Jelly

snímek, který změnil můj přístup (možná nejen) k filmu. od chvíle jeho zhlédnutí jsem zcela přestal sledovat jisté pochybné stanice a propadl jsem kouzlu nezávislé tvorby. dechberoucí černobílá kamerová orgie, dlouhé hypnotické záběry za hranicí únosnosti, díky nimž zkrátka nelze zapomenout některé scény (děti, dav, velryba, vrtulník...), děj, který mi jaksi unikl, ale předpokládám, že o něj ani nešlo, podmanivý minimalismus, vítězství ducha nad hmotou, Umění... pro mě film zásadního významu.

nemám rád ukecané filmy a tady se mluvilo s ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta kadencí 99% doby. kdyby mě někdo nutil být v hale s tou spojovatelkou, určitě by se stalo něco strašného. :-) nezajímavější předválečný film jsem asi neviděl. PS: k těm titulkám STV - často byly ještě špatně načasované :-)

od chvíle, co mi na mysli vytanul Kafkův Zámek, se mi zdálo, že je to přesně to samé, jen v jiném prostředí. zde na nějakém ústavu, v chemické laboratoři. policisté si přišli pro laboranta a nikdo neví proč. zpracování žádný zázrak, ale uražen jsem nebyl...

dekadentní chaos. nevěděl jsem, která bije - zvuk jsem vypl, pustil si CD Atrox, lehl si a teprv pak zjistil, že je to dabované. jenže už jsem byl zdechlý vstát. tak jsem jen sledoval obraz, aniž bych čemukoliv rozuměl. a jak Atrox dohrál, všechno jsem vypnul a šel spát. nevím, jestli dialogy dělaly z tohoto filmu koukatelnou záležitost, ale celkem o tom pochybuji. pro mě dosti nezáživné.

historické pojetí divadla, ve kterém jsou herci téměř vždy otočeni čelem k divákům, i když mluví mezi sebou nebo reagují na ostatní dění na pódiu. nezbývá jim tak než gesty či mimikou dávat najevo, co vlastně sledují nebo s kým mluví. z dnešního pohledu velmi zajímavé a nepochybně také náročné na nazkoušení. herci byli skvělí a většina z nich se objevovala v několika různých rolích. ocenit musím rovněž choreografii, moc hezkou scénu a především nádherné kostýmy! kdyby tam nebylo tolik zpěvu (co je moc, to je moc) a uječených upovídaných pasáží, byl bych úplně nadšen.

hra na organ ke konci filmu byla neuvěřitelně strhující, ale jinak jsem se většinu času i přes vyhrocený děj dost nudil - bylo to příliš dlouhé a pro mě poněkud nezáživné...

typický děsivě přehrávající Funés, jenž je místy zábavný a místy nesnesitelný. představitelka jeho dcery roli těžce nezvládla, zato jeho manželka nebo kupříkladu masér byli skvělí. jednoduchá komedie, která mě párkrát dosti rozesmála... "Váš masér miluje vaši dceru." "Ten velký blb?!" --- "Co si myslíte o mé dceři?" "Měla by trénovat zádové svalstvo!" :-)

čo toto malo byť? vše je ok, samotní herci na to mají, ale charaktery jejich postav... v jedné minutě se všichni hádali, v další se měli rádi, v další se zase nenáviděli, a tak pořád dokola. životní rozhodnutí se měnila co chvíli zcela nárazově bez nějakých vývojových tendencí. někdo něco plácl a ostatní hned měnili své myšlení. no nevím.

smutný, pomalý a poetický film přesně podle mého gusta. ani ta happy-endová poslední minuta mě neodradí od nejvyššího hodnocení. co jen mi to ten Viktorův život připomínal...?

ale kamera za *****