Zendegi va digar hich
Life and Nothing More...
Život a nič viac
And Life Goes On
Obsahy(1)
V roku 1990 dedinu Koker, kde sa nakrúcal film Kde je dom môjho priateľa a celú oblasť okolo zničilo zemetrasenie, pri ktorom zahynulo viac ako 50 000 ľudí. Režisér Abbás Kiarostamí sa preto vrátil do Kokeru so svojim synom Bahmanom, aby zistil, čo sa stalo s protagonistami jeho prvého filmu. Táto skúsenosť ho inšpirovala k nakrúteniu filmu Život a nič viac o živote, ktorý ide ďalej napriek tomu, že každý niekoho stratil, a spoločnosti, ktorá vďaka solidarite a vzájomnej pomoci dokázala prežiť revolúciu, vojnu i zemetrasenie. (RTVS)
(více)Recenze (22)
Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál. ()
Jako kvazidokument o krajině zjizvené nepředstavitelnou přírodní katastrofou ode mě snímek obdrží 2 hvězdičky. Ve všem ostatním Kiarostami v mých očích selhává. Jeho snímek postrádá spoustu toho, co film dělá filmem, včetně těch nejzákladnějších prvků, jako je scénář. Dialogy jsou nepříjemně banální, zvlášť s přihlédnutím k situaci místních lidí a tragédii, které čelí. Komunikace chlapce s ženou, která ztratila dceru o Bohu, je jen malou jiskřičkou, která nic nezapálila. Tvorba režiséra Kiarostamiho je určena nanejvýš specifickému druhu festivalového publika, ke kterému nepatřím. Je to varování, abych se jeho filmům obloukem vyhnul. Celkový dojem: 35 %. ()
90-minútová road movie z mesta cez krajinu až do spustošeného mestečka zemetrasením. Postrehy ľudí, ktorých sa režisér pýta rôzne otázky, pôsobia veľmi autenticky, nesentimentálne, občas až hrozivo. Dozvedáme sa, že sme v realite, v ktorej bol nakrúcaný Dom môjho priateľa, aby sme sa v Pod olivovníkmi dozvedeli, že sme zase v realite, kde sa nakrúcal Život ide ďalej. Skutočne originálny, netradičný koncept, ktorý ale robí predovšetkým iba z prvého filmu skutočne samostatné dielo. Ale čo na tom, my máme možnosť si túto trilógiu pozrieť naraz a nie čakať dva roky, takže o to intenzívnejší zážitok tieto filmy prinášajú. Vyššie hodnotenie súvisí práve s trilógiou ako celkom, samostatne ma Dom očaril viac. ()
Druhá část Kiarostamího motivicky a místně svázané trilogie, průlomové v jeho mezinárodní kariéře, míří za pocitem naděje, povzbuzením i naopak (ne)mámivým ztvárněním komplikovanosti lidských snah a osudů. Pár let po Kiarostamího filmu Kde je dům mého přítele? (1987) postihlo místo natáčení, horskou vesničku Koker, těžké, vražedné zemětřesení a v tomto "rekonstrukčním" snímku sledujeme cestu filmového režiséra (ztvárněného ovšem profesionálním hercem, nikoli Kiarostamím) se synkem zpět do oblasti, kde touží najít malého hrdinu oné předchozí filmové spolupráce, představitele školáka Ahmeda živého a zdravého. Návrat mezi místní však přináší řadu přirozených, nahodilých odboček, zbrzďujících setkání a komplikací; pátrání zůstává otevřeno v prachu zřícených příbytků a režisérův syn v závěru odbíhá prozatím sledovat fotbal s novými přáteli. Jednoduchá, vytrácející se linie, spjatá se symbolickým motivem návratu, se pojí s autenticky pojatými, zdánlivě (ne)inscenovanými momenty, které znovu, zpětně relativizuje, rekonstruuje a variuje následné pokračování série, snímek Pod olivovníky (1994): filmový štáb se v něm věnuje natáčení právě tohoto filmu, sledujeme opakované, vršící se obtíže natáčení jednotlivých scén a problémy figur "reálných" a "filmových" se tu pojí a stírají, přičemž vše probíhá v rámci dalšího natáčení, jehož výsledek vidíme na plátně. V tomto světle je Kiarostamího kokerská série jedním z nejpozoruhodnějších anti-iluzivních extrémů (hrané) kinematografie, důvtipným, zábavně-sugestivním i humanisticky apelativním. ()
