neneka

Patří k mým nejoblíbenějším Bergmanovým snímkům. Myslím, že poprvé jsem ho viděla opravdu v těch 80.letech a byla jsem už tehdy uchvácená. A uchvácená zůstávám i nyní. Nic se nezměnilo. Geniální film, naprosto souhlasím s komentářem Marigolda. Obrovský zážitek.

Homolkovic rodinka je prostě rodinné (české, resp. československé) stříbro... zatím se mě neomrzelo.

Od samého začátku a hned tím kouzelným úvodem... mě Dexter dostal. A hudební motiv taky, takže jsem hned spěchala a sháněla soundtrack :-) Je to až rozkošná slast sledovat, s čím přijde, co si bude myslet (Dexterovy myšlenkové pochody jsou opravdu neuvěřitelné, cynicky vtipné a já se smíchu ubránit nedokážu), a to napětí je asi taky namícháno v nějaké (krevní) laboratoři. A že se v civilu vloni během vánoc (2008) spolu nevlastní sourozenci Dexterovi vzali, no to mi ani nemohli udělat větší radost :-)

Mám pár filmů, které si opravdu (vnitřně) hýčkám a tenhle k nim patří už přes 20 let, stejně jako Romy Schneider. Docela se musím usmívat nad ostatními komentáři, jasně z nich plyne, že věková kategorie bude podstatně nižší než ta čtyřicátníků. Usmívám se i proto, že mně už těch 40 holt bylo, a snad i proto mi všechno v tom příběhu plyne přirozeně a hodně srozumitelně. A to, jak se chopila svého života hlavní hrdinka, nezbývá než obdivovat. Tolik svobody, kolik objevila sama v sobě. Tolik svobody v jednom rozhodnutí, ve kterém by ji jiný třeba vůbec neviděl. Nebo se jí bál..

Moc dobře si pamatuju na ten obrovský smutek, který ve mně film zanechal před mnoha a mnoha lety, kdy jsem ho viděla poprvé. A stejně zdrchaná jsem ho dokoukala i nyní. Nezměnil se v ničem. A člověk si říká, že přece na světě nějaká spravedlivost existovat musí... vždyť to, co hlavní hrdina v podání Alaina Delona provedl, si přeci odpykal, chtěl začít znovu a taky to z počátku vypadalo hodně slibně, jenže všechno nakonec stejně dopadlo jinak. A úplně špatně. A Michel Bouquet v roli policejního komisaře byl opravdu odporně (ne)uvěřitelný.

Ať si kdo chce, co chce říká, tohle je prostě pohodička. Neviděla jsem ho už roky, tak snad si ho jdu pustit nebo co... zadrhávajícího Hugha..

Musím říct, že jsem byla trochu v napjatém očekávání, protože knížku Imreho Kertésze jsem před nějakou dobou přečetla jedním dechem a já to mám většinou tak, že raději knížky než filmy podle nich... to bývám hodně často i zklamaná. Tady se ale žádné zklamání nekonalo, zážitek veliký a znovu obrovský nápor na moje vnitřní rozpoložení, protože se mě nejspíš díky tátovi, s nímž jsme hodně často verbálně "bojovali", protože pro něho byla 2.sv.válka obdobím dětství a tedy i jakýmsi životním tématem, ke kterému jsem se nechávala hodně často a ráda strhnout. Takže i pro mě je to citlivé téma, na které nedokáži reagovat necitlivě.

Ashley Judd skvělá, hrála uvěřitelně a já jí opravdu přála lepší život... Ale přesto jsem i já ráda, že ten konec byl právě takový, jaký byl. Opravdový.

No jo no, chtěla jsem vidět film s Cécile De France... tak jsem ho viděla. Chtěla bych dát víc hvězdiček, ale nějak nemůžu. Tak si jen přeju, aby se našli jiní, kteří se smilují :-) Promiň, Cécile!

Miluju Carmen! Nejen divadelní... A tahle od Carlose Saury se mi z té jeho trilogie líbila vždycky nejvíc. A Antonio Gades? I teď si vzpomenu, jak moc mi bylo líto, že jsem nesehnala lístky na jeho vystoupení v Praze. Nádhera, nádhera, živočišnost, erotický náboj, láska, touha, tragédie...