Stanmi

Agent Ethan Hunt (Tom Cruise) se vydává na další nesplnitelnou misi. Tentokrát nebude úkolem Ethana a jeho týmu nic menšího než zabránění jaderné války… Střídání režisérů u filmových sérií nebývá vždy vítáno s nadšením, ale u Mission: Impossible se to už stalo tradicí. Tentokrát převzal štafetový kolík po J. J. Abramsovi Brad Bird, což je chlapík, který sice má na kontě pár slavných filmů, avšak z kategorie rodinných animáků. Na Bradovu obranu je však třeba říct, že i když má Ghost Protocol pár chybek, tak se mu povedlo natočit snímek, za který se určitě nemusí stydět. Zatímco minulá nesplnitelná mise, byla pro Ethana hodně osobní, nyní jde o klasickou záchranu světa, ale díky fungujícímu příběhu, různým zvratům, technologickým vychytávkám a všudypřítomné akci je to zase zábava. Navíc se film stejně jako kdysi první díl natáčel také u nás (byť samotný příběh se odehrává v jiných zemích), takže bylo fajn vidět pár ryze českých míst a taky se našla malá rolička pro Pavla Kříže. Tom Cruise jako Ethan Hunt už sice zde není žádný mladík, ale to mu nijak nebrání v tom, aby utíkal z vězení, šplhal po nejvyšším mrakodrapu světa nebo se proháněl ve sporťáku rušnými ulicemi Bombaje, prostě akční hrdina, jak má být. Tom opět dostal zbrusu nový tým parťáků ve složení Paula Patton, Jeremy Renner a Simon Pegg (na Vinga Rhamese zbylo jen malé cameo) a právě díky Simonovi je Ghost Protocol asi nejvtipnějším dílem celé série. Roli záporáka tentokrát nafasoval Michael Nyqvist, který se ale po většinu času drží spíš v pozadí, což je trochu škoda, větší prostor v rámci příběhu by určitě nezaškodil. Ghost Protocol sice v rámci série Mission: Impossible není nejlepším dílem (v zásadě je to takový zlatý střed), protože je místy až moc přepálený, ale na druhou stranu je to naprosto pohodový akční blockbuster, který mně dokázal víc než solidně pobavit.

Agent Ethan Hunt (Tom Cruise) se chystá na svatbu se svou přítelkyní Julií (Michelle Monaghan), tato idylka však netrvá dlouho, protože je Ethan povolán na záchrannou misi, která neskončí úspěšně, ale dovede Ethana na stopu vedoucí k nebezpečnému obchodníkovi se zbraněmi Owenu Davianovi (Phillip Seymour Hoffman)… J. J. Abrams poslední léta pečoval o dvě nejznámější sci-fi série, tedy Star Trek a Star Wars, ale kdysi dávno (no vlastně nějakých jedenáct let zpátky) svým způsobem zrestartoval i sérii Mission: Impossible. A byť se jednalo o jeho režisérský debut na velkém plátně, tak na filmu to vlastně ani není poznat, protože J. J. měl k dispozici funkční scénář a schopné herce, což v kombinaci s jeho citem pro akci, drama, romantiku zkrátka zábavu obecně, prostě nemohlo dopadnout špatně (a nedopadlo). Samotný příběh, ve kterém se Huntův tým snaží dostat mocného obchodníka se zbraněmi umí zaujmout od prvních minut a protože J. J. nic nepodcenil, tak člověk tady ani nemá moc prostoru k tomu, aby se začal nudit nebo nespokojeně reptat (jasně pár žánrových klišé a slabších míst se najde, ale nejde o nic závažného). Osobně se mně velice líbila celá pasáž ve Vatikánu, která je naprosto bezchybně vymyšlena, natočena i zahrána (a Maggie Q v těch červených šatech vypadá prostě nádherně) a je to tak (aspoň pro mne) trochu předčasný vrchol celého filmu. Tom Cruise v roli Ethana působí jako zkušený agent, který už toho hodně zažil (a umí česky) a Tom tak opět svým výkonem táhne celý film, ale tentokrát má k dispozici schopné parťáky (Maggie Q, Jonathan Rhys Meyers a veterán série Ving Rhames), vážný vztah s Michelle Monaghan a solidního záporáka s tváří Philipa Seymoura Hoffmana (který ač na to nevypadá, tak se ukáže jako vcelku schopný bijec). Mission: Impossible III tak J. J. a Tom zvládli skoro na výbornou, protože natočili zábavný a komplexní akční snímek a dokázali, že tahle série ještě stále má co nabídnout.

