Cimr

Marlon Brando mohl hrát hlavní roli v Lawrenci z Arábie (1962), ale radši vzal roli ve Vzpouře na Bounty. Proto, že se natáčela na jeho milovaném Tahiti.

Marlon Brando o spolupráci s Charlie Chaplinem ve své biografii prohlásil: ,,Odhalil jsem ho jako patrně toho nejsadističtějšího člověka, jakého jsem kdy potkal. Byl to egoistický tyran a lakomec. Vozil se po lidech, kteří náhodou přišli pozdě, a nemilosrdně na ně štěkal, aby pracovali rychleji. Nejhorší bylo, jak krutě zacházel se svým synem Sydneym, který hrál mého mladšího kumpána. Přede všemi ho bez ustání ponižoval."

Slavná scéna na zadním sedadle taxíku vznikla díky improvizaci Marlona Branda a Roda Steigera. Podle scénáře měl Steiger Branda z taxíku vytáhnout a namířit na něj pistoli. Brando ale řekl Kazanovi, že nevěří tomu, že by něco takového udělal bratr bratru. Kazan nakonec s návrhem souhlasil a celý Brandův monolog o zkaženém dětství byl improvizovaný.

Mnoho scén Marlon Brando upravoval, nebo během jejich natáčení improvizoval. Filmu vymyslel i alternativní závěr, kterým byl původně plánováný konec příběhu nahrazen.

Režiséra Joshe Logana trápily během natáčení zdrcující deprese.

V Polsku film z politických důvodů dlouho čekal na uznání, kdežto na Západě rychle zkultovněl a byl promítán při půlnočních projekcích.

Martin Scorsese a Francis F. Coppola nechali film v 90. letech restaurovat.

Jedná se o oblíbený film Luise Buñuela, Larse von Triera, Davida Lynche, Martina Scorseseho či Francise F. Coppoly.

Ve filmu hrálo 187 herců.

Režisér Jan Hřebejk původně natočil inscenaci "Zítra se bude..." jen kvůli několika prostřihům do filmu Kawasakiho růže (2009). Pak si ale uvědomil, jaká síla se v záznamu skrývá a také že byla hra natočena kompletní a ve výborné zvukové a obrazové kvalitě. Rozhodl se tedy, že film vydá samostatně. Proto je možné v publiku několikrát zahlédnout Lenku Vlasákovou, herečku z Kawasakiho růží, a Jiřího Menzela, který měl tamtéž původně také hrát.

Na tento film si nemůže vzpomenout Martha ve slavné úvodní scéně filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966), když se ptá se svého manžela George, ve kterém filmu s Bette Davisovou zazněla věta ,,To je ale díra!" ("What a dump!").

Režisér se dostal k natáčení dokumentu víceméně náhodou, když potkal na jednom večírku Eugèna Ionesca. Ten údajně za celý večer neřekl jediné slovo, až na konci večírku přišel za režisérem a řekl mu: ,,Natočte o mně film." Oba dva se domluvili hned na další den, a tak vznikly první scény filmu.

Přestože Wood sám tento film vybízející k toleranci považoval za mistrovské dílo, od kritiky i veřejnosti se mu dostalo výsměchu. Teprve po jeho smrti se o něj začali zajímat příznivci béčkových filmů; filmů "tak špatných, až jsou dobré". A tak dnes, přestože se kultovní dílo pravidelně objevuje v žebříčkách nejhorších filmů všech dob, patří zároveň k nepostradatelným titulům brakových videoparty.