Klenotka

Hollywood ve své nejbarevnější, nejvýbušnější a nejpřeplácanější podobě.

Emmerichovi v dětství asi provedli něco hodně ošklivého, protože dovést svět až k destrukci tímhle způsobem, to se musí umět. Není jediný, první ani poslední, ale po emmerichovsku je to jedinečné. Po dost nudném Dnu poté je tohle zase Emmerich. Můžu patnáctkrát kroutit hlavou nad tím, jak z amerického prezidenta dělá hrdinu, s jakým gustem likviduje všechny symboly USA (ani letadlová loď USS John Kennedy nebyla ušetřena), jak si pět minut před jistou zkázkou každý najde čas na proslovy o lidství či rodině, jak nechá celou loď bez dechu sledovat, jestli to Jackson vlastně přežil, zda pejsek stihne doběhnout k paničce a vůbec tam nacpe všechny tyhle patetické věci, a přesto jsem se u toho bavila. I to, že zkáza světa je vysvětlena technoblábolem o dvou větách. Délka 158 minut mi přišla přepálená, ale kupodivu se vůbec nezdálo, že by tam byla nějaká scéna navíc. Povinné seznámení s postavami, katastrofa, záchrana. Myslím, že ty malé osobní příběhy a finální střetnutí jejich hrdinů je to, co ten kostrbatý scénář drží pohromadě, i když je spíš postaven na náhodách. Jediné, co se mi nelíbilo, byl dost primitivní způsob, jakým se zbavili soka hlavního hrdiny, přičemž ho ani nikdo následně neoplává. Trochu bych si i troufla říct, že tu Emmerich vůbec pozabíjel špatné hrdiny :-) Emmerichovi kupodivu herci stále věří, a tak po Willu Smithovi či Dennisu Quaidovi přicházejí velmi příjemně civilní John Cusack a Amanda Peet. Nemají moc prostoru k nějakému velkému herectví, ale i jejich přítomnost zajistila, že dialogy a proslovy nezněly tak pateticky, jak by možná zněly z úst někoho jiného. Za solidní čtyři hvězdy to je určitě, protože jsem byla velmi příjemně překvapená.

Upřímně nevím, jestli to zařadit pod Vertigo a Na sever severozápadní linkou, nebo vedle nich, protože je to jeden z Hitchcockových nejlepších. Troufám si říct, že v mých očích překonává i Ptáky a Psycho. Asi za to můžu vděčit věčnému a nesmrtelnému Jimmy Stewartovi, který dává svým postavám civilnost, a zároveň vnitřní sílu. I když Okno do dvora mě moc nenadchlo, tak filmy od Hitchcocka s ním (a Grantem) považuju ze nejlepší. Každopádně tady k tomu přispívá ještě hodně dobře vybudovaná atmosféra. Hitchcock byl génius a nikdo mi to nevymluví. To, co dokázal s atmosférou a napětím v roce 1956 udělat, je až neuvěřitelné. Spousta dnešních filmařů s tím má problémy, ale jeho napětí budované během závěrečné půlhodiny zaslouží obdiv. Možná celkovému vyznění pomáhá i to, že hlavní hrdinové jsou manželé, a mají určité spojení, a Doris Day navíc není tak nanicovatá jako další Hitchcockovy blonďaté hrdinky. Chová se tu racionálně, její scéna, kdy přemýšlí, jestli má riskovat život syna a zachránit premiéra, je víceméně realistická a jako matka, bojující za život syna je dost uvěřitelná.

Ale jo, dobrý filmík. Takový správně oddechový. Typický romantický film, kde jsem se ale párkrát od srdce zasmála, což se o jiných komediích říct nedá. Trochu mi vadilo natahování, možná by to sneslo trochu kratší prostředek. Bylo tam trochu víc příběhů, než by se hodilo. Andrewův vztah s otcem je najednou v pohodě, bývalá přítelkyně je jen načrtnutý příběh, takové malé detaily mi vadily. Možná i to, že Ryan Reynolds a Sandra Bullock sice jako pár fungují v pohodě, ale věkově k sobě přece jen už trochu nepasovali. Ač mám Sandru Bullock velmi ráda, tady už i přes všechen make-up bylo vidět, že není nejmladší a z romantických komedií tohohle typu už poněkud vyrostla. Ale na nedělní odpoledne je to ideální film, který snese i opakované skouknutí. Takže u mě spokojenost.

