nirvanafan

Je trochu na pováženou, když ve filmu snažícím se mapovat mezilidské vztahy a porozvodové tahanice o děti, které se dnes týkají pomalu každé druhé rodiny, působí jako člověk z masa a kostí pouze matka v podání Julianne Moore. Její rozpolcenost mezi vlastními potřebami a křečovitou snahu o udržení si lásky vlastní dcery je nejlepší stránkou filmu. Není vlastně vůbec jasné, proč si ti dokonalí mladí árijci vzali dva naprosto nesympatické a pro život s další osobou nevhodné šuliny, jakými jsou Maisini rodiče. Jako je sice pěkné, že do Skarsgarda by se holka zamilovala už v deseti, ale co je moc, to je příliš a tím chci poukázat především na cukrkandlovost konce, který nic neřeší hlavně, že se jde na loďku. Zahrané je to ale skvěle včetně malé Maisie, jenž svým výkonem hodně pomáhá celému filmu. Také se na to kouká poměrně dobře, (nejen proto, že tam hraje Alex), a určité sdělení snímek nakonec má, i když zdaleka ne tak závažné jak původně plánoval.

Prototyp nasíracího filmu nikoliv ve smyslu rostoucího naštvání se na film samotný, ale ve smyslu postupného nasírání se společně s hlavními postavami, což zprostředkovává vynikající emocionální zážitek samo o sobě. Krásná krajina, hudba a velké množství sobích komparzistů se rovněž počítá. Zato božský Nikolaj byl nasazen jen do čtyř scén, aby se s ním příliš neplýtvalo.

Obvykle mi ježdení furt dokola moc neříká, ale kdyby závody Formule 1 vypadaly takto, určitě by mi nebylo zatěžko se občas podívat. Minuty strávené v autě jsou excelentní stejně jako herecké výkony obou představitelů. Dokonce se sem tam zadaří i nenásilný vtip. Jenom by nemuseli z diváka dělat debila a věci, které z filmy plynou ještě dovysvětlovat pomocí dialogů či myšlenkových pochodů. Kvalitní film ano, film roku určitě ne.

Představte si, že jíte nutelu. Sníte jednu lžičku a pochutnáte si. Dáte si několik dalších a pořád jste spokojení. Pak se ale přestanete kontrolovat, vyjíte celou sklenici najednou, zjistíte, že je vám špatně a na sladké vás na dlouhou dobu přejde chuť. Přesně takové jsou účinky této ufňukané romantiky.

Není to tak strašné, jak avizovaly hysterické recenze, ale není to ani nijak úžasné, jak se tu snaží deklarovat jiní. Lone Ranger zůstal napůl cesty mezi skvělou oddychovou zábavou a čímsi, co není vyloženě blbé, ale je to dost času prostě divné. Na jednu stranu tu máme scény, u kterých bych asi potřebovala sitcomové publikum, abych pochopila, co bylo vlastně míněno jako vtip. Občas se ale zadaří a člověku to připadá vlastně takové milé. Pak se ale vytasí těžký kalibr v podobě ultranářezové vlakové scény, při níž se skutečně mohu bavit přesně tak, jak celou dobu očekávám. Tarantinova reakce na film mě nepřekvapuje, protože jestli v dnešní době někdo ještě neobjevil kouzlo střihu, pak si můžou s Verbinskim vřele potřást rukou.

Nekompromisně brutální a zároveň poetický upíro-zombie apokalyptický horor? Tohle divné spojení kupodivu funguje velmi dobře. Akční pasáže jsou skutečně děsivé a skvělý soundtrack a atmosféra zase činí cestování v přírodě navýsost lyrickým. Jenom transformovaný fanatik je zbytečně béčkový a v úplném závěru se poněkud vyměklo. Ale nebudu nepřející čúza a dám čtyři.

Byzantium má svou atmosféru i výborně typově vybrané herečky v hlavních rolích, ale ve výsledku se jedná o docela prostou báchorku roztaženou na dvouhodinové melancholické cvičení. Vážně jsme například museli vidět přeměnu všech hlavních i vedlejších postav v upíra, ačkoliv k tomu dojde pokaždé naprosto stejně? Film hodně táhne nahoru vztah mezi matkou a dcerou a skvělé výkony obou hereček. Se Saoirse jsem mohla sympatizovat a Gemmu za její chování a stupiditu nenávidět, (čímž nijak nepopírám její vyzývavou atraktivitu). Na Jordana je to ale příliš povrchní a místy patetické. Narozdíl od ostatních jsem se ani moc nenudila, ale intelektuálně se necítím nikterak obohacena. Podobně jako u Interwiev se tu sice sází na kontrast dvou charakterů, jenže to je také všechno.

Ze začátku na mě už už nenechavými prsty hmatala nuda, ale Chan-wook Park vás nakonec donutí tu držku otevřít. Tenhle film je důkazem, že býti upírem je takřka stejnou noční můrou jako se stát upírovou obětí. Žízeň je silným zážitkem ani ne kvůli scénáři, ale spíše díky prezentaci jednotlivých scén. Jedním příkladem za všechny budiž závěr, který by jinde hrál na citlivou strunu dojemnosti, ale zde se zvrhne v nečekaně vtipnou frašku.

Precizně natočená i zahraná deprese, kterou možná více ocení a lépe se do osudů perzekuovaných vcítí ženy. Sama jsem o této problematice nedávno četla a je mi skutečnou záhadou, jak málo se o tom mluví a ví. Ačkoliv, když si čtu místní komentáře, v nichž mnozí nazývají tento film agitkou či si z něj neodnesli žádnou hlubší myšlenku, možná se není čemu divit, že se podobná zvěrstva mohla odehrávat takřka do konce 20. století.

Návod jak uvařit béčkové scífko: Námět - záchrana prezidentovy dcerky. Check! Prezidentova dcera je pěkná. Check! Drsný hrdina. Check! Psychotický záporák. Check! Rádobyvtipné hlášky, které jsou skutečně vtipné jenom po hodně dlouhém jointu. Check! Hnusná digitální honička. Check! Smysl nedávající boty. Check! Násilně naroubovaný podpříběh, o kterém se až do konce pořádně nedozvíte, co to vlastně mělo být. Check! Účinky na úrovni předpisového hypnotika? Check!