Brygmi

Mezipatra 2007. Tick Tock. Sasha by chtěla se svou partnerkou mít dítě a řeší, jak by se to dalo zařídit. Přeci jen to nemají tak snadné jako heterosexuální páry a musí proto hledat jinou cestu... Takže mluví, souloží, kreslí a snaží se nám "nenápadně" předat nějaké to "životní moudro". A je to nuda... Roztřesená kamera a vůbec celkové amatérské zpracování tomu také příliš nepomáhají. Takže doporučuji spíše seriál L Word, kde řeší Bette a Tina podobný problém, jenže rozhodně zábavnějším způsobem.

Nečekala jsem nic a dostala mnoho. Italská všehochuť (tu trochu melodrama, tu to hodit spíše do komedie...), která mi rozhodně sedla. Příběh přátel, kteří se baví, podvádějí, hádají,... ale přesto k sobě patří. A i když ve skrytu duše toužíme po "dramatickém momentu", tak někdy by bylo lepší to "happily ever after". Jenže život si do detailů naplánovat nelze... Netvrdím, že je to nějaký dokonalý film, na který bych se musela dívat pořád dokola. Na to tu je také spousta chyb (ta nejhorší je pak nedostatečná chemie mezi Lorenzem a Davidem). Jenže celkové ladení snímku, hudba i ta samotná italština... Celé mi to přišlo správné. Ne geniální - jen prostě správné. Dobré. Tak nějak na půli cesty mezi 3 a 4 hvězdičkami. Nakonec se přikláním k vyššímu hodnocení, a to kvůli jedné nenápadné větě, která padla hned na začátku z úst Paola. Protože tam zazněla pravda. A romantická osoba schovaná uvnitř mě zajásala.

Jak jen to ten Peter Weir dělá? Kolik pravdivých slov a emocí dokáže dostat do jednoho dvouhodinového filmu? A vlastně do každého svého filmu. Ať vypráví o škole chlapecké či dívčí, vždy mě dokáže jeho příběh pohltit a podivně „nalomit“. K mému setkání se Společností mrtvých básníků došlo sice poměrně pozdě, nicméně toho dlouhého čekání nelituji – viděla jsem film v ten pravý čas. Viděla... a pochopila. Tváře, jenž neznám, ale jejichž myšlenky mi rozhodně nejsou cizí. Skupina mladých lidí, třída jako každá jiná. Je zde frajírek, obrýlený kluk v první lavici, nadějný herec i zasněný mladík s duší básníka. A také učitel, který je probudí. „Carpe Diem. Seize the day.“ Jsem ráda probuzená. A tenhle film mi to znovu připomenul. "I went into the woods because I wanted to live deliberately. I wanted to live deep and suck out all the marrow of life... to put to rout all that was not life; and not, when I came to die, discover that I had not lived. "

"His name is Trist(r)an and he's alive". Hvězdný prach vypráví příběh naivního chlapce, který slíbí přinést dívce spadlou hvězdu. Jenže netuší, že hvězda vypadá jako Claire Danes, je drzá, okouzlující... a je to prostě Hvězda. Věci se ještě více zkomplikují, protože nejen Tristanovi by se hvězdička hodila... Na tomhle filmu je sice hodně znát, jak málo stál, ale kdo říká, že svět spisovatele Neila Gaimana nemůže vypadat právě takto? Hvězdný prach možná nemá příliš dobré triky, ale zato vlastní něco, co spoustě ostatních filmů chybí – humor. A tím nemyslím zrovna takový, kterým oplývají „humorné české pohádky“ od Trošky. Tohle je prostě britské, občas dosti drsné a jednoduše „hilarious“. Na Roberta De Nira asi ještě hodně dlouho nezapomenu. A vlastně na celý film. Prostě příběh, který mi prozářil šedivé podzimní odpoledne.

Ano, já vím, tenhle film je doopravdy hodně špatný... Jenže partyzánský ženský oddíl, kde Jane Birkin v upnutém oblečku střílí z kulometu a tváří se jako největší drsňačka na světě… Ano, to se doopravdy musí vidět! Už dlouho jsem se tak nezasmála.

