Zeebonk

Smithovými filmy jsem si zasíral mozek už jako nevycválané jelito a konečně jsem si po letech dal skromné opáčko. Tenkrát jsem si mohl nadšením vychrchlat plíce u Jay a mlčenlivý Bob vrací úder, s několika výhradami jsem potěšeně mručel u Flákačů a Dogmatu a naopak na Chasing Amy a druhé Clerks jsem nespokojeně plival pro jejich celkovou vyměklost. Teď to však vidím úplně obráceně. Možná jsem k tomu vyzrál. Mé tehdejší já by asi řeklo "zbuznovatěl", ale na tom kurva nesejde. Druhé Clerks je nejlepší film o smíření se s vlastní průměrností. O vystřízlivění z takřka tří dekád čekání na "něco víc" a o tom, že to "něco víc" je jenom debilní společenská berlička, která nutí flákače a loosery cítit se mizerně pro jejich nedostatek ambicí. Ale co já o tom vím? Vždyť jsem ještě ani nevystřízlivěl... A co o tom, do psí prdele, ví Kevin Smith? Vždyť ten chlápek zažil víc úspěchů, než všichni vousatí tlusťoši z New Jersey dohromady! Každopádně když pomineme ten skvostný, patřičně nepatřičný happyend, z kterého mě hřálo u srdíčka jako nikdy, tak je to pořád smithovka se vším všudy - geniálně vybroušené a třeskutě vtipné dialogy, přesné hérectvo, přesná camea, pár extrémně skvělých nechuťáren a protentokrát i nečekaně precizní technická stránka.

Ze samotného plakátu jsem měl nastříkano v trenýrkách ještě před prvním mrknutím. Tenhle první zběžný pohled mi totiž vnukl myšlenku, že se bude jednat o něco lynchovsky-coenovského. Přesněji o mého oblíbeného Dillona v absurdních spárech pensylvánského maloměsta s nějakou geniálně divnou přidanou hodnotou. Vylouplo se to ale úplně jinak. V první řadě je tu naprosto typická a vyblitě obyčejná technická stránka, která jako by se vyškrábala z prdele libovolné CW mrdky, což mě zamrzelo, byť to není v současnosti nic neobvyklého i u dobrých seriálů. Prvních pár epizod je slušně nadprůměrných. Je tomu tak kvůli libovému schizofrennímu prostředí, kterým se potácí charismatický kus hovězího Matt Dillon. Celé to samozřejmě kazí kreténské pasáže s jeho přechytralým třináctiletým synátorem a debilní manželkou. Té ksicht propůjčila Shannyn Sossamon, která se mi děsně líbila v Pravidlech vášně, kde ji paralyzovanou démonem alkoholem odpaňuje vožralý fotbalista, zvrací jí za krk a celé to natáčí nějaký geek na domácí kameru. Výborná scéna. Cítil jsem se lehce provinile za svou mírnou erekci. Zpět k Wayward Pines. Někdy ve čtvrté nebo páté epizodě se vykecá pointa a seriál ztrácí svou lahůdkovou schizofrenní atmosféru. Pointa je nadmíru přestřelená a debilní, ale to mě příliš nesralo, neboť jsem ji vnímal spíše jako nedůležitou berličku k vykreslení situace, která postavám zadává důležitá dilemata. Po dalších několika řídkých epizodách si pánové od výroby tímto nastaveným modelem utírají prdel. Model to byl bezvýchodný a oni mávnutým kouzelné hůlky rozevřeli svěrač jednoho východu, aniž by tento krok jakkoli logicky obhájili. Na to navázali ještě jedním idiotským krokem, čímž se to celé definitivně posralo, poslalo do prdele a vyústilo v bezmezně kokotský zbytek závěrečné epizody. Ta si nezadala s nějakou lacinou padesátiminutovou verzí Já, legenda. Ve výsledku jsem tedy rád, že druhá série zůstala v náplni scénáristických propisek, jelikož by bylo po tak čůráckém vyvrcholení neutratit výsledný produkt jaksi nehumánní. Nehumánní pro diváky.

Není nic špatného na debilním béčku s dostatkem nadsázky. Ještě před třemi lety bych od tak neskutečně retardovaného námětu s hvězdným obsazením nic jiného než nadsázku nečekal. Pak se však z nějaké hromady hoven připlazil rok 2013 s hned dvěma čuramedánovinami z Bílého domu a veškerým mým předpokladům nenávratně vymrdal sny a iluze. Tudíž mě příliš nepřekvapuje, že je Big Game ryze debilní. A když říkám debilní, tak nemyslím příjemně debilní, nýbrž zbuzněle debilní (jeden příklad za všechny - třináctiletý severský šikmoočko vášnivě cucá svraštělý sáček černýmu prezidentovi a naopak, metaforicky samozřejmě). Ledaže by nadsázka byla v té zbuznělé debilitě, ale tu tam zkrátka skrz svou jiskřivou auru heterosexuality nevidím. Každopádně je to škoda. Režisérův předchozí snímek Rare Exports byla tak nějak zajímavě nudná konina, tohle je prostě jenom debilní, sračkovité a skrz naskrz trestuhodné plýtvání slavnými ksichty.