Na Kiarostamiho filmu Kde je dům mého přítele? jsem vysoce oceňoval mj. silný realismus, na film pro děti a mládež s jednoduchým příběhem zcela nezvyklý. Byl to rozhodně netradiční zážitek, ačkoliv ve srovnání s právě viděným snímkem pořád „jenom film“. Život jde dál v jistém směru předchozí díl volné trilogie překonal, protože Kiarostami se posunul po tragických událostech v íránském Kokeru ještě dál a během podobně jednoduchého příběhu putování malého kluka s otcem krajinou po zemetřesení nabídl divákovi takřka autentický prožitek. Napomáhá tomu jak působivá kamera, zabírající spustošená místa často statickými záběry z pohledu cesty autem, tak samotné zmínky o předchozím filmu, z něhož tu postupně navštívíme a prohlédneme si s hlavními postavy dobře známá místa natáčení, přírodou již zčásti nemilosrdně změněná, a setkáme se i s některými herci z původního filmu v rolích sebe sama. Přes nepochybně smutný ráz a pohled na tragické události vznikl snímek se skoro až uklidňujícím nádechem, z něhož na vás vedle smutku nejednou dýchá i hřejivý pocit při pohledu na ukázku dobrosrdečných mezilidských vztahů i ústřední myšlenky o tom, že život jde vždycky dál a navzdory smutným okolnostem kolem nás je potřeba znovu nalézat k němu chuť. Po velmi působivé první polovině s přímočárým „road movie“ stylem se pak na chvíli napětí ustálí, až se může zdát, že najednou už snímek nemá co nabídnout, ale stejně neztrací atmosféru, upoutává, brzy naštěstí nabere nový dech a závěrečná symbolická scéna se zdoláním kopce je ohromná. Kinematografie zřejmě jediné země, v níž pořád pravidelně vznikají osobité filmy (nejen) pro děti a mládež, pod taktovkou zásadního režiséra opět nezklamala. [90%] ()
Nuž áno, život ide ďalej .. aj po zemetrasení. Kiarostamiho filmy ma svojim prevedením tak nejak ukľudňujú a jeho konce ma fakt bavia. ()
In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. ()
Film se dělí na tři dějství, které jsem si pojmenoval Cesta, Rozhovory a Koker. Hodně by mě zajímalo, kolik věcí vzniklo přirozeně a spontánně, a kolik je hraných, protože sestavené je to dokonale. Že je něco přirozeně natočené (navzdory kameře), o tom myslím svědčí rozhovor se staříkem bez hrbu v autě, protože jej jenom slyšíme, ale tentokrát nevidíme. Líbily se mi celkové záběry - třeba v části Cesta jak nemohli projet silnicí kvůli trhlinám, jež jsme mohli vidět zdálky z profilu, a musejí pak otočit, nebo ke konci ten fórek, jak nemůže vyjet s autem. A snad, možná, nakonec toho svého dětského herce našel. Mimochodem, to jsem si říkal, proč se v úvodu někde zmiňuje propojenost hudby s jihoevropskou hudbou, ale když pak na konci zní pod titulky ten Händel, propojilo se to znamenitě. Každá část má něco do sebe, a na každou je třeba se naladit, jak jsem zjistil. Cesta mne začala bavit docela pozdě, ale pak jsem si ty záběry z auta i celků, kolony aut, opravy domů, stany, bagry podél silnice apod. docela užíval. Rozhovory mi přijdou občas až moc filozofické. A Koker je o překonávání obtíží. Každopádně budu mít k mistrovství ve fotbale od teď zcela jiný vztah. Někdy lidem ke spokojenému životu skutečně stačí málo a nepotřebují luxusní hotely s bazénem a all inclusive. A to dokonce po tak tragických událostech, což mne hodně dostalo. Negativem filmu jsou občas zbytečně zdlouhavé pasáže, něco se dalo zkrátit, některé myšlenky se zbytečně opakují, a fakt tomu chlapečkovi nevěřím, že je tak děsně chytrý, aby radil paní u vodovodu, jak to Bůh s tím zemětřesením myslel. (No a ještě jedno negativum, ale to je subjektivní věc, že mi hlavní herec hodně připomíná, i těmi povislými koutky, pana Bernarda z ČT, který mi přišel jako děsný suchopár bez smyslu pro humor, který musel mít vše až nepříjemně punktlich, a snad mu i chyběla fantazie.) ()
