Stanmi

Čtvrtý protokol patří mezí nejznámější díla Frederycka Forsytha a dle mého názoru se jedná o zajímavou a velmi čtivou knihu. K samotnému filmu jsem přistupoval s určitou rezervou, bylo mi jasné, že vše co bylo v knize se do filmu nevejde a obával jsem se, aby film nebyl moc "ořezaný". Naštěstí se mé obavy nenaplnily a i když ve filmu chybí některé pasáže, pár scén a postav je pozměněno, tak si snímek zachoval ducha knihy a jde o zajímavý špionážní film. I když je jasné, že fanoušci si jej užijí o něco více než nezaujatí diváci. Hlavní roli Johna Prestona ztvárnil Michael Caine a byla to sázka na jistotu jeho protivníka majora KGB Petrovského si zahrál Pierce Brosnan, což z dnešního pohledu působí trošku úsměvně, když pozdější James Bond je tady za toho špatného. Režie Johna Mackenzieho je standartní, co bych pochválil je, ale hudba, která dobře dokresluje atmosféru. Čtvrtý protokol je film především pro fanoušky Frederycka Forsytha nebo příznivce špionážních thrillerů s pomalejším tempem děje. Ostatním divákům by mohl místy připadnout nudný nebo nezaživný.

Film Asterix a olympijské hry se nebere tak vážně jako první díl, ani neni tak vtipný jako druhé pokračování, v jehož duchu chtěli nejspíš tvůrci pokračovat, ale úplně se jim to nepovedlo. Zatímco Asterix a Kleopatra se poměrně zdatně držel předlohy a jen změnil dialogy a přidal popkulturní narážky, tak Olympijské hry jsou prakticky celé přepracované a zůstalo nám jen místo děje, většina postav a konečně rozuzlení. Jinak zde máme nové hlavní postavy a nový příběh, který v konečném důsledku není zas tak špatný, ale Asterix s Obelixem jsou zde pasováni do role pomocníků či průvodců dějem, hlavní postavou se tak de facto stal Lovestorix (Stephane Rousseau), který se zamiluje do řecké princezny Iriny (Vanessa Hessler), ale o její ruku žádá také Caesarův syn Brutus (Benoit Poelvoorde) a tak se princezna rozhodne, že její ruku získá ten kdo zvítězí v olympijských hrách. A je na Asterixovi a Obelixovi, aby pomohli Lovestorixovi vyhrát. Asterixe si tentokrát zahrál Clovis Cornillac, ke kterému jsem nechoval moc důvěru, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Ovšem velkou hereckou hvězdu si tvůrci připravili pro Caesara, není jím nikdo menší než Alain Delon, který sice nepodává žádný velký herecký výkon, ale je určitě dobře, že se zde objevil. Potěší také různá camea (Nathan Jones, Michael Schumacher, Jean Todt, Zinedine Zidane nebo Tony Parker). Vtípky tady jsou skoro na každém kroku, ale jejich úroveň velmi kolísá. V konečném důsledku jsou Olympijské hry celkem povedená taškařice, která kvalit originálu, ale zdaleka nedosahuje.

Steven Seagal se potřetí vrhl do tandemu s rapperem a jaký je výsledek? Nu pojďmě se na to podívat. Harlan Banks (Steven Seagal) je profesionální zloděj, který bohatým bere a chudým dává, Na naléhání své přítelkyně (či manželky těžko říct) toho nechá, přestěhují se do Las Vegas a Harlan si najde práci jako řidič. Má přepravit v panceřovaném voze 20 mil. dolarů, ale z převozu se stane loupež, Harlan ujede policii, přemůže lupiče a schová prachy, protože jenom tak zůstane naživu. Je, ale zatčen a odsouzen na doživotí. V base se seznámí s černochem Icem (Treach), který ho dostane z vězení a pomůže mu v jeho odplatě. Příběh tedy nezní bůhvijak dobře a originalně, ale ani to nevypadá na vyložený průser, ale potíž je ve zpracování, Scénář má totiž tolik děr jakoby ho rozsříleli kulometem a přidali pár granatů plných nelogičností. Tak na mě film působil. Ani dialogy nebyly žádný zázrak a párkrát u mě došlo k nechtěnému pousmání nad jejich banálností. Akční složka filmu už působí lépe, například úvodní honička s policií na "Stripu" v LV snese přísnější měřítko, bitek a přestřelek je tu tak akorát, bitek samozřejmě mohlo být více, ale jejich zpracování je opět mizerné. Stevena provází již zmiňovaný Treach, proti kterému jsou i DMX a Ja Rule profesionální herci, z ostatních herců jsou známí např. Kevin Tighe, Robert Miano nebo Nick Mancuso, který se objevil i v obou dílech Přepadení. Průměrné režie se chopil kameraman Don E. FauntLeRoy, pro něhož to byla první spolupráce se Stevenem, která vedla až k povedenému Zákonu ulice. Na závěr chci pochválit hudbu, která nebyla jenom v rytmech rapu, ale i v dalších stylech a úvodní melodie jakoby vypadla z 90. let. Celkově vzato spíše slabší kousek, na který se dá podívat, i když občasnému kroutění hlavou se asi nevyhnete.