Agent Ethan Hunt (Tom Cruise) se vrací do akce. Tentokrát je jeho cílem bývalý agent Sean Ambrose (Dougray Scott), který má v držení nebezpečný virus a Ethan ho musí za pomoci Seanovy bývalé milenky Nyah (Thandie Newton) najít a získat dřív než bude použit… Filmová verze špinonážního seriálu Mission: Impossible z roku 1996 byla povedenou žánrovkou, takže byla jen otázkou času, kdy se v Hollywoodu rozhodnou natočit pokračování. To si vzal na starost John Woo (v té době byl v kurzu), který do filmu přidal hned několik svých tradičních propriet, jako jsou bílé holubice, zpomalovačky nebo střelba oborouč, ale rovnou je třeba dodat, že už natočil lepší filmy. Navíc snímek spíš připomíná bondovské brosnanovky než první M:I což by nemuselo zase tak moc vadit, ale to by musel film mít o něco vybroušenější scénář, protože příběh o ukradeném superviru je vyloženě průměrný a i díky němu snímek vypadá jako ryzí béčko akorát z vysokým rozpočtem, známými herci a slušnou akcí. Tom Cruise v roli Ethana Hunta už působí mnohem světáčtějším dojmem než minule, prostě tajný agent, mistr bojových umění a svůdce žen, jak má být a poněkud nepřekvapivě je právě Tom ten, kdo prakticky táhne celý film, což se mu po většinu stopáže daří na jedničku. Není na to však úplně sám, protože je tady krásná Thandie Newton v roli „huntgirl“ Nyah a dvojka Huntových parťáků v podání Vinga Rhamese a Johna Polsona umí sem tam hodit podařenou hlášku. To jiné duo a to Huntovy protivníci Dougray Scott a Richard Roxburgh jsou takoví typičtí zaměnitelní záporáci, jejichž herecké výkony a především charaktery jejich postav snímek drží v béčkových vodách. Akcí se v první půlce celkem šetří (pokud nebudu brát Huntovu dovolenou a automobilové tango), ale v druhé půlce filmu se už ukáže, že tento snímek opravdu natočil John Woo. Mission: Impossible 2 tak po kvalitativní stránce na tom není tak dobře jako první díl, ale i tak je to především díky Tomovi vcelku zábavný akčňák, na který se dá bez problémů podívat.

Alfons Karásek (Miloš Kopecký) právě vyprovodil svou ženu do lázní a těší se na týden plný milostných avantýr, záhy však zjišťuje, že to nebude zase tak jednoduché… Sedm žen Alfonse Karáska je prvním dílem kvadrologie hudebních komedií Zdeňka Podskalského a už název tohoto snímku tak trochu prozrazuje, o co tady půjde. Slaměný vdovec Alfons si totiž naplánoval na každý den jednu schůzku a to vždy s jinou ženou, ale plány jsou jedna věc a realita druhá a stejně tak se to má i s tímto snímkem. Námět totiž vypadá velice slibně, ale provedení už trochu pokulhává, protože se mně zdálo, že děj je až příliš často přerušován hudebními čísly, takže už tady nezbývá moc času na všechny ty hlášky, gagy a vtipné situace vůbec, tak jak jsem zvyklý u pokračování tohoto snímku. Jasně pár fórů je opravdu povedených, atmosféra 60. let taky není špatná a Milošovi Kopeckému sedí hlavní role stejně dobře jako Alfonsovi Karáskovi jeho oblek, ale krapet tu chybí výraznější vedlejší postavy (pokud tedy nepočítám oněch sedm, vlastně osm žen), které by oživily děj, tak jako v dalších dílech (třeba podezíravý manžel Vladimír Menšík, nebo bodrý dědeček v podání Vlastimila Brodského). Sedm žen Alfonse Karáska je tak sice slušnou hudební komedií, která rozhodně neurazí, ale tato série dokáže nabídnout i lepší díly.