Film, ve kterém se téměř nic neděje, vyčnívá především neuvěřitelně otravnými a opakujícími se dialogy. Takže kudy se jede Kokeru? Je cesta uzavřená? Zajímá mě to ještě po hodině? Možná jsem příliš kritický, ale mě tohle prostě už nestačí a otlačený zadek za to nestojí... 4/10 [LFŠ 2012] PS: Kiarostamiho hrátky s autíčky souvisí zřejmě s nějakou jeho úchylkou z dětství ()
Oceňujem Kiarostamiho prácu a metahypnózu krajiny, ktorú implantuje do sveta reálnych postáv. Týmto civilným prístupom so sociologickým presahom referuje o problémoch krajiny či dospievaniu detí následkom rýchlych sledov udalostí. Vadí mi však prílišná utiahnutosť a jednoduché, málo sa vyvíjajúce dialógy. Od iránskeho príbehu, kde prírodné katastrofy či ukázy hrajú hlavnú rolu, čakám iniciatívnejšiu réžiu. To neznamená, že sa mi film nepáčil. ()
"Někdy i cesta může být cíl...". zpívá Oldřich Janota, a neříká tím nic nového, ostatně tak jako Buddha nebo Kiarostami. I když je to cesta kolem trosek, poničnených domů a životů, nový život si tu už razí cestu závaly a sutinami ... Prostě komu je dáno, ten umí, a kdo umí, tak se mu zdaří všechno na co sáhne, jiný by si mohl zlomit prst kdekoli... Na rozdíl od francouzských a německých post-murdců, je Kiarostami postmodernista praktik... Neputujme už do Santiaga de Compostela, Koker je naše posvátné místo... ()
ocenenia : MFF Cannes 1992 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()
Byl v tom potenciál na nejlepší film všech dob o zemětřesení, ale bohužel to celé šlapalo jen na půl plynu. I tak to ale je dost zajímavá road movie, ve které se režisér se synem vydávají na cestu do momentálně zemětřesením postiženého Kokeru, kde kdysi natáčeli film Kde je dům mého přítele? a chtějí zjistit, co se stalo s jeho herci/obyvateli. A mezitím potkávají spoustu lidí z jiných vesnic, které zemětřesení rovněž zasáhlo a mnohým z nich vzalo život těch nejbližších - ale přesto stále mají chuť nějak žít a se smrtí se smířit. Jednotlivá setkání mají samozřejmě svoji sílu, ale obsahově se to - až na pár, většinou těch nejlepších scén - nikam moc bohužel nevyvíjí. Spíš se jen opakují drsné zážitky a fascinující neutuchající chuť stále žit, která na mě časem působila až krapet nedůvěryhodně (ale oni v tom Íránu obecně mají úplně jinou mentalitu než u nás, takže to dokážu tak brát), ale ono to časem začne působit repetitivně a tenhle dojem trvá až do konce. Mám to tak 3,5*, časem si to možná rozmyslím, ale zatím zaokrouhlím níž, protože to na tu čtvrtou hvězdu zatím fakt nevidím. Přitom by bohatě stačilo aspoň přidat větších počet hlubších dialogů a zajímavých úvah. Těch totiž v tom výše zmíněném filmu, na které Život jde dál navazuje, bylo fakt hodně a díky nim jsem z toho měl nezapomenutelný zážitek. Tady se jaksi nedostavil. EDIT: Blbost, dostavil se a vyznění celého filmu mi do života dalo mnohem víc, než jsem si předtím myslel. Jednou tomu možná dám i plný počet, ale to spíš až to někdy uvidím znova. Silné 4* ()
