Remedy

Jsem si jist, že budu již pouze opakovat to, co bylo mnohokrát řečeno o tomto nesmrtelném díle Stevena Spielberga. Pro mě je ten film vlastně dokonalý po všech stránkách. Když se mají dostavit silné emoce, stane se tak bez nutnosti vydírání, i když je samozřejmě jasné, že vzhledem k tématu to měl Spielberg minimálně v tomto ohledu jednodušší – tady se ani prostě citově vydírat nedá, jsou nám překládána „jen“ fakta a je na každém divákovi, jak tyto dávné skutečnosti dokáže vstřebat či jak na něj film ve výsledku zapůsobí (jak moc emotivně). Steven Spielberg splnil natočením Schindlerova seznamu nejen povinnost vůči židovskému obyvatelstvu, ale rovněž povinnost vůči celému světu v tom, aby byly všechny generace všech národů zevrubně poučeny a informovány o tom, čeho všeho byl schopen člověk ve 40. letech 20. století – a to jak toho nejzrůdnějšího, tak i toho nejšlechetnějšího. Většinu filmu jsem vedl vnitřní boj s postavou Oskara Schindlera (fenomenální Liam Neeson) a nedokázal jsem až do určitého momentu nějak blíže určit charakter jeho postavy nebo rozklíčovat jeho úmysly. Velmi poctivá stopáž, ve které se nenachází jediné hluché místo, dává velké množství prostoru na ztotožnění se s postavami, jejich osudy a údělem, který musely nedobrovolně přijmout. Těžko říci, čím by byl Schindlerův seznam bez Spielbergovy sugestivní režie, stejně tak jako bez Zaillianova excelentního scénáře, bez Williamsova dokonale sladěného soundtracku či bez bezchybné kamery Janusze Kamińského. A všimli jste si, že během celého filmu ani jednou nezazní v jakékoli jazykové mutaci slovo „vůdce“?

U Kubricka jsem si už zvykl na skutečnost, že každý jeho film je vynikajícím způsobem propracovaný, komplexní a to jak po formální stránce, tak po obsahové. Proto mě z tohoto pohledu Mechanický pomeranč ani nijak zvlášť nepřekvapil, na druhou stranu ani v sebemenším detailu mě rovněž nezklamal. Ten rozdíl oproti již viděnému (v tuto chvíli Eyes Wide Shut a Shining) je v tom, že předtím jsem nevěděl, do čeho jdu a pohltil mě fakt, jak precizně, přesně a čistě je to celkově koncipované. Kdybych viděl jako první Mechanický pomeranč, věřím, že by mě "rozsekal" mnohonásobně víc (což bych možná měl problém ustát:)) Samotný film hodnotím jako geniální satiru, jejíž téma zdaleka nezůstává jen u násilí, ale zahrnuje rovněž média a zrůdně ohavnou moc politiky. Začínám si Kubricka nebezpečně oblibovat.))

Tohle má prostě švih a šarm! Mýtický nádech dodává příběhu tu správnou šťávu, hudba je až démonicky boží:)), herecké výkony už snad ani být lepší nemohou a Singer již ve svých pouhých třiceti letech dokazuje, že je schopen více než obstojně utáhnout "velký" film. Špička svého žánru, jejíž všechny takřka dokonalé složky ještě umocňuje famózní závěrečná pointa.

I když hlavní kostrou celého filmu je Oscarovo vyprávění, důsledky jeho vztahu s Mimi se přirozeně promítají do současnosti a postupně ovlivňují postavu Hugh Granta v jeho jednání a snažení:)) Líčení vztahu Oscara a Mimi je někdy až lyrické, kouzelné, idylické (krásně se zde střetává její mladická nevinnost a naivita s Oscarovým "probuzením"), chvílemi bizardní (ale zároveň i vtipné) a nakonec samozřejmě i vyhrocené (jak po fyzické stránce, tak po psychické). Neméně podmanivé je i prostředí, v kterém se Bitter Moon odehrává. V konečném součtu jde o mistrovský kousek, který podrobně (někdy snad až moc:)) líčí průběh jednoho poněkud zvrhlejšího, ale o to zajímavějšího vztahu a zároveň na sebe váže další (současnou) linii příběhu, se kterou se v závěru fantasticky protne.

