Zeebonk

Přestože jsem toho názoru, že by beatnické skopičiny měly zůstat pouze na papíře a přestože Big Sur osobně považuji za Kerouacův opus magnum, tak ve mně tato adaptace nevyvolala blesky spravedlivého rozhořčení, ba naopak. Když už chce nějaký bodrý jožin seznámit dvacátéprvní století s poetikou beat generation skrz filmové plátno, tak se nestydím říct, že je tohle zpracování správná cesta. Zlepšení oproti loňskému On the Road je znatelné. Ten základní pilíř všeho zlepšení vidím ve faktu, že tu nikdo neprojíždí kaďák Stevu Buscemimu. Ale proti gustu žádný dišputát, žejo. Kerouac je srdcař všech srdcařů, a proto má jeho náhled do zdevastované duše alkoholika mnohonásobně větší hodnotu než od mistra teoretika Zoly. Možná je to mou hanebnou přitepleností, ale to jeho ukňourané sebelítostivé bědování, nekonečná honba, nekonečné cajdákování s cílem oprostit se od otravných mladých hejsků, alkoholového oparu, smrti a samoty mi prostě sedlo jako průměrná běloška na průměrný bílý penis. Jediná výtka putuje směrem k odfláklému závěrečnému deliriu, neboť v knize to byla několikastránková esence hnusu a deprese a vlastně ultimátní vyvrcholení předcházejícího odvárku hnusu a deprese, ehm. Každopádně asi doporučuji.

Makabrózně idiotská mrdka z vocasů dvou slabomyslných hovnoksichtů, jejichž nejoblíbenější činnost, hned po teploušském bukkake a odhánění brejlatých bachyň naostřeným klacíkem, je utírání si prdele dobrými komiksy. Nenechte se zmýlit, to málo, co u nás česky s Flashem vyšlo jsem stejně nečetl, neboť nemám chechtáky na nic superhrdinského, ale dal bych své pravé varle za to, že tohle veledílo je největší žumpa v celém DC universu. Zápletka vytažená z ucpaných střev zaběhlého jezevčíka, herci buzíčci, ubíjející hovnaření nad kreténskými dilematy, neustálé kňourání a fňukání, odpudivý vizuál a tak dále a tak dále. Zkrátka a dobře dementní, zbytečná, klišovitá čůrákovina pro vygumované kokoty, které by uspokojila i rozbitá flaška tequily zaražená v prdeli.

Tak tomu říkám politicky nekorektní námrd! Seriál mě minul o tři kliknutí myší, první celovečerák mě příjemně polechtal na varlatech a nejnovější návštěva země Vojebávačů klokanů mě potěšila plnohodnotnou kuřbou. Jede se podle starého dobrého, Prcičkami vopotřebovaného schématu, ale o hezkých šedesát námořních mil za hranicí dobrého vkusu. Něco tak nechutného, fekálního a dementního jsem hodně dlouho neviděl. Základním pilířem v těch pěti vystříkaných hvězdách je však fakt, že jsem se jakožto divák dokázal naladit na jejich vlnu a naprosto přirozeně jsem střídal hurónský chechot s nezřízeným blitím. Už pan Trier, dvě dekády zpět, informoval diváky o jejich vnitřních idiotech a přesně o tom vychutnání si podobné debiloviny nejhrubšího zrna je. Najděte svého vnitřního idiota nebo praktikujte misionáře do vyplandání varlat. Ha ha.

Vyměklá uslzená mrdka. Šablonovitý, rádoby nezávislý blábol přecpaný teploušským popíkem, z kterého syslům vybuchují makovičky. Hérectvo je přesto docela fajn. Zejména pak pan Ruffalo, jehož jediný problém je jeho agent, který mu už roky dohazuje role v tendenčních kundovinách podobného rázu. Co víc říct? Snad jen, že tahle hudba líže prdele menstruujícím dvacítkám a že jestli její sračkovitost dokáže přenést přes srdce kdokoli jiný, tak ho podezřívám z dlouholetého vztahu se strýčkem ketaminem, který ho naučil hledat v každém hovně zlatou žílu.

Abych byl upřímný, tak jediná věc, která mě na nových Expendables mile překvapila, byl fakt, že hlavní hrdinové v baru usrkávají náš budějcký opus magnum mezi jihočeskými pivsony. Abych byl ještě upřímnější, tak mě tenkrát před pěti lety u čtvrtého Ramba přepadla masivní krvelačná erekce a já nabyl mylného přesvědčení, že se v kategorii hloupých krvavých akčních béček blýská na lepší časy. Potom přišlo první Expendables, které se krčilo hluboko pod nasazenou laťkou, má chlebárna však nevydala ani pšouk. Nedávno si to do našich kin přicválala dvojka, kde se jediným zdrojem filmové blažky staly pixely. No nenasralo vás to? Naštěstí kolem sebe ty svraštělé postradatelné prdele prskaly kůlové hlášky nebo co. Čímž se konečně dostávám k důvodu všeho tohoto plýtvání prostorem a zbytečného hovnaření nad rozlitým mlíkem - tenhle film je mrdka. Pánové od výroby si nasrali do gatí z vidiny dospělé zábavy a raiting vykastrovali na nehorázný PG-13. Tah hodný přizdisráčských korporátních pičusů, kteří zoufale míjí poetiku 80s-90s béček. Ale nenechte se zmýlit, mimo absence krve je to pořád hnusná, sterilní, křečovitá a debilní kundovina za pár šupů, kterou bych si nevystlal ani srací kout.

