Život jde dál

"Někdy i cesta může být cíl...". zpívá Oldřich Janota, a neříká tím nic nového, ostatně tak jako Buddha nebo Kiarostami. I když je to cesta kolem trosek, poničnených domů a životů, nový život si tu už razí cestu závaly a sutinami ... Prostě komu je dáno, ten umí, a kdo umí, tak se mu zdaří všechno na co sáhne, jiný by si mohl zlomit prst kdekoli... Na rozdíl od francouzských a německých post-murdců, je Kiarostami postmodernista praktik... Neputujme už do Santiaga de Compostela, Koker je naše posvátné místo... (21.12.2014)

Na Kiarostamiho filmu Kde je dům mého přítele? jsem vysoce oceňoval mj. silný realismus, na film pro děti a mládež s jednoduchým příběhem zcela nezvyklý. Byl to rozhodně netradiční zážitek, ačkoliv ve srovnání s právě viděným snímkem pořád „jenom film“. Život jde dál v jistém směru předchozí díl volné trilogie překonal, protože Kiarostami se posunul po tragických událostech v íránském Kokeru ještě dál a během podobně jednoduchého příběhu putování malého kluka s otcem krajinou po zemetřesení nabídl divákovi takřka autentický prožitek. Napomáhá tomu jak působivá kamera, zabírající spustošená místa často statickými záběry z pohledu cesty autem, tak samotné zmínky o předchozím filmu, z něhož tu postupně navštívíme a prohlédneme si s hlavními postavy dobře známá místa natáčení, přírodou již zčásti nemilosrdně změněná, a setkáme se i s některými herci z původního filmu v rolích sebe sama. Přes nepochybně smutný ráz a pohled na tragické události vznikl snímek se skoro až uklidňujícím nádechem, z něhož na vás vedle smutku nejednou dýchá i hřejivý pocit při pohledu na ukázku dobrosrdečných mezilidských vztahů i ústřední myšlenky o tom, že život jde vždycky dál a navzdory smutným okolnostem kolem nás je potřeba znovu nalézat k němu chuť. Po velmi působivé první polovině s přímočárým „road movie“ stylem se pak na chvíli napětí ustálí, až se může zdát, že najednou už snímek nemá co nabídnout, ale stejně neztrací atmosféru, upoutává, brzy naštěstí nabere nový dech a závěrečná symbolická scéna se zdoláním kopce je ohromná. Kinematografie zřejmě jediné země, v níž pořád pravidelně vznikají osobité filmy (nejen) pro děti a mládež, pod taktovkou zásadního režiséra opět nezklamala. [90%] (12.02.2022)

Druhá část Kiarostamího motivicky a místně svázané trilogie, průlomové v jeho mezinárodní kariéře, míří za pocitem naděje, povzbuzením i naopak (ne)mámivým ztvárněním komplikovanosti lidských snah a osudů. Pár let po Kiarostamího filmu Kde je dům mého přítele? (1987) postihlo místo natáčení, horskou vesničku Koker, těžké, vražedné zemětřesení a v tomto "rekonstrukčním" snímku sledujeme cestu filmového režiséra (ztvárněného ovšem profesionálním hercem, nikoli Kiarostamím) se synkem zpět do oblasti, kde touží najít malého hrdinu oné předchozí filmové spolupráce, představitele školáka Ahmeda živého a zdravého. Návrat mezi místní však přináší řadu přirozených, nahodilých odboček, zbrzďujících setkání a komplikací; pátrání zůstává otevřeno v prachu zřícených příbytků a režisérův syn v závěru odbíhá prozatím sledovat fotbal s novými přáteli. Jednoduchá, vytrácející se linie, spjatá se symbolickým motivem návratu, se pojí s autenticky pojatými, zdánlivě (ne)inscenovanými momenty, které znovu, zpětně relativizuje, rekonstruuje a variuje následné pokračování série, snímek Pod olivovníky (1994): filmový štáb se v něm věnuje natáčení právě tohoto filmu, sledujeme opakované, vršící se obtíže natáčení jednotlivých scén a problémy figur "reálných" a "filmových" se tu pojí a stírají, přičemž vše probíhá v rámci dalšího natáčení, jehož výsledek vidíme na plátně. V tomto světle je Kiarostamího kokerská série jedním z nejpozoruhodnějších anti-iluzivních extrémů (hrané) kinematografie, důvtipným, zábavně-sugestivním i humanisticky apelativním. (03.01.2014)

Film se dělí na tři dějství, které jsem si pojmenoval Cesta, Rozhovory a Koker. Hodně by mě zajímalo, kolik věcí vzniklo přirozeně a spontánně, a kolik je hraných, protože sestavené je to dokonale. Že je něco přirozeně natočené (navzdory kameře), o tom myslím svědčí rozhovor se staříkem bez hrbu v autě, protože jej jenom slyšíme, ale tentokrát nevidíme. Líbily se mi celkové záběry - třeba v části Cesta jak nemohli projet silnicí kvůli trhlinám, jež jsme mohli vidět zdálky z profilu, a musejí pak otočit, nebo ke konci ten fórek, jak nemůže vyjet s autem. A snad, možná, nakonec toho svého dětského herce našel. Mimochodem, to jsem si říkal, proč se v úvodu někde zmiňuje propojenost hudby s jihoevropskou hudbou, ale když pak na konci zní pod titulky ten Händel, propojilo se to znamenitě. Každá část má něco do sebe, a na každou je třeba se naladit, jak jsem zjistil. Cesta mne začala bavit docela pozdě, ale pak jsem si ty záběry z auta i celků, kolony aut, opravy domů, stany, bagry podél silnice apod. docela užíval. Rozhovory mi přijdou občas až moc filozofické. A Koker je o překonávání obtíží. Každopádně budu mít k mistrovství ve fotbale od teď zcela jiný vztah. Někdy lidem ke spokojenému životu skutečně stačí málo a nepotřebují luxusní hotely s bazénem a all inclusive. A to dokonce po tak tragických událostech, což mne hodně dostalo. Negativem filmu jsou občas zbytečně zdlouhavé pasáže, něco se dalo zkrátit, některé myšlenky se zbytečně opakují, a fakt tomu chlapečkovi nevěřím, že je tak děsně chytrý, aby radil paní u vodovodu, jak to Bůh s tím zemětřesením myslel. (No a ještě jedno negativum, ale to je subjektivní věc, že mi hlavní herec hodně připomíná, i těmi povislými koutky, pana Bernarda z ČT, který mi přišel jako děsný suchopár bez smyslu pro humor, který musel mít vše až nepříjemně punktlich, a snad mu i chyběla fantazie.) (27.06.2023)

Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál. (10.12.2011)