Mladý spisovatel Paul Varjak (George Peppard) se stěhuje do domu, kde bydlí také sympatická, ale poněkud lehkovážná dívka Holly (Audrey Hepburn). Netrvá dlouho a z Paula a Holly se stávají přátelé… Na Snídani u Tiffanyho jsem byl docela zvědavý, protože za ta léta se film objevil v mnoha žebříčcích těch nejlegendárnějších počinů filmové historie, a i když snímek nebyl úplně takový, jaký jsem si ho představoval, přesto jsem nebyl zklamaný. Snímek vychází ze stejnojmenné novely Trumana Capotea, kterou si však scénarista George Axelrod a režisér Blake Edwards krapet upravili (respektive zjemnili). Přidali tak několik komediálních prvků, které místy působí spíš rušivě (a ne moc vtipně), ale třeba návštěva Tiffanyho patří k nejlepším scénám celého filmu, také okořenili snímek pořádnou dávkou romantiky, která celý film lehce idealizuje, protože Snídaně u Tiffanyho je v zásadě psychologické drama o americkém snu jedné chudé venkovské dívky a právě v mezích tohoto žánru snímek funguje nejlépe. Co se mně na filmu bez výhrad líbilo, byla ona nezaměnitelná atmosféra New Yorku let šedesátých (tohle období prostě miluji), kde všechny ty ulice, byty, auta, oblečení a účesy dodávají filmu punc elegance a stylu, což ještě umocňuje hudba Henryho Manciniho. Ocenit však musím především nezapomenutelný výkon Audrey Hepburn v roli Holly, protože bez ní by snímek asi těžko dosáhl své popularity. Audrey zde nemá problém zahrát naivní až bláznivou holku z venkova, životem protřelou společnici nebo zamilovanou dívku a ve všech těchto hereckých polohách je naprosto bezchybná a maximálně uvěřitelná. Její herecký protějšek George Peppard tak bohužel zůstal ve stínu jejího hereckého talentu, ale i tak svůj part zvládl se ctí. Co se musí této Snídani nechat je to, že ve mně dokázala vzbudit pestrou škálu emocí a přinutil mně se trochu zamyslet nad životem, což se ne každému snímku povede. Snídaně u Tiffanyho tak sice není úplně dokonalý film, ale i tak je to kvalitní dílo, které stojí za zhlédnutí už jenom kvůli působivé atmosféře a skvělé Audrey Hepburn.

Známý sukničkář Dr. Julian Winston (Walter Mathau) je sice starý mládenec, ale své milence Toni (Goldie Hawn) pověděl, že je ženatý. Nyní by si Toni rád vzal, ta však trvá na tom, že chce poznat jeho manželku, zoufalý Julian nakonec požádá o pomoc zdravotní sestru ze své ordinace Stephanii (Ingrid Bergman)… 60. a 70. léta byla na povedené komedie opravdu bohatá a jedním z klasických filmů té doby je právě Kaktusový květ. Ten úspěšně sází na dva základní pilíře každého dobrého filmu, tím prvním je scénář a tím druhým herecké obsazení. O scénář se postaral zkušený I. A. L. Diamond, který zadaptoval pro velké plátno broadwayskou hru od Abea Burrowse a nadčasový příběh ve, kterém se záletnický zubař dostává do kolotoče lží a záměn, je plný zábavných hlášek, gagů a zvratů, tak jak se na správnou komedii sluší a patří. Nu a co se herců týče, Goldie Hawn za svou roli Toni získala Oscara i Zlatý Glóbus, ale fakt je, že celá trojka Goldie, Walter Mathau a Ingrid Bergma podává naprosto perfektní herecké výkony, které jsou opravdu ozdobou celého filmu. Kaktusový květ je tak pro mě stylovou, příjemnou a především vtipnou komedií, která je krásnou ukázkou poctivě odvedené filmařské práce.