Deset dní do roku 2000. 17 minut do vyvolání jedné fotografie. A 14 minut o životě jednoho chlapce. Kouzlo první lásky, šepoty, úsměvy i trocha absurdity – tak jak to umí snad jen Michel Gondry. Merci. Opět.

Myšlenky Ludwiga Wittgensteina mě vždy nějak podivně přitahovaly a zajímaly. O tomhle filmu jsem slyšela ze všech stran a byla tedy zvědavá. Bohužel mé očekávání se nenaplnilo a já zůstala poněkud rozčarovaná. Zvláštní divadelní zpracování, částečná nesrozumitelnost, některé sekvence nedávaly smysl snad vůbec. Co tam například dělal ten zelený mimozemšťan? Závěr ve mně sice vyvolal nějaké pocity, ale než jsem se k němu dopracovala... Ano, chvilkami jsem až trpěla a nesouhlasně kroutila hlavou. Opravdu divný film. Po všech stránkách.

„Chceš zemřít?“ Tahle holka je doopravdy drzá. Vypadá jako porcelánová panenka, ale když promluví, máte chuť ji praštit. Jenže za nepříjemným tónem a arogantním projevem se jen skrývá trpící duše, která čeká, až ji někdo vyléčí. Možná by to mohl být on – Gyeon-woo. „Ňouma“ v růžovém svetříku, kterého nejdříve mlátí jeho matka a později samotná hlavní hrdinka. A on se nechá. Pro tuhle holku by udělal i mnohem víc... Romantická komedie, která rozhodně není jako ty ostatní. Jednak tím, že je korejská (a asijské věci jsou vždy jiné než britské či americké záležitosti) a jednak tou samotnou „sassy girl“. Půvabná a ukřičená… "Stavba mostu příležitostí pro toho, koho miluješ."___Výsledek jednoho volného odpoledne: My Sassy Girl (134 min. dlouhá verze) obsahuje 834 záběrů, průměrná délka záběru je 9,6 sekund. Jen takový pokus, neberte to nijak vážně. Prostě jsem si "to" chtěla zkusit.

„Meet me... in Montauk...“ Prozkoumávání nejrůznějších koutů mysli pod režijní taktovkou kouzelníka Michela Gondryho. Tichá hudba, ušpiněné barvy a do toho všeho se probouzí Joel. Tak trochu obyčejné ráno, kterých zažil už tisíce. A přesto… Je to jiné. Dnes totiž pojede do Montauku. A pak potká ji a teprve teď to doopravdy začíná. Mezi Joelem a „oh my darling“ Clementine se neodehrává jedinečná osudová láska, ale prostý Příběh. Nejsou to dokonalé bytosti, mají spoustu chyb. A možná právě proto jsou tak skuteční a je snadné se do nich vcítit. Jejich vztah je na začátku tak kouzelný, tak zábavný... a později se mění v nudu, šeď, v hádky. Tak jak už se to v životě stává. A právě tehdy vstupuje do hry dr. Howard Mierzwiak a jeho společnost Lacuna, která vás zbaví všech ošklivých vzpomínek. Jenže chce se jich člověk doopravdy zbavit? A možná jsme jen kvůli tomu špatného neviděli to hezké... Ta nejkrásnější výprava mezi romantické filmy a vzpomínka, na kterou se nezapomíná. Stovky krásných momentů a naprosto neodolatelný konec.

Křižník Potěmkin. Dá se snad napsat něco, co ještě nebylo řečeno? Tohle je prostě film, který by měl vidět každý, kdo se o film zajímá trochu hlouběji. Po stránce technické je jednoduše vynikající a působí mnohem "současněji" než spousta filmů z poslední doby. Jen po té stránce lidské mi tam něco chybělo, ačkoliv to už je spíše můj problém. Ale i tak mi tento film nabídl spoustu nezapomenutelných scén se stále výraznější hudbou. Ejzenštejn uměl a nebál se riskovat. Odvážný film sloužící myšlence, která nebyla tak úplně správná.