nmafan

Zásahem moci rozbité dílo, ze kterého namísto epicky sevřeného vyprávění zůstaly jen trochu ledabyle pospojované fragmenty. A přesto jakoby každý ten střípek ve své osamělosti zářil ještě silněji a s o to větší intenzitou, čistotou a průzračností vykresloval devastaci člověka svojí dobou. Banální osudy, žádná velká politika, prostí lidé. A litry alkoholu, potlačované agrese a utajené žádostivosti (až jsem si vzpomněl na Peckinpahovy Strašáky). A Helena Růžičková a její "the show must go on". Jeden z těch filmů, které jsou nádherné ve své nedokonalosti.

Satira, která je ostrá, trefná, pravdivá, ale bohužel po většinu času spíše jen úsměvná nežli opravdu vtipná. Ale i tak oceňuji Yannea za odvahu s jakou se v salónně-levicovém prostředí francouzské kinematografie do takového projektu pustil. A poděkování i těm, kdo se zasloužili o vznik českých titulků. V době covidové hysterie a frází o kolektivní zodpovědnosti jsou takové filmy znovu zapotřebí... :)

Bogart jako právník ženatý se sociální pracovnicí. Společnými silami pomáhají outsiderům, kteří nedostali rovné příležitosti. Oblíbený noir zaměstnanců neziskovek.

Skvělý Giannini, několik laciných klišé, trocha bizarností, několik nádherných scén (němá sekvence u soudu!) a krásný závěr. Rozpuruplné, ale silné dílo. O vině všech, kteří přežili. (Jen tomu Wagnerovi už dejte pokoj, on za koncentráky opravdu nemůže.)

Plně doceněno s druhým zhlédnutím. Zatímco jiní točí dobové filmy, aniž by dokázali (nebo vůbec chtěli) proniknout do tehdejší mentality, Widerbergova Elvíra Madiganová ze všeho nejvíc působí jako dílo někoho, kdo prožil kus života mezi impresionisty, tuláky a snílky, co vidí jen stéblo trávy, za nímž vše ostatní už vypadá rozmazaně... Mistrovská elegie za ryzí cit, jenž zemřel s devatenáctým stoletím. Hladem.

V mnoha směrech nepovedený, přesto zajímavý a odvážný pokus, který rozhodně vybočuje ze svého subžánru šedesátkových "hororů se staršími dámami" svojí (nejen filosofickou) zběsilostí. Méně by v tomto případě bylo více. Ale aspoň je tam ta Olivia. A taky cenná rada pro ty, kdo si kladou otázku "co dělat, čelí-li naše unavená civilizace tyranii lůzy?". Nabídněme 10 000 dolarů!

Můj nejoblíbenější film George Roye Hilla. Nemá tolik vnějších diváckých lákadel jako jeho předchozí dvě hitovky s Redfordem, ale zato je na něm v každém záběru vidět s jakou láskou je natočen a kolik osobního do něj George vložil. "Everything was in order. The world made total sense. We battled."

Filmařsky výborná práce sebejistého režiséra na vrcholu tvůrčích sil. Ale taky nesmyslná glorifikace člověka, jenž byl pouze zdatným rétorikem a zaklínačem davů, neschopným zplodit jedinou vlastní myšlenku. Opravdu opus magnum, Spikeu?

Moc hezky natočené romantické putování džunglí, které by mohlo být mnohem méně otravné, kdyby z něj tak okatě netrčelo to 'poselství' o nadřazenosti indiánské kultury nad bělošskou a kdyby se celou dobu netvářilo tak strašně duchovně. Přitom je to zoufale plytký film, který místy působí jako kdyby ho točil někdo, kdo si myslí, že je nový Herzog, ale o indiánech zatím četl jen Vinnetoua.

Zajímavý film, který asi chtěl být "velkým", ale právem se velkým nestal, neboť má scénář, který do hloubky svého tématu pouze nahlíží, ale bojí se ponořit (dnes se tento druh "humanistického" psaní oceňuje Oscary), Roda Steigra, jenž je skvělý pouze do té doby, než se v jeho postavě probudí emoce (to, že se v ní probudily, divák pochopí i bez těch šklebů a gest) a Lumetovu sice odvážnou a dynamickou režii, ale myslím, že tomu tématu by více prospěl umírněnější a vyzrálejší styl (třeba takového Zinnemanna nebo Kramera). No a ten Quincy Jones - některé jeho soundtracky mám rád, ale on fakt není ten skladatel, kterého bych si vybral, když dělám film o holocaustu. Holocaust není rock´n´roll ani jazz...