Mlle

Prakticky divadelní klasika.

Netypická příležitost k mnoha zamyšlením v podání dvou nejlepších britských herců v hlavních rolích.

Film je fakticky takovou personifikací nucené společenské konverzace. A stejně tak jako z ní jsem ráda unikla na svém konci i tomuto filmu.

Film je natočen podmanivým, velmi atraktivním stylem, ale tematicky to není nic než Prolomit vlny ve válečném kabátě – nesmyslné, dobrovolné ulpívání v bolesti a její úmyslné zušlechťování. Snad jakoby se povrchní člověk snažil něco opravdu cítit tam, kde ve skutečnosti mnoho necítí, a když k tomu dostane příležitost, vynasnaží se bolestí opájet jako jedinou možností svého života. Snad proto, aby zjistil, co to vlastně je, snad proto, že neví, co by jinak žil. Psychologicky patologické, filmařsky od A až do Z skvělá práce.

Imaginárium války a lásky, která se musí proměnit v peklo, aby osvobodila od bláznovství obrazotvornosti a závislosti na eskapismu vyhledávaném prostřednictvím další identity.

Toto je čistokrevný odpad. Od scénáře přes režii až po herecké výkony. Jsou to zfilmované novinky.cz, černá kronika bulvárního periodika. Jazykem a dikcí, texty i dějem, dokonce i režie a kamera se přizpůsobuje „profesionalitě“ úrovně tohoto sociálního „výběru“. Kostrbaté, přeříkané, nežité, neuvěřitelné, trapné klišé s potřebnou dávkou „hororové fantasy“, použitelné maximálně u stolu nějaké hodně přehlížené čtyřky některého z bývalých průmyslových regionů. Kam jsi to Strachu až propadl ve svém podivuhodném filmovém „dospívání“, ve své zoufalé a hlavně na oko zoufale vystavované snaze po lidovosti za každou cenu? Jediné, co Tvé dílo teď připomíná, jsou budovatelsky skicované příběhy dělnického lidu z padesátých let, dokonce i nějaká ta ideologická pomáda se v nich najde. Škoda takového talentu.

Jako celek vnímám tento korpus rozporuplně, úroveň obsazení a řemeslného provedení je proměnlivá, úspěšnost vyrovnání se s psychologickými profily postav u jednotlivých perfomerů kolísá (ačkoli většina z nich předvádí svůj takřka životní výkon), stejně tak jako míra (byť jistě nutného) redukcionismu. Občas je konverzační a filozofický formát příliš přímý a rovinný pro vyjádření dynamičnosti tématu i historického kontextu. Tento díl ale považuji za nejpovedenější, zejména jsem doslova oslněna hloubkou dialogů – z úst Masarykovských oponentů (zejména doporučuji text pronášený M. Donutilem v roli D. L. Georgea) je obsažen pregnantní, nemilosrdný a nestranný politologický rozbor následků rozbití unie, která se jevila obsolentní překážkou tváří v tvář německému nacionalismu. Nejsou obviněním ani Masaryka ani těchto z dobového hlediska totiž naprosto logických snah, ale jsou jeho maximálně trefnou charakteristikou, včetně nevratných důsledků tohoto aktu. „Když vyžetene lidi z katolické církve, myslíte, že přidjou do té vaší? Nesmysl, stanou se z nich doživotní ateisté.“ „Musím bořit, aby bylo možné stavět.“ „Boříte určitě, boříte všechno. Ale jedno vám povím: vyvoláváte z té vaší minulosti duchy, kteří se jednou zmotní proti vám.“ „Co uděláte, když se dá Karel v Praze korunovat českým králem? Řeknu vám, co udělají vaši kamarádi doma. Všichni ti, kterým posíláte romantické dopisy zašité v knoflících, uspořádají hon na to, kdo mu jako první v katedrále políbí ruku. … Neprozraďte prosím nikomu ve vlastním zájmu, že jste tak strašně jiný než ostatní Češi. Kdybyste totiž zůstal doma, neudusil by vás Habsburk, ale vaši vlastní lidé. Proto jste odešel do zahraničí. Prchal jste před nimi. A potom jste si vymyslel ty vaše teorie. Nejčastěji o Slovanech – `Slováci jsou vlastně Češi`. Já myslím, že nejsou. A myslím, že ani nevědí, že to o nich tvrdíte.“ V neposlední řadě pak oceňuji velmi zdařilý výkon Martina Huby, v jehož pojetí je Masaryk velkým sympaťákem.

