nmafan

Můj vztah k Buñuelovi je poněkud zvláštní. Jeho nejproslulejší surrealistické opusy mě (většinou) zase až tak neberou, zatímco jeho méně známé civilnější filmy mě dost často dokáží mile překvapit. Smrt v této zahradě rozhodně není dobrodružný film, tedy alespoň pokud za dobrodružný film nepovažujete třeba i Herzogova Aguirrea. Tohle je hlavně ve druhé půlce trochu podobná záležitost, a to nejen motivem putování skrz neprobádanou džungli, ale i jistou mystickou, lehce vyšinutou atmosférou s jemnými existenciálními podtóny. Všechny klíčové postavy jsou navíc skvěle nejednoznačně napsané, a když se ještě v obsazení sejde pro mě neodolatelná trojice Piccoli, Vanel, Signoretová, pak nemůžu jít pod čtyři hvězdičky...

Můj třetí Iñárritu a zase špatně. Dle referencí jsem doufal, že už konečně dospěl, a že v Birdmanovi nabídne něco jiného než svou chorobnou posedlost formou a neskrývané nutkání do zblbnutí dokazovat, že právě on je ten nejvíc originální, nejvíc postmoderní a nejvíc cool filmař na světě. Nedospěl. A asi už se mu to ani nepodaří. Film bez jediné skutečné emoce.

Proslulý levičácký liberál Martin Ritt natočil jednu z nejkrásnějších elegií za konzervativní hodnoty "staré dobré" Ameriky. Paradox hodný velkého režiséra. Opus magnum.

No jo. Tak se nás ten pán, který v civilu vypadá trochu jako úctyhodný profesor matematiky, zase jednou pokouší přesvědčit, že rozhodně není jen tak normální. Jenomže zatímco v sedmdesátých letech působily jeho útoky na měšťáckou kulturu svěžím dojmem (neznám moc tak čistých a upřímných filmů jako jsou Buzíci), u jeho pozdější tvorby mívám bohužel dost často pocit křečovité pózy. Sice jsem trochu zestárnul, ale pořád jsem ten velký provokatér a znovu vám to dokážu.

Ze strany Frankenheimera (a Columbie) tak trochu komerční sebevražda. Žádná orientální pohádka, ale strohý a realistický (?) pohled na život afghánských obyvatel se všemi jejich krutými zvyky a tradicemi (ochránci zvířat ať se filmu vyhnou velkým obloukem). Bez jakékoliv uvědomělé humanistické katarze a s naprostým respektem k muslimské kultuře a hodnotám (umíte si představit, že by něco takového natočil nějaký mainstreamový holywoodský režisér dnes?). Pro útlocitnou duši západního diváka byla ovšem tohle silná káva i na rok 71, a těžko se dalo očekávat, že takový film získá širší divácký ohlas. Filmařsky výborné.

Ne v Globusu, ale tady je svět ještě v pořádku. Rychlého běžce jsem během několika let zhlédl už potřetí a v jistém smyslu mě nepřestává fascinovat. Ne kvůli své formální filmařské stránce či příběhu (i když i tyto aspekty má přinejmenším zajímavé), ale hlavně díky unikátnímu náhledu do fungování společnosti, či spíše společenství, které se ještě nezvrhlo ze svého přirozeného řádu, kde nejvyšším Zákonem je příroda a základní hodnotou lidská pospolitost. Mají tu sice zlé duchy, ale nemají tu vegetariány a feministky.

Dobře Dick. Opovrhovaný holywoodský námezdník natočil film, který svým naturelem nemá daleko k festivalové artovce. Všechny obvyklé znaky "diváckého" filmu jsou zde potlačeny - New Centurions mají jen minimální dějový vývoj, skoro žádnou klasickou synopsi a dramaturgickou strukturu; spíše jde o soubor ledabyle pospojovaných fragmentů zachycujících na ploše několika let všechny odstíny běžného života několika obyčejných poldů (škoda, že v češtině nemáme tak hezký výraz jako "cop"). Stroze realistické, přitom místy velmi zábavné a podbarvené Quincyho stylovou hudbou.

Na dokumenty koukám poměrně zřídka; dost často mi totiž připomínají spíš publicistiku než kinematografii. Pro Sacro GRA to ovšem neplatí. Tohle natočil Filmař.

Neskutečně protivný film. Většina emočně "naléhavých" scén působí vyloženě trapně. Tedy alespoň pokud nejste ten typ, co si pobrečel i u Nedvědů na Strahově...

Po druhém shlédnutí stále souhlasím, že je to moc pěkný film, a že Simonina Alice je jednou z naprosto zásadních kreací filmového plátna, ale přece jen... Mám trochu problém s tím, že jsem si mezitím taky přečetl Brainovu předlohu a najednou si mnohem víc uvědomuju, jak banálně sentimentálním melodramatem ten film vlastně je. S pěknou formální filmařinou, ale také s pečlivě uhlazenými hranami cynismu a společenské kritiky. S mnohem jednorozměrnějšími vedlejšími postavami a plytce slisovaným příběhem. Rozhodně doporučuju sehnat si někde v antikvariátu Brainovu (dle mého famózní) knihu. Ta závěrěčná Joeova věta prostě ve filmu chybí...