Nemám ráda Seana Penna. To asi ovlivnilo moje hodnocení, protože jeho štěněčí oči, které tady v půlce filmu hází, mi lezly na nervy a do té role mi vůbec neseděl. Ale Penn stranou - film je v podstatě instantní deprese, stylem vyprávění připomínající Crash, Memento nebo Fontánu. Mám ráda tenhle styl, kdy do sebe jednotlivé události zapadají postupně a vytvářejí tak příběh. Jen mi to tady přišlo už trochu přepísklé, navíc s hodně zvláštním koncem. Některé nevysvětlené věci mi vadily, třeba co se stalo s Paulovou ženou? Vysvětlení, že se "vrací do Londýna" mi nestačilo. Měla teda to jeho dítě? Líbila se mi Naomi Watts a Benicio Del Toro, který mi ale zpočátku lezl těmi křesťanskými žvásty na nervy. Problém byl v tom, že Naomi (jedna z mých oblíbenkyň), tu celou dobu buď jen brečí nebo je na drogách či opilá, Penn hází nešťastné obličeje, a ani jeden z nich, navzdory propracovanému příběhu, nemá moc hloubku. Prostě tak nějak "jsou", bez hloubky a detailů. Kdo si mě na relativně malém prostoru naopak úplně získal, byla Melissa Leo. Velmi opomíjená herečka, která tu předvedla uvěřitelnou variaci milující matky a manželky. Není si tak úplně jistá směřováním svého manžela, ale je ochotná to odpustit kvůli dětem. Asi jsem čekala něco víc. Možná, až se mi ten film trochu rozleží, tak ho budu hodnotit mírněji.

Pamatuju si jen týpka připoutaného řetězem...takhle by asi horor působit neměl.

Za tři, stěží. Bylo to dost dlouhé a dokoukala jsem to až na potřetí. Nebylo to vyloženě špatné, ale uškodila tomu ta délka, kdy se první hodinu v podstatě nic nedělo, pokusili se nám trochu načrtnout postavy, aby na to v následující hodině ovšem úplně zapomněli. Příšerka pěkná a originální, ovšem jak už tu padlo, tak trochu Vikingové naruby. A James Caviezel prostě není Antonio Banderas. Jeho utrápený obličej a skoro nulové charisma ho vedle ostatních postav nechalo v pozadí. Skvělá byla Sophia Myles, která tady působila jako správná ženská, navíc byla spíš "krev a mlíko" než vyložená křehule. Miluju sci-fi, ale to tady bylo dost okrajově a mrzí mě, že se mi to nelíbilo víc.

Knihu miluju a film v podstatě zachycuje její esenci. Scéna s přesvědčováním, že 2+2 se vždycky nerovná čtyři, pokud to Velký bratr nechce, je hodně silná a John Hurt je výborný, stejně jako Richard Burton. Ten je obzvlášť děsivý, protože dokáže svým hlasem člověka unavit, přesvědčit, i toho, kdo se nechce nechat. Je skoro hodný...i když není. Každopádně pro fanoušky knihy povinnost, ale já si radši znovu přečtu knihu, než pustím film. Pro toho, kdo nechce číst knihu (velká chyba) je film rozhodně dostačující.

Hodně zajímavý film, který říká "Afrika nás zajímá jen ve chvíli, pokud na ni vyděláme." Tentokrát nešlo o ropu, ani o nerostné bohatství, ale o léky. Člověk se nemůže zbavit celou dobu dojmu, že by měl proti tomu něco dělat, ale stejně jako hlavní hrdina se cítí bezmocný. Líbila se mi tu Rachel Weisz. Ta mě nepřestává udivovat - působí neuvěřitelně křehce, přesto dokáže zahrát postavu s vnitřním přesvědčením a silou, že bych ji nechtěla naštvat. Ralph Fiennes byl hodně dobrý, ale jako herec mě nikdy moc neoslovoval. Na druhou stranu Bill Nighy si na malém prostoru ukradne pro sebe všechny scény. Takže asi takhle, nevím, jestli to měl být thriller nebo drama nebo další z řady filmů o Africe. Je hodně působivý a oba manžele (Fiennes a Weisz) působí jako by se ocitli v soukolí, z kterého není úniku a jsou oproti světovému zažitému systému *takhle* malí. Ale moc mi toho z něj v hlavě nezůstalo, protože děj je trochu chaotický, jakoby tak chtěli ukázat všechny problémy a nějak to splácali dohromady.. Každopádně v tom, aby se člověk zamyslel a podíval se aspoň třeba na adopce na dálku, funguje dokonale.

Kubrick byl magor a tenhle film je geniální. Mrazivý a děsivý, neuvěřitelně děsivý. Obzvlášť po půlnoci.