Galaxie je pod vládou nelítostného Impéria, které na udržení pořádku staví obří bitevní stanici. Povstalecká Aliance, bojující za svobodu, musí získat plány této stanice, aby měla aspoň malou naději na její zničení… Studio Disney se rozhodlo nás zásobovat jedním Star Wars filmem každý rok, takže po loňské regulérní sedmé epizodě tady máme první spin-off s názvem Rogue One. Ten nechává být všechny Skywalkery, Soly, Jedie a Sithy v pozadí a soustředí se na jednu z nejdůležitějších akcí Povstalců a to získání plánů Hvězdy smrti (jo takže je to vlastně regulérní prequel k Nové naději). Ve starém SW kanónu samozřejmě taková událost byla zobrazena v knihách (Trilogie o Hanu Solovi: Úsvit rebelů) i hrách (Dark Forces), takže jsem byl zvědavý (a také plný obav), jak bude zobrazena v rámci kanónu nového a dlužno dodat, že výsledek předčil má očekávání. Je sice fakt, že Rogue One jako film není tak uživatelsky přívětivý jako třeba Síla se probouzí, ale o to zajímavěji a poutavěji na mě působil. Tvůrci se totiž snažili, aby jejich film byl co možná nejvíc drsný, špinavý s ne úplně jednoznačnými hrdiny, kde ani jedna ze stran se neštítí nějaké té špinavosti, což se jim docela povedlo a díky tomu vypadá Rogue One v rámci SW filmů mnohem víc jako válečný film než jako ona známá space opera, což je jenom dobře, protože tyto spin-offy mají být jiné než hlavní linie vytyčená filmovými epizodami. Je fakt, že hlavní postavy (tedy členové týmu Rogue One) na začátku na mne nijak extra sympaticky nepůsobily, ale postupem děje jsem si je oblíbil a v závěru jsem jim vyloženě fandil (byť tedy výsledek jejich snažení mně byl předem známý). Stejně jako v Síla se probouzí i tady tvůrci vsadili na silnou ženskou postavu v tomto případě je to dcera jednoho z tvůrců Hvězdy Smrti Jyn Erso (takže téma rodiny zůstalo opět zachováno), kterou si zahrála Felicity Jones, která v pohodě svůj part zvládla, což se dá říct také o Diegu Lunovi v roli povstaleckého kapitána Andora nebo Benu Mendelsohnovi, který je jako ředitel Krennic ten správný imperiální byrokrat a fajn byla fajn také účast několika starých známých (jak herců, tak postav). Star Wars byly vždycky mimo jiné také o technice, výstroji a výzbroji a ani tento díl této pověsti nezůstává nic dlužen, kromě starý navrátilců jako jsou Hvězdné destruktory nebo X-Wingy mně potěšili třeba imperiální Death Troopeři nebo rebelské U-Wingy a korvety Hammerhead. Jasně, i když se mně Rogue One hodně líbil, není to úplně dokonalý snímek, na začátku se možná až příliš skáče z planety na planetu a motivace a chování ústředních postav není vždy uspokojivě objasněno, imperiálové nejsou dvakrát prozíraví a Stormtroopeři sice sem tam někoho trefí, ale jinak je to opět bída, ale takovéto drobné chybky mají prakticky všechny SW filmy a přesto je miluji, takže Rogue One zkrátka v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Ovšem jestli jsem měl o filmu nějaké pochyby (nu dobrá moc neměl), tak ty byly rázně uťaty ve chvíli, kdy se tým Rogue One přesune na planetu Scarif, v tu chvíli začne asi jedna z nejlepších bojových pasáží, které lze v SW najít, protože se bojuje na zemi, ve vzduchu i ve vesmíru a když člověk vidí všechny ty X-Winy, Y-Wingy, TIE Fightery a Hvězdné destruktory v akci, tak jako fanoušek nemůžu chtít víc, navíc, když se to spojí s emočně silným závěrem (a malým vystoupením pana Vadera), tak to u mě znamená maximální spokojenost. Rogue One je tak pro mne parádní a stylový sci-fi spektákl, který je zajímavým rozšířením celého filmového univerza Star Wars , ale je fakt, že je to ten typ filmu, který je určen především pro nás fanoušky Hvězdných válek, ostatní by už nemuseli být snímkem tolik nadšeni.