Ve stejném roce jako první díl této série Šťastné hvězdy vzniklo i jeho pokračování Mé šťastné hvězdy a celkový výsledek je dle mého názoru lepší než u první díul. Ústřední pětice "hvězd" se nám nijak nezměnila a opět je zde i duo policistů v podání Jackieho Chana a Biao Yuena, i když u druhého jmenovaného je to spíš cameo. Tentokrát jsou hvězdy přinuceny policií cestovat do Tokia, kde mají infiltrovat mistní zločinecký gang, pomoci jim v tom má policistka Barbara, která se samozřejmě středem zájmu všech hvězd. Takže základní ingredience namíchané v prvním díle jsou i tady a tentokrát působí o něco lépe. Jackie tady má opět menší roli, ale v závěru absolvuje cestu "strašidelným domem", který funguje jako skrýš gangu, což je asi nejlépe zpracovaná část celého filmu, vtípky tu opět jsou, některé jsou lepší některé horší, jak už to tak bývá, ale u některých jsem se opravdu od srdce zasmál. Akce je tu hlavně na konci a je tradičně velmi dobrá. Celkově se jedná o klasickou Hong Konskou komedii, která dokáže na hoďku a půl příjemně zabavit.

Rok 2005 měl Steven Seagal docela plodný, stihl natočit čtyři kousky a jedním z nich je i Vnitřní nepřítel. Děj se točí kolem jistého Adriana Ledhera (Nick Brimble), který disponuje technologií schopnou vymývat lidské mozky a vkladat do nich jakékoli příkazy, jako třeba zavraždit velvyslankyni USA v Uruguayi, To se samozřejmě nelibí vládě Spojených států a tak ve vší tichosti vytáhne z basy Chrise Codyho (Steven Seagal) a pověří jej zabítím Ledhera, Cody si vybere svůj starý tým a jde se na věc, ale je nad slunce je jasné, že taková pohodička to zase nebude a příběh se nám o něco více zamotá. No co se týče děje, tak žádná sláva to není, ono někdy méně je přece jenom více, ale nedá se nic dělat, natočili to, tak jak natočili a my si můžem jenom povzdychnout. Co, ale potěší je výběr herců. Jelikož film je také produkován Velkou Británií, tak ta samozřejmě dodala své herce, hlavního padoucha Ledhera si zahrál Nick Brimble, který je záporák, jak má být, ve Stevenově týmu se nám objeví Vinnie Jones a je to asi ta nejvíc zapamatovatelná postava z celého filmu, také se tu mihne Gary Daniels, ale jeho potenciál zůstává celkem nevyužit, ale souboj se Stevenem si střihne. Děj se nám odehrává v Uruguayi, což je země celkem filmaři opomíjená, čert ví, proč děj zasadili zrovna tam, zvlášť, když se natáčelo v Bulharsku. Akce tu je, dokonce není ji málo, ale většina jsou buď přestřelky nebo se nám porve Vinnie Jones a samotný Steven tu má asi tři krátké scény, točené povětšinou v šeru, takže velké mínus, v tom film zklamal. Takže máme tady ucházející přestřelky, solidně hrající britské herce a samotného Stevena, ale ač se snaží, jak chtějí na nadprůměr to nevytáhnou.

Steven Seagal se vrátil do země, kde se de facto stal tím, čím je a společně s debutujícím režísérem, klipařem minkem natočil akční film, kde je akce až na druhém místě. Steven se nám představuje v roli Travise Huntera, který je stejně jako v jeho jiných filmech agentem CIA. Tentokrát má prošetřit podivné kontakty Yakuzy s čínskými Tongy. K ruce dostane mladého agenta FBI Seana Macka (Matthew Davis) a slídění může začít. Velká část filmu se točí kolem Stevenova pátrání a nějak se přitom zapomnělo na akci, která tu sice je, ale ve velmi malé míře. Na druhou stranu závěrečná "zúčtovací" půlhodinka je celkem příjemná, protože se konečně dostane i na akci, navíc tady Steven použije především samurajský meč, což se v jeho filmech moc často nevidí. Potěší také několik známých tváři, které se tu objeví, nejznámější je asi otravný reportér Thornburg ze Smrtonosné pasti alias William Atherton, vůdce Tongů Chena tedy jeho představitele Kena Lo si určitě budete pamatovat z filmů Jackieho Chana a konečně Stevenova parťáka Mathewa Davise, který si také zahrál v několika známých flácích. Ještě bych zmínil hudbu, která mi byla sympatická a do filmu dobře zapadla. V konečném důsledku jsme se celkem pobavil a moc se nenudil, ale přesto je to spíše Stevenův průměr.