Po třetí projekci musím přitlačit a jdu na plných 5* s tím, že se Bruggy staly jedním z mých nejoblíbenějších kousků. Tato opravdu poněkud černá komedie si vás získá svým osobitým humorem, překrásnými záběry z různých zákoutí Brug (v Belgii jsem sice byl, ale pouze v Bruselu, Brugy mě teď lákají.), nádhernou hudbou a skvělým hereckým obsazením. Prvotřídní debut scénáristy a režiséra Martina McDonagha.

Tanec v temnotách je výjimečný film. Použít muzikál jako metaforu a ještě k tomu ho sloučit s takovýmhle tématem - to je prostě geniální! Tentokrát už musím zmínit fakt, že filmy Larse von Triera jsou pro mě ve srovnání s většinou ostatní produkce opravdovým emočním a intenzivním zážitkem, který ve mě dost často přetrvává ještě několik dní (což se mi stává opravdu jen velmi zřídka.)) Podobně jako v Breaking the Waves je zde hlavní hrdinkou trpící žena, jejíž morální hodnoty a smysl pro „tu správnou věc“ se střetávají s nespravedlností a neúměrnou krutostí (zejména psychickou) běžných lidí. Lars von Trier zcela jistě nezasazuje tyto typy postav do svých filmů samoúčelně, naopak prostřednictvím střetu jejich čistých charakterů s „tím zlým světem“ nám nastavuje zrcadlo a nutí obyčejného člověka k zamyšlení se nad hodnotami – na druhou stranu je smutné, že právě ono utrpení a páchané zlo potřebujeme nejprve naturalisticky „prožít“ ve filmu, abychom pak sami sebe přinutili k jakékoli reflexi (někdy ale ani to nepomůže, bohužel.)) I když Tanec v temnotách není film o hezkých věcech, je přesto svým způsobem krásný a jedinečný – minimálně v tom, kolik je v něm obsaženo emocí a jak důvěryhodně dokáže zobrazit lidskou morálku a lidské utrpení. Ta muzikálová intermezza, ve kterých Bjőrk pěvecky i výrazově exceluje, jsou zatraceně dobrou třešinkou na už tak povedeném (i když pro někoho asi i dost těžko stravitelném) dortu. Je pravdou, že je režisér dost neúprosný v útocích na divákovy city a je taky dost pravděpodobné, že pokud vnitřně tu celou šílenou smršť s hlavní hrdinkou absolvujete, budete se na konci cítit asi jako moucha v pavučině. Nicméně jakkoli Tanec v temnotách působí kontroverzně a provokativně, stále se jedná o nesmírně poutavé, mistrovsky zrežírované dílo, jehož smysl či poslání je obrovské.

S přehledem se tenhle švédský skvost zařadil mezi mých deset nejoblíbenějších (nejhodnotnějších) snímků. Nedokážu to přesně popsat, ani nedokážu přesně určit, v čem je pro mě ONDSKAN tak výjimečné a snad po všech stránkách geniální dílo. Částečně to může být v tom, že ačkoli jde nejen o silné, ale také o dost kruté drama, neměl jsem během celého filmu pocit "vydírání" a žalostné prosby o soucit s hlavní postavou. Zkrátka celý film je koncipován jako jeden velmi drsný lidský osud (až příliš neúměrný trest vůči prohřešku ze začátku), kterému by se naprostá většina podřídila, což na(ne)štěstí není případ Erika Pontiho. Celkový postoj či charakter hlavního hrdiny - hlavně jeho "hrdý vzdor" na mě místy působil až "prométheovsky" a nebál bych se jeho neotřesitelnou výdrž a odpor vůči vyšším "autoritám" a zvůli přirovnat právě k antickému hrdinství. Nicméně postava Erika jde ve svém boji ještě dál než antičtí hrdinové a má tak mnohem blíže k postavě Prométhea 19. století, který se (narozdíl od antické báje) v díle P.B. Shelleyho zlovůli nepodvolil a hrdě vzdoroval až do konce. Snad jsem se nenechal moc unést tou literární vsuvkou;)

Tímhle šípem mě Aronofsky zasáhl přímo do srdce. Naprosto geniální ústřední smyčcový motiv, depresivní atmosféra v každé vteřině, ale hlavně ta beznaděj, bezvýchodnost, to šílené utrpení, celkově ještě umocněné nekomprisně tvrdou, ale v každém ohledu dokonalou režií. O nějakém tom náznaku optimismu či naděje zde lze opravdu jen velmi těžko mluvit, každý hrdina trpí stejně, dlouho a navždy...

Snový a magický svět Tima Burtona v tom nejlepším podání. Vizuální dokonalost podpořená tradičně skvělým Deppem a nádhernou Christinou Ricci.