dennykr

Skvělý pořad. Dokonale ho vystihuje moment, kdy kuchař smaží palačinky se šunkou. V trojobalu. Ve woku. (Edit. O týden později jsme zjistili, že existuje oboustranná lepicí páska. A teď se ty koberce už nepohnou!)

Béčkový nonsens heist na jihoafrický způsob. K Fishy Stones a Rich Girl více zde.

Big Man Japan je vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru monster filmů. Jeho depresivní rozklad, nostalgický i skeptický. Důkladněji zde.

V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.

Juze v průběhu vyprávění poměrně neobratně nabaluje různé narativní linky a motivy, aniž by s nimi jakkoliv zajímavě pracoval. Nenabízí nikterak zajímavý pohled do života mladého chlapce uvězněného v nepřátelském okolí, protože vypráví poměrně genericky a neobratně. Dokáže však zaujmout jinak. Naik zvládá pracovat s kamerou a inscenací v prostoru neuvěřitelně precizně. Velká část filmu je snímána v pohyblivém rámu, kamera se pohybuje (nejčastěji) horizontálně a neustále odkrývá nové objekty, kterým může divák věnovat pozornost. Naik ji staví do cesty překážky, takže není možné vidět vše hned, ale musíme si trpělivě počkat dokud nezmizí z rámu, aby odhalily zase něco nového. Někdy také inscenuje akci ve dvou plánech, které v jednom delším záběru postupně odkryje. Bohužel ani obratná práce s kamerou nevynahradí poměrně předvídatelný festivalový film o dospívání v nehostiném prostředí. Víc na blogu.

Viděli jste můj film? využívá poměrně jednoduchého triku - skrze domnělou návaznost pohledu vytváří iluzivní prostor kinosálu, který spojuje stovky fikčních postav. S diváky tak může hrát zábavnou hru, neustále překvapovat tím, která oblíbená postava se objeví jako další. Jenže zhruba v padesáté minutě přijde na řadu několik vteřin z úžasného  Sbohem Dragon Inn. Najednou je jasně viditelný ten obrovský rozdíl mezi hravou koláží Viděli jste můj film? a zamilovaným dopisem starému kinu Ming-liang Tsaie. Ten novější připomíná neklidnou montáž z Youtube, ten starší zase trpělivé a promyšlené vyznání lásky. Další poznámky k filmu ve festivalovém reportu

Naderi sice umí vytvořit nádherné celky, ale to je tak všechno. Dokonale chápe, jak natočit schematický film o lidech, kteří trpí. Hodně špíny, slin, delší záběry, časté opakování ubíjející práce a spousta neštěstí. I ve svých devadesáti minutách se film zdál nekonečně dlouhý. Snímání obrovské hory sice dalo vzpomenout na čínský dokument Behemoth, ale tam veškerá podobnost s touto filmovou bestií končí. Naderi totiž necítí sebemenší ambici vystoupit z toho, co se čeká od festivalového filmu o utrpení. Čtyřicet minut mlácení kladivem nepřipomene klasiky slow-cinema, ale spíše hodně úmornou reklamu na bauMax. Velká bolest.

Jak píše festivalový katalog, Plavčík je geometricky přesný film, promyšlený do nejmenšího detailu. Jenže v průběhu projekce selhává právě v tom, jak vykonstruovaně působí. Směřuje k plánovanému vyvrcholení bez sebemenšího zaváhání. V první hodině je sice radost sledovat, jak parametricky Watanabe pracuje, to se ale změní ve chvíli, kdy začne některé motivy stupňovat. Film kompletně převrátí výrazové prostředky a začne být doslovný. Precizně komponované záběry začnou být narušovány, rutina je rozbita. Dosud šeptající film začne na diváka křičet, tiché náznaky se mění ve velká gesta. Víc na blogu.

Tony Liu se objevil ve filmech všech možných žánrů. Po boku hvězd jako byli Bruce Lee, Derek Yee či Lo Lieh. Ale zatímco hrál ve zhruba devíti desítkách filmů, režíroval pouze dva. Jeho krátká režisérská kariéra je tak ve stínu té herecké. Což je pochopitelné, ale zároveň trochu nešťastné, jeho debut totiž ukazuje, že jde o poměrně zručného tvůrce. Dragon Killer však není unikátním problesknutím vrozeného (a nevysvětlitelného) talentu, ale souhrou mnoha odlišných vlivů – od dvaceti pěti let zkušeností v oboru, po tým zkušených tvůrců, kterými se obklopil.. Delší text zde.

Sledovat nového Ritchieho už není vzrušující, ale ubíjející. Neustálým opakováním nudných montáží se snaží ozvláštnit zkušenost s fantasy vyprávěním, prosté a monumentální akční sekvence se pak snaží žánr maximálně vytěžit. Ritchie selhává, protože tyto dvě roviny neumí syntetizovat. Do toho přidává dramatické prostřihy na vrány, mrtvou krajinu a zpomalené štěkající psy, aby divák pochopil, že Excalibur je opravdu něco výjimečného. Škoda, že Legenda o meči není. Je to série naprosto bizarních tvůrčích rozhodnutí. Velké kýčovité fantasy se prostě nelze vysmívat a zároveň poklonkovat. O pár řádků víc tady.