O tohoto božského krimi žvance jsem si ukousal tolik nehtů, až se upřímně divím, že neseru kopyta. Zřejmě je bezpředmětné zmiňovat dechberoucí výkony na všech frontách, ale přece jen bych rád vyzdvihl pana MM, jehož výkon bych přiřadil k těm z ranku nadpozemských. Přibližně do poloviny první série to směřovalo k jakémusi preciznímu vykreslení běžné policejní rutiny z Louisianského prdelova. Rovněž tu bylo typické schéma parťáků, z nichž je jeden genitální mozeček a druhý běžný koblihožrout s nadprůměrným potenciálem, jehož charakteru bylo od dob doktora Watsona potřeba k jakési spojnici s běžným divákem - čtěte: Slovníkem pro debily. Inu, tento domnělý směr se mi tuze líbil, Rustovy pochmurné existenciální monology mi intenzivně rozmrdávaly kaďák a Martyho kreténství mi kouzlilo úsměv na tváři. Pak však tvůrci konspiraci rozfoukali do celostátního měřítka a já si s hrůzou a posvátným obdivem ustříkl do trenýrek. Jo, málem bych zapomněl, u poslední epizody první série jsem se málem posral. Doslova. Mé pološílené hovno třískalo všemi deseti do svěrače a vřískalo u toho: "Pusť mě ven! Pusť mě ven!" Jasně, že jsem ho nepustil.

Už se ze mě dralo něco ve stylu: "Umouněná road-movie napříč prašným australským prdelovem.", ale pak to ve mně hrklo a řekl jsem si, že mám na něco lepšího. Následující jsem tedy složil na počest tohoto filmu: "Pot, špína a shnilé zuby, mrtvým čoklům smrdí z huby. Pták a víko od kanálu patří dětem do análu. La la la.". Neříkám, že tu mrtvým čoklům smrdí z huby a že se tu rvou víka od kanálu dětem do análu, prostě jenom říkám... Ááá, kurva. To je jedno. Chápete tu myšlenku, ne? Srát na to. Pointa je, že mám tenhle typ drsných, špinavých a brutálních post-apo hovnaření tuze rád. Jasně, je to občas pomalé jako zombík s dělovou koulí zaraženou v prdeli, ale čtvrtou hvězdu kvůli tomu žrát nebudu.

Tuctová romaňtická cajdákovina v uhovněném objetí politicky nekorektních podvlékaček, které makabrózně zastiňují onu tfujkovou příběhovou kostru, jejíž obdoby mi intenzivně rozmrdávají kaďák od roku 2008. Decentní ztopoření koutku střídal hurónský chechot a ve výsledku jsem zřejmě ten správný druh infantilního hovnaře na strávení skopičin tohoto zrna.

Takovou slzopudnou kundozmrdovinu jsem neviděl od posledního pokusu polaskat své oční bulvy obnaženou cibulí. Ale co... Ať si Josh Boone nasere do krku! Ten chlap mě štve tak nehorázně, že mi z toho cáká pěna od chlebárny. Už to jeho první žůžo dobrodrůžo se ohání čímsi jako puncem vopravdovosti, poněvadž je to údajně nějaký autobiografický nebo co, ale po krátké úvaze je provázanost s realitou pouhá hrstka neškodných bublinek v této makabrózní louži chcanek. Opravdový problém nacházím ve faktu, že se její snaha a um dojímat nikterak neliší od snahy nakynutou prostatou stiženého staříka nachcat do očí těhotné trpaslici. Ano, snažím se říct, že i kdyby to zpyčené dojímání a cajdákování nebylo laciné jako vyližprdel, tak by výsledný produkt stejně stál za zapařená varlata na tváři mého spícího kamaráda Tomáše. A nebo možná ne... Já fakt nevím. Důležité je, že se nebudu nechávat vojíždět připínákem do ánusu od nějaké podobné kreténské tendenční vyližsračky... Nasrat a rozmazat. Žblebt.

Po prvním rajcovním pohození opálené řiťky se to tváří jako Django numéro dué, ale než byste řekli "do psí kundy", tak si to začne vykračovat svou vlastní pěšinkou. O zmíněné pěšince se nedá říct, že by stála za vyližprdel, ale zároveň ani nestojí za kundu Carice van Houten. Ale o to tady vůbec nejde. Jde tu o toho hypersupertotalmegahustého pantátu Franca Nera, který se po celou dobu stopáže brodí po kolena v nánosech vlastního charismatu a nebýt má heterosexualita tak neotřesitelně neotřesitelná, tak neváhám, nacválám si to do té přerostlé kozačky a strýčka Franca vojedu do jeho sedmdesátiletého kaďáku. Mám tušení, že nebýt Francovy schopnosti excelovat ve všech hereckých polohách za patřičně grandiózního hudebního doprovodu, tak by se ta čtvrtá hvězdička pravděpodobně skutálela do nejbližšího kokršpanělského hovna. Ale tady nemá cenu polemizovat o tom cobykdyby. Jako jediný zápor vidím, že je tu příliš akce a příliš málo vyblité sedmdesátkové blažky. Stórka je jinak více než nosná a všechno ostatní je vlastně v cajku. Asi doporučuji.