sta

Nejsem sice žádným obdivovatelem Lynche (taky si myslím, že dělá to samé jako Bunuel a Dalí v Andaluském psovi - z lidí, kteří to tak strašně analyzují, legraci), nicméně tenhle film je vážně něco úplně jiného, než co se v kině většinou vídá. Nerad to přiznávám, ale Lynch asi opravdu presentuje úplně jiný pohled na film, než většina lidí. Možná kdyby tu podivnou jízdu po Mulholland Drv. trochu zkrátil a neudělal to šílenství s identitami postav, bylo by to srozumitelné, ale i takhle je to nádherný film. Přirovnal byhc ho k Loni v Marienbadu - je to hezké na koukání, člověk vůbec neví, co si o tom myslet a musí přemýšlet, než s tím nějak naloží.

Naprosto dokonalý snímek. Věta z jedničky "Welcome to the real world!" je naprosto zrelativizovaná. Pokud se někdo po jedničceobčas cítil jako v Matrixu, po dvojce snad už není pochyb.

Z filmů, které jsem od mistra mistrů viděl, je Dr. Divnoláska jediný, se kterým si nevím rady - na komedii to je málo vtipné, na válečný film málo akce, na špionážní film málo špiónů. Ale lepší satiru jsem zatím neviděl. S postupem doby odhalím asi i další kvality.

Můj nejoblíbenější film s Jean-Paulem Belmondem. Ani po téměř třicítce let neztrácí nic ze svého kouzla.

Prostě čistokrevná (byť přihlouplá) zábava.

Každý potřebuje nějakou tu filmovou úchylku, tou mojí je Jim Carrey-komik. Chápu, že se nejedná o žádné veledílo, ale gumový obličej Jima je nenapodobitelný (a navíc je krásně vidět posun od Ace ke Kaufmanovi).

Oproti Ccteauově verzi je ta Herzova až moc pohádková. Cocteau dokázal vystavět nadčasový dramatický příběh, kde nestačí hloupý polibek k celkové proměně. I když mě česká Panna a netvor svého času (asi když mi bylo deset let) strašně děsila, dnes je to dost obehraná písnička, zato Belle et bete je nádherný film.

První němý film, který jsem kdy viděl - asi proto nemůžu jinak než dát plný počet, ale skutečnost, že film mluví sám a bez zbytečných slov vystaví příběh s poselstvím, je tak silný zážitek, že ve mně zůstane do konce života.

Scéna v hudebním klubu je asi nejlepší výpověď o zlatých šedesátých letech. No a závěrečné přistoupení fotografa na úplně jinou realitu je nezapomenutelné. Kdo viděl, nemůže jinak: Hrátky s realitou za milion (pět) hvězdiček.

U scény,kdy Andy pouští Figarovu svatbu, jsem brečel jako nikdy předtím. Až někdy přestane existovat film a bude se hodnotit nejlepší rok tohoto straceného umění, musí být jednoznačně vyhlášen rok 1994, rok Forresta Gumpa a Vykoupení z věznice Shawshank.