbec nepřehrává. Komediálního potenciálu námětu možná nebylo využito tak, jak by si hodina a tři čtvrtě žádala, ale pořád je to čistokrevná komedie s vtipem a myšlenkou. Co se týče hudebních vložek, je pravda, že ne ve všech případech byly úplně povedené a ne vždy dobře zapadaly, na druhou stranu do filmu dávaly tu potřebnou nadsázku a svěžest, bez kterých by to prostě nebylo ono. Taneček na "A part ça, elle n'est pas raciste" například neměl chybu! :-) "Raciste, Agathe?! Non! ...Elle n'aime pas beaucoup les Marocains... Ni tellement les Algériens... Ni tellement les Tunisiens... à part ça, elle n'est pas raciste!" :-D

Povídka Adelina: 4/5, Anna: 3/5, Mara: 3,5/5. Výsledný dojem silnější tři hvězdičky. Tandem Sophia Loren & Marcello Mastroianni je asi to hlavní, co vás k filmu přivede a co vás na něm zaujme. Nechce se mi film příliš rozpitvávat, tři povídky mají ladění různé, první je ryze komediální, stejně tak poslední. Naneštěstí jsem film viděl jen v českém dabingu, což k filmu, z kterého čiší italský temperament a přímo vyzařuje italské slunce, vůbec nesedí a je to obzvlášť škoda... Jedna skutečnost mi přišla zajímavá, a to jak ony tři povídky svým prostředím a charaktery ve zkratce a vtipně ilustrují tři oblasti Itálie: horký, chudší, temperamentnější jih (Neapol), "evropský" průmyslový sever (Milán) a mezi nimi - Řím.

Už obsah to nádherně shrnuje. Olga Sommerová vytvořila dokument par excellence - životy tří neobyčejných českých žen, které přes svůj věk a mnohdy nelehký osud zůstaly uvnitř neobyčejně mladé, optimistické a tvůrčí, ilustrují dějiny pohnutého 20. století. Musím říct, že všechny tři mají můj obrovský obdiv. O výtvarnici Adrieně Šimotové jsem před tímto dokumentem přitom nevěděl vůbec nic, poslední německy píšící pražskou autorku Lenku Reinerovou znám díky jejím nádherným knihám, kde líčí svůj těžko uvěřitelný a nedobrovolně dobrodružný život (máte-li možnost, určitě si přečtěte třeba její vzpomínky "Bez adresy", "Všechny barvy slunce a noci" nebo "Praha bláznivá") a operní pěvkyni Soňu Červenou jsem poprvé uviděl teprve v Hřebejkově Pupendu. :-) Film mi pak dovolil podívat se na jejich neuvěřitelné životy novou, zajímavou perspektivou. Miluju takovéhle dokumenty a myslím, že tenhle může být velkým přínosem a inspirací pro všechny. I pro mladé lidi jako já. | 90%

Jako dokument (takového typu pro mě první) je to, abych tak řekl, dost těžko uchopitelné a hodnotitelné... Plyne pomalu, svým vlastním tempem, zanechává dojmy, nenásilně, zvědavýma očima, jakoby pohledem někoho, kdo je na světě cizí, kdo sem nepatří a přitom je tím světem uhranutý. Vyjadřuje se svým zvláštním způsobem, kterému jsem ne vždy úplně rozuměl, zobrazuje toho tolik a já si přitom říkal, proč zrovna tohle a proč zrovna takhle... No, je asi pravda, že nějaký komentář nebo titulky by ve filmu působily rušivě, přesto mi občas scházely, když jsem se chtěl dozvědět, co mně neznámého daný záběr dokumentuje a na jakém je to vlastně místě. Jsem už na to u dokumentů zvyklý, komentovaná projekce by pro mě proto byla ideální. Jenže Baraka zkrátka není dokument informující ani vzdělávací, mnohem spíš takový meditativní, reflexivní, "impresionistický"...

"...Věří, že pokrok přichází s chybami, které člověk udělá. Ne každý to však vidí stejně jako on." Tak zhruba začínají slova tohoto odzbrojujícího dokumentu o architektovi-experimentátorovi Michalu Reynoldsovi, kterému stačí pár následujících minut, aby vás pro svůj pohled získal. Mě tedy rozhodně získal. Tento film dokáže přinést očividné důkazy o tom, že jeho vize a zdánlivé fantazie fungují, že to prostě JDE! Poté, co ukáže, na jakém principu jeho převratné, trvale udržitelné bydlení funguje, je jeho práce postavena před největší výzvu - přírodní katastrofy a byrokracii... Strašně moc bych si přál, aby právě takhle nějak ta naše budoucnost vypadala a aby bylo víc takových lidí, jako Michael Reynolds. Tady můžeme vidět, že i přes možné počáteční těžkosti a omyly to není nemožné, jde jen o to chtít!