V posledních letech mám takové nepříjemné dilema, který mě tíží jako sousto uhnilého hovězího surfující na vlnách mých žaludečních šťáv. A ono je nad slunce jasné, že se ho nezbavím, dokud ho nevybleju do nějakého komentáře. Jedná se o skutečnost, že soudobé blockbustery jsou jaksi idiotské a já mám takovou utkvělou představu, že kdybych jim cejchoval odpádek/hvězdičku/dvouhvězdičku na pravou půlku prdele, tak by to o mně něco značilo. Značilo by to o mě, že jsem nadutý kokot, který si potřebuje dokazovat vlastní neretardovanost tím, že dělá zářez největšímu Downovi ze střední. A pak taky - má vůbec smysl vyčítat stupiditu něčemu, u čeho dělají gigantické korporační pařáty fyzicky nemožné nebýt stupidní? Jenomže já si nemůžu pomoct. Mě debilita a šablonovitost těchhle zkurvených Avengerů, Spidermanů, Hobbitů, Rychlých a zběsilých čůráků, Transformerů, Pixarovských čuramedánovin a nakonec Jurských světů rok od roku sere víc a víc. A s dnešním datem mě sere makabrózně. Ale přece nebudu nadutý kokot, vždyť mě dohromady tak 12 minut a 39 vteřin skutečně bavilo.

"Autentické", to je ten správný výraz. Alespoň z pohledu osoby nepříliš políbené znalostmi života Williama Turnera a dobových reáliích Anglie v první polovině 19. století a . Soudím tak jednak podle dobové hantýrky, jejíž "dobovost" vyvozuji z faktu, že jsem zhlédl prvních patnáct minut, rozuměl jsem naprosté hovno a musel si měsíc počkat na české titulky. Druhak je tu vskutku pestré charakterové spektrum pana Billyho, které potvrzuje odvěkou pravdu a to, že každý velikán od počátku věků byl tak trochu svinský čůrák. Tedy alespoň pokud to netočí ta kunda ryšavá Ron Howard, který by dokázal i křížence Hitlera s Caligulou vykreslit jako svatého Jirku... Celé je to navíc točené jaksi nezaujatě, z povzdálí s velmi úsporným použitím střihačských nůžek, díky čemuž vynikají přesné herecké výkony v neméně přesných kulisách. Snad jen ta občasná rozvleklost...

Strašně nerad bych tu psychoanalyticky blábolil, ale patrně se přesně k tomu schyluje, takže doporučuji oslepit sebe a své domácí mazlíčky všem, kteří si u seriálového Hannibala nudou slintali na hruď. Uffff, ať už to máme za sebou. Děsně často se tu mezi komentáři zmiňuje trapnost klišé "zabijou mu čokla a on se jde mstít", ale já osobně toho mrtvého čokla vnímám spíše jako "zástěrku" než důvod. Pravý důvod vražedné výpravy Johna Wicka je potřeba rozprskávat rusácké mozkovny po stěnách, oknech a podlahách, neboť jedině tak se vlije troška krve do jeho věčně plandajícího psychopatického čůráka. Tak, máme to za sebou, klišé smeteno ze stolu a nic mi tedy nebrání v udělení páté hvězdy. Ale pro pořádek - hyperkůl držky v hlavních rolích i vedlejších, vskutku neobvykle uchu lahodící hudba a ta poslední věc... Co to jenom bylo? Jo, už vím - tři kurvapíča nabušený akcičky, které netočit veterání akčního řemesla, tak řeknu: "To museli točit veteráni akčního řemesla". Ehm. Naserte si! Jestli mi ten zkurvený bžilión rejžožroutských mlátiček, co jsem viděl, nedává právo hýkat takové velkohubě uvědomělé sračky, tak jsem oficiálně promarnil přibližně 200 hodin svého života.

V tom našem svraštělém řiťáku Evropy vyšlo doposud jen šest alb Johna Constantine, což je jakožto výřez ze zasraného bžiliónu sešitů (přesně, tuším, 300), kterým se pyšní Amíci, kurva málo. Přesto je oněch šest knih makabrózní pýchou mé sbírky. Všechny leží pečlivě seřazené ve zmuchlané Tesco igelitce pod dvanácti vrstvami špinavého oblečení v mém pokoji. Aspoň na ně nesedá prach. Tak či onak, Constantinovy eskapády z pera mistra Azzarella považuji za jednu z největších genialit na poli komiksového média jako takového. O to větší je pro mě záhadou skutečnost, že mě tahle zlobotomizovaná rutinérská adaptace nikterak nenasrala, naopak jsem si ji pekelně užíval. Teď, s několikaměsíčním odstupem jsem tu blbou záhadu rozlouskl jedním plesknutím penisu. Může za to ta moje kokotská ješitnost - přeci vědomí, že se nad tím božským komiksovým Hellblazerem budu orgasmicky škrábat v nose jen já s nějakou zanedbatelnou skupinkou asociálů z Brna či Ostravy, je neskutečná úleva. Neboť jako každý ze zkušenosti vím, že požitek z geniálního díla rapidně upadá, když se stane globálním, viz Game of Thrones. Adaptace je každopádně přímočará, nepřílíš inteligentní, příjemně krvavá, vizuálně podmanivá zábava, která nebude žít navždy, ale nevidím důvod, proč se do ní srát, když mi s ní ty hodinky utíkaly příjemně.