Jean-Paul Belmondo cestuje se svým synem Paulem na známá místa jeho kariéry a společně se svými přáteli vzpomíná na své nejznámější filmy, slavné kolegy a na ty nejnebezpečnější kaskadérské kousky… Slavný Bébel patří mezi nejoblíbenější herce, takže i když jsem tento dokument v kinech prošvihl, tak v televizi už jsem si ho nenechal ujít. A rozhodně jsem neprohloupil, protože dokument o Jeanu-Paulovi je stejně okouzlující jako on sám. Belmondův syn Paul pojal dokument o svém otci trochu jako road-movie, se takže společně vydávájí na cestu po Francii a zaletí si taky až do daleké Brazílie. V ní dojde k mému asi nejsilnějšímu zažítku z celého snimku a to, když se Jean-Paul v Riu sejde s Ubiracym de Oliveirou, tedy představitelem malého Sira Winstona z Muže z Ria, ale zajímavé je také setkání Bebela s jeho dávnou láskou Ursullou Andress. Poněkud nepřekvapivě se snímek hojně věnuje jeho bohaté herecké kariéře, ale najde se i čas i na vzpomínání na jeho rodinu a lásky nebo na jeho karíeru na divadelních prknech. V dokumentu se objeví spousta herců a hereček (někteří bohužel už pouze z archivního záznamu), takže pár slov o Bebelovi, řeknou třeba osvědčení matadoři francouzského filmu jako Jean Rochefort, Robert Hossein, Claude Brasseur a pochopitelně také Alain Delon, čas si ale našla také mladší generace jako Jean Dujardin nebo Richard Anconina. Samotný Jean-Paul toho vlastně o sobě zase tak moc nenamluví, spíš jenom potvrzuje nebo upřesňuje to, co řeknou jeho syn Paul, Charles Gérard nebo ostatní zúčastnění, ale ono to v konečném důsledku zase tak moc nevadí, protože bohatě stačí když nasadí svůj široký úsměv a hodí nějakou tu hlášku a je to zase starý dobrý Bebel. Belmondo je zkrátka příjemný dokument, který sice toho o životě jednoho z největších frajerů filmového plátna mohl odhalit více, ale i tak jsem si tento snímek užil a jsem rád, že se to Paulu Belmondovi podařilo realizovat.