Na rozdíl od filmu o Rašínovi je toto, ehm, dokudrama ;), velice povedené. V první linii odkrývá především amatérismus a nepřipravenost, s jakou se nadšená parta trhačů „žaláře národů“ vrhla do vytváření něčeho, o čem neměla ani páru, a vystlala tak kolébku nové republiky neřešitelnými problémy, jimž obyvatelstvo v regionech nemělo jak čelit – vlastně už tehdy žila politická smetánka v zajímavé naivní představě, že Československo, tehdy ještě s Podkarpatskou Rusí, je jednotné a vypadá a myslí celé jako ta „lepší“ půlka Prahy. Jeho reprezentace si s radostí a nadšením představovala další vývoj jako Hurvínek válku a malovala si shovívavost, přízeň a podporu (včetné té ekonomické), kterou budou novému státečku všichni v Evropě bůhvíproč projevovat. S jednou každou reakcí tak jen bobtnala sada nemilých překvapení. Rašín byl v této partě spíše racionálnější výjimkou (nebyl jí sám, abychom nekřivdili jak vysoké kvalitě tehdejších veřejných činitelů, tak dobovým kulturním představám a ideologiím, vůči kterým jsou nakonec akulturovaní současníci vždy z velké míry nevědomě bezbranní). Dokument také okrajově a krátce poukazuje na Benešovu nepatřičnost ve funkci. Důležité, protože především za daných okolností nutné Rašínovy nároky musely být ovšem po zásluze potrestány. Spodina jako vždy měla na koho ukázat prstem, zde dokonce pistolí, avšak skuteční viníci i po jeho smrti nadále „budovali republiku“, aby ji přivedli nevyhnutelně do chřtánu některého z našich sousedů, tentokrát přes rozličné peripetie nakonec do chřtánu souseda největšího, a to rovnou na 40 let. Dokument je precizně komponován, umí vyvolat emoce, představitelé jednotlivých postav jsou vybráni smysluplně, produkce je fundovaná, pravnučka pana Rašína, která celým pořadem provází, je nesmírně sympatická mladá dáma, při transkripci projevů pevného charakteru jejího dědečka vysloveně mrazí. Dobové záběry jsou neotřelé, vhodně zakomponované, informativně je dokument hutný, avšak zároveň snadno sledovatelný v rozumně vymezené osnově vybraných událostí. Mrzí mě jen čas, kterým dokument končí – sledovat osudy vnuků i pravnuků by bylo jistě neméně zajímavé. Je však pochopitelné, že to už by nebyl dokument o Rašínově rodině nejbližší. S větším finančním zázemím, jehož nedostatek se místy promítá do popředí, by byl dokument vrcholným dílem. Celkově velmi dobrá práce.

Největší slabina tohoto filmu je zároveň největší slabinou českého filmu vůbec: nemáme vynikající herce, máme jen ty dobré. Slavní čeští herci, zejména ze zde představené generace, které režiséři vrací neustále na plátno jak pejskovu jitrničku, nejsou ochotni stát se svými postavami, a pokud už ano, nejsou k tomu patrně disponováni tak, jak by bylo pro dosažení plného efektu záhodno. Stačí srovnat se zcela řadovými filmy francouzskými, německými, britskými, americkými… Známé tváře ale i zcela průměrní herci jsou v každém filmu někým jiným, když se díváme na detektiva Johna Rivera, nevidíme Stellana Skarsgarda, když sledujeme příběhy Catherine Cawood, nevidíme Sarah Lancashire, jak hraje Catherine Cawood, její příběh prožíváme jako příběh zdrcené matky, která si nese svůj kříž, že existuje nějaká skutečná Sarah Lancashire při sledování vůbec nevnímáme. Ovšem zde je to přesně naopak – stále vidíme Vetchého, jak hraje Rašína, Donutila, jak hraje Líbala nebo Kramáře, jsou to pořád hrající herci, kteří poutají naši pozornost sami sebou, nikoli svými postavami. Jejich příběhy jsou příběhem Vetchého, který hraje Rašína, nikoli příběhem Rašína, který myslí jako Rašín, a z jehož prezentované existence vnímáme emoce, které v tu chvíli Rašín cítí. Vetchý je přitom v každé roli nesmírně snaživý, což je nutno maximálně ocenit, ale zjevně pro zásadní role tohoto formátu, které jsou bohužel jeho oblíbenými, postrádá talent, případně čas, přičemž obojí je možné – jak je ovšem vidět v některých případech, jiní to i se stejným časem k nastudování zvládnou s mnohem větší působností – z takových je v tomto filmu v drobné roli zastoupen vynikající Plesl, jiným takovým případem je samozřejmě snad náš nejlepší herec vůbec, Karel Roden, který ale ty známé postavy naší historie nemůže pochopitelně hrát všechny… ;) Ta zdejší rotující hrající většina působí, jako by je zajímalo to, jak budou v roli vypadat, nikoli jak bude vypadat jejich postava. Některé ženy jako Mme Stivínová jakoby tento aspekt dováděly do extrému – jako by se celou dobu dívaly na sebe do zrcadla a kontrolovaly se, zda jim ty dobové kostýmy sluší, jako by jim záleželo výhradně na tom, jestli se v nich a v roli budou líbit – jako ony samotné. Herci v Čechách se nestávají svými postavami zčásti patrně ze skutečné neschopnosti, ale z části samozřejmě i proto, že večer musí být na představení na Vinohradech, zítra na muzikálu v Dolní Lhotě, a tak dále a tak dále, aby si zajistili určitý finanční standard. To však není omluva. Jsem si naprosto jistá, že pod nepropustnou krustou této herecké honorace se skrývá, a občas je nám divákům dáno do ni nahlédnout, nemalý zástup opravdu schopných herců, kteří mají bohužel v Čechách málo možností uplatnění svého talentu, a tak doufejme, že do věku postav typu Rašína dozrají alespoň díky koprodukcím evropským a světovým mimo naše hranice. „Lehce snaživý“, to je asi výraz, kterým bych charakterizovala tento snímek nejpříhodněji. Hluboké emoce a velkofilm s tímto přístupem vykřesat z žádného scénáře možné není. Jakkoli by si to příležitost stoleté státnosti jistě zasloužila.

Mýtus, nic než mýtus. Tak jak bez skrupulí a uvedení využíval během svého života Einstein znalosti a teorie ostatních, tak tento seriál pokračuje v záměrném zesměšňování a v nemorálním zostuzování těch, bez nichž bychom dnes o jeho jméně věděli jen málo. Seriál se navíc utápí v bulvárním podání a v nepříjemných, záměrně exponovaných hysterických výlevech, a ze všeho nejvíc je podřadnou červenou knihovnou, kterou přes všechnu topornou snahu citace z doktorských prací nikam výše neeskaluje. Ostatně podobně sám NG, jenž svou bývalou vysokou úroveň v posledních letech vyměnil – za masové přijetí.