Další šmakózní balíček od Netflixu, který mě ušetřil každotýdenního hryzání nehtů a netrpělivého žmoulání upoceného sáčku. Tím sáčkem myslím svá varlata, jenom pro pořádek. Samozřejmě to má své mouchy. Kupříkladu ufňukaná slečna Karen a lehce teatrální pan Kingpin. Rovněž krutopřísnost soubojů utrpěla po kulervoucí jednozáběrové řezanici oldboyovského rázu (s01e02) znatelný pokles do vod zkurveného průměru. Takový je ale život - ne každá kuřba končí výstřikem a ne každé hovno jde dobře ven. Po bryskní výměně čirých okulárů za ty růžové to však vidím tak, že nový Daredevil je jakýmsi prvním oficiálním mezníkem mezi superhrdinštinou pro slaboduchou omladinu a superhrdinštinou pro lidi, co mají rádi krev, šukání a středně sprostá slova. Krví se tu totiž šplouchá, až mému vnitřnímu Patricku Batemanovi modrají varlat, postavy jsou rozehrané do řádné hloubky, příběh je více než nosný a celé je to zabalené do vyžehleného fráčku precizního vizuálu. Plus fakt, že jsem celou první sérii (cca 13 hodin) sjel za necelé tři dny už něčemu napovídá. PS: Z komiksů mám o Daredevilovi přečtený snad jen Zmrtvýchvstání od Franka Millera a jednu dvoustránkovou konfrotaci s Punisherem od Gartha Ennise. Docela mě to i mrzí, neboť předražená série Muž beze strachu mě už dlouho kurevsky rajcuje.

Z přitažlivého námětu mi létali motýlci v šourku a z obsazení se mi vlila krev do mého věčně plandajícího čůráka. Výsledek však přetéká všemi typickými klišé současné americké nezávislé scény. Že jste to vy, tak vám je seřadím podle závažnosti - zaprvé uchorvoucí a střevatrhající hudba, jejíž bezmezná příšernost je věčným ekvivalentem "poslední kapky". Zadruhé nudná traumata a daddy issues vždy vlající těsně za prdelemi hlavních hrdinů, napjatě vyčkávající na své slavné odhalení a to za jediným účelem - lacině z diváka vyždímat kbelíček krokodýlích slziček. Za třetí klasické, bžilionkrát uhovněné schéma o třech aktech - 1) odlehčené seznamování a pošťuchování, 2) postavy nasazují vážné ksichty, chrlí na sebe své tragické osudy a ukápnou první slzičky. A nakonec 3) krize, krize, píčo, krize, celý film je nasáklý slzami, nemocnice, přepadení, rakovina prdele, zkrátka klasické vyvrcholení, který zákonitě končí nějakým teploušským lízáním koulí a kaďáků. Když to vezmu kolem a kolem, tak bych byl pravděpodobně nadšený, nevidět takovou výstavní, rádoby indie mrdku už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát, ale jelikož jsem ji už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát viděl, tak mi nezbývá, než poslat tvůrce do prdele s třemi stěží zaslouženými hvězdami a výhružně zdviženým ukazováčkem.

Dexter s pupkem, pedofilním knírkemem a hárem Davida Bowieho v jeho nejteplejších letech. Kdo by to byl řekl, že divák dokáže držet palce obludě takového vzezření. Na druhou stranu, potom, co jsem viděl neidentifikovatelného bělocha kouřit delfínovi a jiného neidentifikovatelného bělocha šoustat krokodýla, jsem přesvědčen, že snesu leccos. Rovněž jsem viděl chlápka šoustat fenku huskyho, chlápka, co strčil ptáka krávě do huby a posléze se jí vystříkal na čumák bez použití rukou. Viděl jsem i dvě Asiatky soustředěně močit na živou chobotnici. Viděl jsem Asiatku, které kolegové jakousi průhlednou trubkou narvali do prdele přibližně deset úhořů. Viděl jsem chlápka postříkat, posrat a letlampou zapálit mrtvého holuba. Viděl jsem chlápka, co si pod předkožku nacpal malou želvu. Viděl jsem spoustu věcí. Přesto se žádná z nich nevyrovná chlápkovi, co si ptáka oloupal jako banán a kůži shrnutou až po kořen si obtáhl gumičkou. Ten výjev mě bolel. Fyzicky mě bolel do očí a vyvolal nepříjemné svrbění na mém lamfasovi. Áááá. Pořád musím při té představě zatínat zuby. Ale teď si tu jen honím ego nad vlastní, léty budovanou otrlostí ze zapadlých koutů 4chanu. To důležité je, že filmolín Cold in July je pomalý, atmosférický, chlapácky náser, při jehož sledování neprohloupíte. Fakt, že ne.