Remedy

Skvělý opening, který možná až příliš navnadí na něco, co ve finále divák nemůže dostat. Celé to nejlépe funguje jako sympatický přírůstek do současného hororového žánru, ovšem žádnou silnou ani kdovíjak originální autorskou vizi tu nehledejte. Sem tam se ozve takové „chudší“ Hereditary a do dnešní zrychlené digitální doby zasazené Evil Dead. Není to tak technicky vyšperkované jako třeba letošní Evil Dead, nicméně na ploše devadesáti minut to poměrně svižně odsýpá a jak už jsem psal v úvodu, začátek hodně navnadí. Každopádně se jedná o nadprůměrně zábavnou žánrovku, která hravě strčí do kapsy třeba letošní M3GAN nebo loňský Smile. Do plnohodnotných 4* tomu schází větší údernost a zamrzí lehce nedotažený závěr. Je to přesně na 3,5*. [70%] edit 27.8.2023 - po opětovné kinoprojekci musím zvednout na 4*, napodruhé to celé působí mnohem soudržněji a vlastně to celkem seriózně pracuje s motivem traumatu ze ztráty blízké osoby, které je vynalézavým způsobem kombinováno se zobrazením současné generace, přičemž zároveň dokáže utahovat šrouby a přidat navrch ne(málo) znepokojivých prvků. Jeden z žánrových vrcholů posledních let. [75% po opravě]

Neskutečně vymazlená záležitost, která má takové audiovizuální koule, že by neudělala příliš ostudy ani Davidu Fincherovi. Pascal Plante rozvíjí ve svých Red Rooms koncept silného a zároveň notně temného ženského charakteru, který může působit z morálního hlediska vcelku rozporuplným dojmem, nicméně na druhou stranu je naprosto nosný a zásadní pro celé vyprávění. Hlavní postava Kelly-Anne se do určité míry stává hlavním hybatelem děje neplánovaně a její postupné noření do stále větších odporností je skvěle podané a především výtečně vygradované. Žádné šokující explicitní záběry tu nečekejte, na druhou stranu se připravte na pořádně temnou emocionální podívanou, která dovede obratně střídat polohy a prakticky neustále omračovat svým technickým zpracováním. [85%] [MFFKV 2023]

Zajímavý námět, který se bohužel během prvních 20 minut vyčerpá, aby až do konce působil pouze repetitivně. Ten trapnohumor je ale v některých pasážích až roztomilý a ta ústřední "pokojová" píseň pekelně chytlavá. Jen jsem čekal asi trošku víc. [60%] [MFFKV 2023]

Netvor mate tělem, neboť začíná trochu jako japonská variace na Hon, aby se následně po stránce narativu ubíral do neočekávaných rovin a diváka neustále překvapoval. Scenáristický majstrštyk vyšperkovaný sugestivním herectvím svých mladých protagonistů. Krásně a netriviálně vedené vyprávění s volně interpretovatelným koncem. [85%] [MFFKV 2023]

Primární pohádkový motiv je fajn, bohužel samotné vyprávění má tolik wtf momentů, že na konci zůstane taková pachuť původně nezamýšlené parodie. Sice se to tváří jako nezávislá festivalová žánrovka, nicméně vyjma hutnější atmosféry (a to navíc zřídkakdy) se zde nic dalšího příliš pozitivního nenachází. Takový recyklát všeho již dávno viděného, který nemá moc povedené masky. Půlnoční projekce v KV jsou holt buď a nebo :) [45%] [MFFKV 2023]

První polovina se nese v útrpně mdlém tempu, kdy je divák postupně nucen sledovat přípravy rodinné oslavy, které zahrnují zevrubný úklid a přípravu občerstvení. Neuvěřitelně se to táhne. Pokus o vyprávění z pohledu perspektivy sedmileté holčičky může být jistě zajímavý, zde je ovšem absolutně nevyužitý. S využitím pohledu z dětské perspektivy si mistrně poradil např. Tarsem Singh v The Fall, které bylo emocionálně strhující. Chápu, že může být problematické to takto srovnávat, bohužel tenhle film je až moc subtilní a ne tím dobrým způsobem. [40%] [MFFKV 2023]

Ten motiv osobní vendety zhruba od poloviny stopáže je ve výsledku mimořádně důležitý, protože chtě nechtě polidšťuje celkově chladné, chvílemi až polodokumentární vyprávění. Od Kathryn Bigelow samozřejmě nic nového, většina její tvorby je zvláštním způsobem odosobnělá a velmi subtilní po stránce emocí, přičemž síla jejího trademarku se nejčastěji ukrývá v těžkotonážním přístupu a mimořádném umění surové rekonstrukce v tom nejlepším slova smyslu. Jessica Chastain je v tomhle filmu skutečně výrazným polidšťujícím prvkem a vývoj její postavy má výrazný vliv na ústřední dějovou linii. Akademicky odtažitá a přesto (ne)zanedbatelně lidská rekonstrukce dopadení jedné z nejvíce nenáviděných figur v dějinách USA tak dopadla vlastně celkem fajn. [75%]

Po vynikající "antiritchieovce" Wrath of Man omračuje Guy Ritchie další zcela seriózní látkou, tentokrát na poli válečného thrilleru z období války v Afghánistánu. Upřímně moc nevyhledávám tvůrce, kteří na sílu dekonstruují svůj osobitý styl, jenže Guy Ritchie se ukazuje jako naprosto kompetentní a áčkový režisér i ve vážných polohách. Ten timing v akčních scénách je neuvěřitelný a nápadité zakomponování jednoduchého, ale v klíčových scénách sugestivního soundtracku, přispívá k prohloubení emocionální intenzity v klíčových pasážích. Military thriller jako z partesu, který do popředí svého dění sympaticky staví hodnoty jako je loajalita, respekt a schopnost dostát svým závazkům. Hodně silné 4*. [80%]

V podstatě brilantně zvládnutá žánrovka, která neskrývá svou osobitost a která se svou místy bezútěšnou atmosférou lehce přibližuje poetice Davida Finchera. Nakonec zůstane někde na půli cesty k dekonstrukci kriminálního thrilleru, přičemž highlightem je silvestrovský opening a největší devízou ústřední herecké duo podpořené netriviálním scénářem v nadstandardním režijním podání. Sice to pořád nestačí na špičku žánru, ale tentokrát už moc nechybělo. [80%]

Opojné, zvláštně atmosférické a v rámci žánru "epické" v té nejlepší možné podobě. Jen u mála seriálů/filmů na podobné téma jsem měl pocit, že bych dokázal až takhle pochopit a procítit emoce hlavních postav. Je dojemné a zároveň mnohdy bolestivé sledovat, jak jsme si povětšinou sami sobě největšími nepřáteli. Samotné vyprávění je ve svém tvůrčím podání téměř bezchybné od vynikajícího záběrování přes velmi pečlivě zvolený soundtrack, lidsky a zcela uvěřitelně působící ústřední dvojici až (na daný žánr) k místy elektrizující atmosféře, ve které hořce a (bez)nadějně plynou osudy obou hlavních charakterů. Kdyby to vzniklo před deseti lety, tak bych napsal, že to je dost "emo", ale takhle je to spíš "jen" mimořádně sugestivní výpověď o současné mladé generaci, kdy se "normální lidi" dají dohromady, poté se rozejdou, pak se dají zase dohromady a do toho řeší stovky dalších (ne)podstatných problémů ohledně vlastního sociálního obrazu či podobných radostí dnešní doby. [90%]