Kdo čekal, že se další příběh Richarda B. Riddicka bude odehrávat v podobném duchu jako Černočerná tma musel být po deseti minutách buďto zklamán nebo přinejmenším překvapen, protože se nám z komorního sci-fi hororu vyklubalo okázale epické sci-fi se svými vlastními planetami, rasami a mytologií. Což sice může být fajn, ale celý pohled na Riddickův svět je tím pádem úplně jiný. Je jasné, že tvůrci chtěli konkurovat zavedeným značkám jako třeba Star Wars nebo Star Trek, ale bohužel zůstalo jen u přání. Stejně tak hlavní záporáci Smrtivládci jsou takoví nemastní, neslaní a člověk si neví, co si má o nich myslet. Ale abych pořád jenom nekritizoval, tak co je skvělé je samozřejmě samotný Riddick, díky kterému je tenhle celkem koukatelný, také díky výkonu Vina Diesela, pro kterého je to životní role. Také musím uznat, že se tvůrcům povedla pasáž na planetě Necromania, která měla tu správnou atmosféru a na nic si nehrála. Škoda, že tak nebyl zprácován celý film, protože pak by z toho byla velmi zábavná záležitost.

Gerard Depardieu a Pierre Richard jsou pomoci lsti přesvědčeni, že jeden z nich je otec Tristana, který utekl své matce Christině (Anny Duperey) a ta ho chce samozřjemě zpátky. Oba "tatíci" se spojí, aby našli syna a zjistili pravdu. Ač film nabízí dvě velká jména francouzského filmu a režiruje známý Francis Veber, tak je to zábava jen tak napůl, film nabízí několik povedených momentů, na druhou stranu i několik nudnějších situací, takže výsledek je poté značně nevyrovnaný. Ale už kvůli dvoum velikánům stojí za to se na film kouknout.

Jackie Chan pátrá po obchodnících se zbraněmi. Víc k příběhu netřeba dodávat, protože stejně jako v jiných filmech od Jackieho není vůbec podstatný, navíc tentokrát mi přišel zbytečně překombinovaný CIA, KGB, ruská mafie, australská policie a jeden hongkongský detektiv, to vše tady máme. Ale čert vem příběh a co akce? Ta tady je, i když trochu jiná než jsme zvyklí, máme tady skoro "bondovskou" honičku na lyžích a skútrech, bitku s Nathanem Jonesem (i když to není bitka, Jackie před Nathanem jenom velmi efektně uhýbá a utíká), pak jednu tradiční bitku s žebříkem a závěrečnou melu v bázenu se žralokem. Toť vše, ale vzhledem ke krátkosti filmu to postačí. Takže akční momenty jsou rozhodně zajímavé a neotřelé, přesto, když vzpomínám, co Jackie předváděl v předchozích filmech, tak mi přece jen příjdou slabší. Humorných prvků je spíše méně než více, ale některé určitě pobaví, přinejmenším Jackieho slipy s koalou. Sečteno, podrtženo v rámci Jackieho kariéry spíše průměrný kousek, který ale nabíží dost zajímavých situací, aby pobavil.

Eddie Murphy ve své životní roli detroitského poldy Axela Foleyho, který se kvůli smrti svýho kámoše vydá do Beverly Hills v L.A., aby dopadl vraha. Překážky mu klade nejenom obchodník s uměním Victor Maitland (Steven Berkoff), ale také poněkud zkostnatělá policie v Beverly Hills. Ukecanost a bezprostřednost Eddieho Murphyho, to bylo něco, co v 80. letech vyvolalo vlnu nadšení a ještě dnes budí oprávněný respekt, Eddie si už získal uznání hned svým prvním snímkem 48 hodin, tam měl ovšem ještě spoluhráče Nicka Nolteho, tady byl králem plátna a plně toho využil. Ale ani ostatní nezůstávají o moc pozadu, ať už jde o dvojku "hlidacích psů" Johna Ashtona a Judge Reinholda, nebo jejich šéfa Ronnyho Coxe, který si střihl jednu z mála kladných rolí ve své kariéře no a konečně hlavní arcilotr v podání Stevena Berkoffa, který byl v 80. letech hodně v kurzu. Díky nim a také skvělé a dnes už legendární hudbě Harolda Faltermeyera, je Policajt v Beverly Hills klasickým zástupcem správné krimi komedie.