nmafan

Film, jehož umělecká hodnota je celkem mizivá (stejně jako většiny uměleckých děl, na nichž jejich obdivovatelé vyzdvihují "formální novátorství" na prvním a nikoliv na posledním místě), přesto ale stojí za to ho vidět - přinejmenším pokud vás zajímá jak se napříč staletími proměnují podoby moci a jejich nástrojů k ovládání lidských mas. Dnešnímu divákovi ta propaganda připadá naivní, říká si - jak ty davy lidí mohli na tohle všechno naletět? Inu, mohly. Měli svoji ideu, která je sjednocovala. Vizi "lepšího světa". A ideje a metody jejich šíření jsou v jádru to hlavní, co se proměňuje (shodou okolností jsem snímek zhlédl zrovna ve dnech, kdy jiná zfanatizovaná lůza v boji za lepší svět rozbíjí výlohy a čmárá po sochách Churchilla). Je dobré vědět, že svět je stále stejný jako ho vidíme v tomto filmu (a vždycky byl).

Nejzajímavější mi na téhle po většinu času velmi trapné taškařici přišlo to, jak Kusturica ústy jedné z postav opakovaně ujišťuje sebe i své věrné ovečky, že je to celé velká provokace. Demonstrovat nízkost a zbabělost jako tvůrčí odvahu je ostatně výrazným fenoménem většiny dnešní kultury. Pokud máte trochu soudnosti, jediná emoce, kterou ve vás film zanechá, bude jakási lítost. Asi jako když se díváte na muzikanta, který dávno žije v pohodlném soukolí společenské mašinérie, užívá si svoje prachy, a každý druhý večer se vztyčeným prostředníčkem vykřikuje, že "punk is not dead".

Sordi dokáže jako režisér uplatňovat stejné přednosti, na jakých postavil i svou hereckou kariéru - elegantně a sebejistě přeskakuje od klukovské rozpustilosti ke střízlivosti a vyzrálosti, od citu k rozumu, od humoru k tragičnu a celé jeho snažení působí tak lehce a samozřejmě, jakoby v něm nebyl ani náznak kalkulu. Amore mio aiutami je film, kterému z přísně kritického odstupu můžete leccos vytknout (třeba to, že ta poslední třetina na lodi je k předchozí části filmu trochu neuměle "naroubována") a lecjaký dnešní divák - pakliže na film nějakým nedopatřením narazí - bude asi volat "proč je to, ty vole, tak dlouhý"? Ale pokud se chcete nechat okouzlit, pak možná budete okouzleni. Způsobem, jakým se dá o citech, vymykajících se kontrole, natočit komedie, která není ani na chvíli vulgární. A s tak dospělým koncem, o jakém se dnešním žánrovým tvůrcům může jenom zdát.

Perfektně odvedená žánrová práce, která každou dětskou duši nasytí romantikou, dobrodružstvím i humorem. Jste-li však kromě dětské duše rovněž majitelem rozumu dospělého, pak vám bude sledování filmu možná chvílemi hořknout při myšlence, jak snadno se špatné svědomí kolaborujícího národa dá utišit iluzí o nadutých a komicky hloupých okupantech, proti nimž se Francouz - přes všechny slabosti a občasnou zbabělost - nakonec přece jen dokáže postavit. A možná vás také napadne, že ti, kdo měli zkušenosti z odboje, se v těch vyprodaných kinech zase tak moc nebavili. Ale vlastně - proč ne? Nebojovali snad právě za to, aby se lidé mohli smát a těšit se ze svých ideálů a pohádek?

Film, kterému je třeba hodně odpouštět, a neočekávat, že si z něj odnesete plastickou představu o tom, jak asi vypadá dětství génia (neboť skuteční géniové obvykle nemají tak široký záběr zájmů a neexcelují zároveň v poezii i matematice, a mimoto bývají zpravidla přecitlivělí a vzpurní individualisté, nikoliv ambiciózní premianti, co poslušně naklusají před světla reflektorů, aby se o svoji výjimečnost dělili s publikem). Nicméně jako milá, vkusná a úsměvná oddychovka film funguje výborně a zároveň neocenitelně varuje před chapadly všech cílevědomých, chladných bestií, schopných i z nejnadanějších dětí vychovat budoucí užitečné idioty (čti: elity společnosti).

Zajímavá dobová připomínka faktu, že volání po ženské emancipaci bylo kdysi motivováno i touhou po upevnění rodiny, nikoliv po jejím rozbití. Dreyer by se asi divil...

Skvělý film, jenž by měli vidět hlavně ti, kdo sdílejí Gándhího představu, že i na Hitlera lze jít s myšlenkou nenásilí. Nepatetická pocta skutečným hrdinům. Odboj proti (jakékoliv) tyranii je především trpělivá a nepříjemná tvrdá práce. Spousta chyb a spousta těžkých rozhodnutí. Ale zatvrzelost a víra. Kéž by to někdy pochopili dnešní sluníčkové děti. "Dnes už se (v Evropě) nic podobného nemůže opakovat", že?

Odvaha, čest, hrdost, sláva. A taky krev, strach, peníze a smrt. Rosi nemoralizuje a zvědavým okem, poctivě a důsledně, nahlíží na koridu ze všech úhlů, tak aby mu neuniklo nic, co k ní neodmyslitelně patří. V dobách, kdy na to ještě z ulice nedohlížely pošahané polonahé aktivistky, myslící si, že mohou odstranit ze světa utrpení.

Velmi podnětný film, díky němuž si zase o něco lépe uvědomíte pokřivenost a slabošství naší "vyspělé" evropské civilizace. Ti lidé mají v sobě hrdost a upřímnost, jejich vztahy jsou čistší a srdečnější, ale přitom dokážou smrt svých blízkých přijímat s odzbrojující pokorou, truchlí důstojně, bez výlevů přehnaných emocí a bez patosu. Prostě Bůh to tak chtěl, život jde dál a večer je fotbal. Respekt.

Film, který vznikl z frustrace. Což by nemuselo nutně být chybou, kdyby si autoři dokázali zachovat trochu tvůrčí sebekontroly a nadhledu. Kdyby dokázali svou snahu o "bití" diváka protkat jemnějšími tóny a emočními kontrasty. Sud prachu ale bohužel vypadá, jakoby ho natočil neurvalý mladý začátečník, který si ještě myslí, že více vyhrocenosti přináší i více emocí. Výsledek je přesně opačný - po půl hodině už jsem jen znuděně a nezúčastněně očekával, jaký další sadistický psychopat na mě vyskočí v další epizodce. Nebylo mi smutno z krutosti dění na plátně, ale spíše z toho jak blbá doba dokáže i talentované autory dovést ke ztrátě tvůrčí soudnosti.