Film Kde je dum meho pritele 1987 som este nevidel, toto je vsak pokracovanie akejsi Koker trilogie od Kiarostamiho ako rezisera. Tuto uz Kiarostami jaxa hovori, trafil hlavicku po klinci. Film bol prelomom v jeho kariere, dovtedy tocil totiz same nudne otravne plane sracky s vatovo planymi plkmi. No a aj s recenziami starych filmov je problem - vacsina mainstreamovych medii ide po novinkach a komentuje a recenzuje len novinky. To potom aby filmuchtivy divak mal nad cim rozmyslat. A ze kurva je nad cim uvazovat - take polizzioteschi /viem, nesuviusi to s Kiarostamim/ komentuje len malo ludi, hlavne vsak ten konspiratorsky picus Karlos80. No nic, taxa predsa pokusim napisat aj par viet k tomuto. Zapletka filmu je jednoducha, niektori by ju oznacili za primitivnu - spletita cesta za kamaratom do miest, ktore boli ponicene prirodnou katastrofou. Kiarostami zobrazil skutocne zemetrasenie, to nie su kulisy ne, ne. No na druhej strane pobyt medzi dedincanmi ma zvlastnu atmosferu- najma teda reakcie obyvatelov iranskej dediny stoja za to. Uz len preto sa oplati film mat a pozriet ho. Kiarostami je nielen artak, artovy reziser, ale aj humanista a riesi kopu etickych otazok. V samotnom Irane film zozal aj kopu vycitiek a kritiky, lebo udajne nema respekt k obetiam zemetrasenia. Kiarostami tu odmieta jednoznacne stanovisko k prirodnej katastrofe, skor ide cestou otazok a za,myslania sa nez cestou jednoznacnych nedajRamzes nasilnych a priamociaro jednoduchych odpovedi. Co znamena klukata cesta a obcasne serpentiny- na to si musi najst odpoved kazdy filmuchtivy divak . 100 % ()
Road movie a nič. Teda nič viac ako vozenie sa po zničenej krahine bez príbehu. Ako dokument o katastrofe je to tiež slabé, lebo všetko vidíme len z auta a výpovede sú nesúrodé a chaotické. ()
[38. Letní filmová škola Uherské Hradiště 2012] Abbas síce filmy rád nedokončuje, ale toto mi prišlo ako úplne vytrhnuté z kontextu. * za finálnu scénku s autom, druhá, že som nezaspal. ()
Road movie o ceste do oblasti postihnutej ničivým zemetrasením, ktorý nesie zreteľný rukopis jedinečného štýlu Abbasa Kiarostamiho. Tento štýl s výrazným dokumentárnym nádychom vyvoláva silný dojem autentickosti, keď sa stiera hranica medzi filmovou fikciou a realitou a aj hranica medzi filmovými postavami a skutočnými ľuďmi. Typickými prvkami režisérovho štýlu sú, že krajina hraje jednu z hlavných rolí (krásna kamera), je často snímaná na ceste autom, ktoré sa vo filme používa veľmi intenzívne a vedú sa na pohľad banálne rozhovory s rôznymi ľuďmi, ktorých postavy stretávajú na svojej ceste. Z filmu Život a nič viac (preklad Život ide ďalej je nepresný a znie príšerne frázovito) sála ohromná dávka ľudskosti, napriek veľkej tragédii nie je cítiť pesimizmus, ale skôr láska k životu a spod nánosov nešťastia a smútku sa na povrch prediera aj radosť zo života (futbal, svadba). Film sprevádza krásna baroková hudba, ktorá s ním napodiv výborne ladí. Tento film, na rozdiel od filmu Kde je dom môjho priateľa?, s ktorým je úzko spätý, nefunguje ako samostatné dielo. Platí to v ešte väčšej miere aj o tretej časti trilógie (Pod olivovníkmi), ktorá sa odkazuje na druhú a aj na prvú časť, čim vzniká unikátna, veľmi originálna trojica filmov. ()
V titulcích filmu uvedeno: slovenský název Život a nič viac...; rok výroby (v perských číslicových symbolech) 1370, což odpovídá roku 1991 gregoriánského kalendáře. ()
Velmi podnětný film, díky němuž si zase o něco lépe uvědomíte pokřivenost a slabošství naší "vyspělé" evropské civilizace. Ti lidé mají v sobě hrdost a upřímnost, jejich vztahy jsou čistší a srdečnější, ale přitom dokážou smrt svých blízkých přijímat s odzbrojující pokorou, truchlí důstojně, bez výlevů přehnaných emocí a bez patosu. Prostě Bůh to tak chtěl, život jde dál a večer je fotbal. Respekt. ()
Film je natočeny v dokumentarnom štyle a ukazuje režisera na ceste po krajine ktoru postihlo zemetrasenie.Ide o krasny film s pomerne jednoduchou zapletkou.Sposob akym film skonči može byt pre niekoho sklamanim,ale život musi pokračovat dalej. ()