Mladý Američan Desmond Doss (Andrew Garfield) se dobrovolně přihlásí do armády. Pro své přesvědčení chce sloužit jako zdravotník a odmítá nosit zbraň, což se nelíbí jak jeho nadřízeným, tak jeho spolubojovníkům… Mel Gibson se stále pokouší o svůj hollywoodský comeback a tentokrát se posadil na režisérskou židli a natočil film inspirovaný životním příběhem zdravotníka armády Spojených států Desmonda Dosse, který během 2. světové války odmítal nosit zbraň a zachránil přes 75 vojáků, za což obdržel nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medaili cti. To bylo jen tak na úvod a nyní už k samotnému filmu, jehož děj by se dal rozdělit po švejkovsku na dvě části a to V zázemí a Na frontě. Zatímco první polovina filmu, která se tváří jako rodinné drama a romantický film v jednom, sice není špatná, ale mnohem zajímavěji působí film, až od chvíle kdy Desmond narukuje, protože armáda a její představitelé nejsou z Dossovy filozofie dvakrát nadšení a dávají mu to patřičně najevo a snad nebudu příliš spoilerovat, když prozradím, že se Dossovi (s malou pomocí) podaří stát zdravotníkem, aniž by musel nosit zbraň. Pomyslný vrchol filmu nastává ve chvíli, kde se Dossova jednotka vydává dobýt obávaný Hacksaw Ridge, protože zde Mel ukazuje v čem je jako režisér opravdu dobrý. Dokázal totiž velice věrně zachytit celý ten bitevní chaos ve své nejsyrovější a nejbrutálnější podobě (holt na tohle má Mel patent). Poté zbraně na chvíli utichnou a v tu chvíli se Doss vydává na svou misi za záchranu svých bratrů ve zbrani. A právě Dossovo zachraňování jeho druhů (mnohdy Japoncům přímo pod nosem) nepůsobí v konfrontaci s předchozím v zásadě reálným válečným běsněním dvakrát věrohodně (ale pokud se to skutečně stalo, tak jak to Mel natočil, beru svá slova zpět). Ale abych se nevěnoval jenom příběhu nebo Melovu režisérskému umu, Andrew Garfield podává vcelku příjemný herecký výkon, i když na zlatého plešouna to zase není (ačkoliv kdo ví, možná mně páni akademici vyvedou z omylu). Jinak mne zaujal především Hugo Weaving v roli Dossova alkoholem zničeného otce Toma (který nemá zrovna ty nejlepší vzpomínky na válku) a také Vince Vaughn, který sice vyfasoval poněkud šablonovitou postavu výcvikového seržanta Howella, ale zvládl jí se ctí, stejně jako třeba Luke Bracey v roli tvrďáckého vojáka Smittyho Rykera. Jedno je jisté, Desmond Doss byl bezesporu statečný chlap a jeho odvaha při záchraně spolubojovníků je obdivuhodná. Melův Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny (myšleno jako celek, protože některé scény jsou parádní) už tak oslnivý není, ale přesto se jedná o slušné válečné drama o jednom neobyčejném zdravotníkovi, což není zase tak úplně málo.

Strážmistr Cruchot (Louis de Funès) už měl dost problémů s nudisty, zloději obrazů, četníky, malými kluky, městem New York i se svou dcerou Nicole a manželkou Joséfou, ale nyní bude mít co do činění s návštěvníky z vesmíru… V druhé polovině sedmdesátých let zažíval sci-fi žánr obrovský rozmach, což se promítlo také do scénáře v pořadí pátého snímku o četnících ze Saint-Tropez. Je pravda, že na první pohled vypadá celý nápad s mimozemšťany celkem absurdně, vzhledem k tomu, že příběhy četníků se doposud zákládaly na reálných základech, ale kupodivu přidání sci-fi prvků filmu jenom prospělo. Cruchotovo pátrání po mimozemšťanech je plné vtipných hlášek, převleků, honiček a záměn, takže v kombinaci s chytlavou hudbou Raymonda Lefevrea je zde o zábavu opravdu postaráno. Oproti předchozímu Četníku ve výslužbě došlo k několika personálním změnám, takže místo Christiana Marina a Jeana Lefebvrea nastoupily na četnickou stanici Jean-Pierre Rambal a Maurice Risch (který v kombinaci s dabingem Jiřího Brudera v úvodu filmu prostě válí), změny v obsazení se dočkala také paní Cruchotová, kterou místo Claude Gensac ztvárnila Maria Mauban. Na původních četnících v čele s Louisem de Funès už jdou poznat léta (přece jenom od předchozího dílu uběhlo děvet let), ale třeba samotný Louis je zde stále stejně živelný a hádavý jako v předchozích dílech. Snímek Četník a mimozemšťané tak sice nepatří mezi to nejlepší, co může četnická série nabídnout, ale díky své zábavnosti jej řádím mezi ty povedenější příhody strážmistra Cruchota.