Brygmi

Vždy mě udivovalo ukazovaní metafyzické charakteristiky toho či kterého sportu (tance, boje...) ve filmech. A i tady je capoeira něco vyššího – boj proti vrchnosti, spojení s přírodou, náboženstvím. Všechny tyto aspekty jsou u Besoura ovšem spíše směšné. Vždyť nakonec nejde o nic jiného než o efektní akční latinskoamerickou jízdu. A jako "akční výplach" to funguje skvěle - hrdina skopává nepřátele z koně, chorály zpívají "besouro" a vše se stupňuje k docela zajímavému konci. Navíc si mě Besouro docela získalo krásnou romanticko-bojovou scénou. A ten zlý pohled dítěte. Je to v podstatě prostě blbé, ale stejně jsem si to musela užívat. Ostatně... proč ne? :) Berlinale 2010

Angel je světem protřelý upír, který se na svět už nedívá s určitou naivitou, ale spíš se zničující realističností a pramatičností. Tím se spin-of výrazně odlišuje od Buffy, která je vyprávěna z pohledu mladé dívky. Je nejen temnější, ale zejména rychlejší, bez dlouhých dialogů, přímější. Angel se moc dlouho nevyptává, ale rovnou jedná. Vztahy jsou odsunuty do pozadí, místo dívky bojující kromě jiného i s vlastními démony, je zde drsný detektivní seriál, který postupuje podle určitého schematu, ale stále dokáže překvapit. Nejde říci, že by byl horší či lepší než seriál, ze kterého se odštěpil. Je prostě jiný. Zůstal propracovaný svět, humor, ze skutečnosti skvěle odpozorované situace. A i zde jsou upíři a démoni jen určitou metaforou k problémům, které hýbají společností. Angel se pohybuje nocí a sledovat ho je opět požitek.

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010

Nový měsíc je sice stejně narativně strukturovaný jako Stmívání, ale narozdíl od něj je spíše produktem rutiny. Přesto však má pro dospívající dívky svou přitažlivost a pro ostatní je to alespoň zábava. Sérii se rozhodně povedlo, že do kina chodí nejen fanynky, ale zároveň i lidé, kteří tam jdou s tím, že uvidí „hloupý film pro puberťačky“ a že se u něho pobaví. V době, kdy se do kina nechodí ani na ty dobré filmy, je to až fascinující._Film velmi dobře funguje i sám o sobě. Je přehledný, jasný a celistvý. Nemá cenu ho hodnotit v rámci fantasy či hororového žánru. Nový měsíc je romantickým příběhem, kde kulisy, ve kterých se odehrává, nejsou příliš důležité. Celá série se zaměřuje pouze na milostný vztah hlavních protagonistů a vše ostatní je zde zase kvůli posilování vztahu. Nesnaží se o propracovanou mytologii a komplexnost ala Harry Potter a paradoxně i proto je nakonec lepším a soudržnějším filmem než Princ dvojí krve. A jinak... copak nikdo z vás nikdy nečetl žádnou fanfiction? Copak to tam nevidíte? :)

En Ganske snill mann může člověku připadat osvěžující a inovativní jen pokud předtím neviděl žádný severský film. Prostě norský standart s dobrými herci, humor spíše vulgární než černý, vše jaksepatří ušpiněné, mluva drsná... Jenže to stejně nefunguje. A pardon, odmítáním se smát u soulože s ošklivou paní domácí, navíc když je ten "vtip" opakován stále dokola. Berlinale 2010

Howl překvapí hlavně svou strukturou, kdy přináší hned čtyři roviny vyprávění, které se týkají básně Alana Ginsberga Kvílení – průběh vzniku, soudní spor okolo ní, autorský komentář ve formě rozhovoru a vizualizovanou báseň samotnou. Samozřejmě že jsou zde přesahy do Ginsbergova života včetně jeho milostných homosexuálních eskapád, ale centrem je skutečně báseň jako dílo od vzniku až po recepci. Jednotlivé roviny vyprávění se navzájem proplétají, film je někde na pomezí mezi hraným dokumentem, animovaným filmem, polemikou o umění a fikčním filmem. Do světa fikce se ovšem nikdy nemůžeme naplno ponořit, protože jsme z něj ustavičně vytrhávání změnou hlediska i způsobu prezentace. Při sledování si můžeme vzpomenout na filmy Todda Haynese (Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, Sametová extáze), ale přesto je to originální a fascinující film. Navíc... James Franco nikdy nebyl tak sexy. Berlinale 2010

A už to nikdy nechci vidět...

Kdyby tak všechno bylo tak jednoduché. Svět je tady černobílý, buď se vznášíte nebo umíráte a stačí vám na to pouhých 500 dní. Ozvláštňujících prvků tady bylo trochu moc a nakonec zůstala jen podivná pachuť.

Je to silnější než já. Více zde: http://jgls.wordpress.com/2010/06/26/and-that-what-you-missed-on-glee/__Druhou sérii považuji za kvalitnější než první, třetí naopak sjela do totálního bahna. Ale jak se říká "don't stop believing".

Za největší problém filmu považuji to, že podporuje stereotypy, proti kterým chce bojovat. Pokud se snaží ukázat, že pohlavní kategorie nejsou důležité a že člověk by se měl odprostit od vnímání lidí dle pohlaví a sexuality, pak naprosto selhává, protože právě s těmito kategoriemi pracuje, a to ještě k tomu na velmi elementární rovině. Alex je nakonec jen chodící oboupohlavní bytost, pouze zhmotnění slova intersex. Je definována jen skrze vlastní pohlaví. Těžko říct, jestli je to fajn holka (?) nebo odporný fracek. Nemá charakter.___Navíc je film podivně tmavý, s nevýraznou kamerou i zvukem a také se nedá mluvit o hereckých výkonech. Nepovedeně artové, festivalové. Intersexuální a zbytečné.