Mlle

Ta z trouby čerstvě vytažená, právě upečená buchta hodné, starostlivé maminky, ke které zasedne trochu zmatený, avšak snaživý a v jádru bodrý český táta, je v tomto posledním svěrákovském počinu extrahována ve svou základní esenci. Jako by to bylo obráceně a teprve v tomto filmu si Svěrákové načrtli základní lajny a mustry pro všechny své předcházející postavy i děje. Prototypy nepříliš pečlivě, ale nesmlouvavě a repetitivně typizovaných charakterů rozehrávají prototypický děj v prototypickém prostředí všech svých předchozích filmových dojíren citů. Jediný psychologický i dějový model, se kterým si toto slavné autorské duo vystačilo po celé 20. století. A přece je to první film, ve kterém mě tato jejich manipulace s divákem neuráží, neunavuje, a ona jalová česká nátura plná chyb a lží, kterou je dle tvůrců lepší omlouvat než napravovat, mě neatakuje se silou, s níž ji Svěrákové protežují v předchozích dílech. Může za to scéna venkovského prostředí. Svěrákové se tu vzdali normalizační poetiky a utonuli plně v náruči odkazu Jana Herbena či Marcela Pagnola. Žádný jejich film není tak pagnolovský jako Po strništi bos – samozřejmě s výjimkou chybějících hodnot, které, mírně a umně, avšak nelítostně akcentované, jsou právě tím, co činí z Pagnolových děl nadčasová poselství, jejichž kvalit nemůže Svěrákova zahleděnost do šosáctví nikdy dosáhnout. Ale i tady je venkov opravdovým venkovem, místem setkávání, reálných věcí i reálného prožívání všedních banalit i morálních dramat. A to je balzám na duši. Bez ohledu na malost českých postav, k nimž Svěrák vzhlíží s úctou a nabádá k jejich laskavému přijetí, utvrzujíc tím nevědomě bídný stav našeho národa i lidstva. Obklopena pokusy o virtuální náhradu světů v dnešní „moderně“, vnímám toto dílo jako lék, anebo aspoň jako přívětivou podívanou. A ano, abych nezapomněla – Kaiserova postava i um, s nímž ji ztvárňuje, je fenomenální.

Pro ty, kdož se hodlají postavit, či spíš již předem stojí na jedné ze stran soupeřících ve filmu o právo na Pravdu, může snímek postrádat přesvědčivost, tah na brnku, důvtipnou emocionalitu i zajímavou argumentaci – to vše je zde notně omšelé a recyklované. Atmosféru má ale film velmi pěknou, prožívání filozofického i vztahového sporu zarámované možnostmi doby před třiceti lety je příjemným osvěžením.

Ne-ne. Bohatě mi stačí tyto šílené (české!) rodiny poslouchat v sousedství, ještě se na to dívat ve vysílání, proboha jen to ne. Donutilovských typů je příliš, i když jen tiše sedí na židli a tváří se důležitě. Natož když promluví. Nutno uznat, že mu tyto role líných a neustále nespokojených seladonů a protivných budižkničemu náramně sedí.

Příběh, ve kterém se mnoho neobvyklého nestane, ale jako bychom se sami stali součástí jedné předválečné rodiny. Mých pět hvězdiček patří tentokrát v první řadě neuvěřitelné architektuře, produkci, výpravě, kostýmům, které – současně s šarmantním herectvím dětských i dospělých herců – vtahuje do děje více než symbolicky. Díky nim se divák cítí v době konce druhé světové války jako doma a je v ní rád – ačkoli ji současníci prožívali velice krušně.

Stručná historie mocného evropského rodu. Brutální připomínka neopravitelnosti lidské povahy, cyklicky propadající nemoci z chamtivosti napříč historií. Okřídlené Platonovo rčení o tom, jak nám kdesi ve strašlivé budoucnosti budou vládnout ti nejhorší z nás, zcela bledne závistí před tím, co už máme za sebou. Nic se nemění a vše už tu v nějaké variantě bylo. Naše historie je od dob civilizací historií nesmiřitelného zápasu o moc a pomíjivost je nakonec její nejlepší vlastností. To vše na pozadí rodu, s nimž se Rakušané sami rozhodně nijak nemazlí.

Tolik peněz a taková esa na takhle špatný film? Nesmyslný scénář se v mnohém nedrží reality, ani hlavní charakter není dobře vybrán, možná je v souladu s režisérovou představou o zlém muži, ale určitě v rozporu s tím, kým Heydrich byl, což mohlo být úderným, kontroverzním potenciálem životopisného snímku.

Nebudu opakovat již napsané – zcela v tomto případě souhlasím s komentářem xxmartinxx a vpodstatě i s komentářem Othello (až na to, že délka sběru materiálu pro dokument na něm dle mého soudu vidět je). Snad jen doplním, že srovnání s postupy běžnými u jiných zemědělců a detailnější záběr pod pokličku právě u nich, kde je to dostupnější, by byly bývaly výrazně obohatily natočenou látku a odhalily, jak jsou tyto a podobné podvodné praktiky i u jiných podnikatelů běžné, a v jakém měřítku – monokulturní Morava rozparcelovaná mezi velké zemědělské hráče v tomto ohledu skýtá téměř nepřeberný materiál. Velmi ale chválím za nasazení při práci, s nímž dokument vznikal, a za umění emočně námět vystylizovat (jakkoli to Stabat už bylo asi trochu moc), a podtrhnout tak skutečně fatální důležitost problému pro nás pro všechny. Rozhodně se jedná o dokument potřebný a funkční i v této podobě.

I. díl: **, II. díl *** //////////// Odhlédnu-li od historických fals (která nebudu pro účely filmového díla řešit, jakkoli v takto významném biografickém snímku bych přeci i já vznesla přísnější požadavky), mám před sebou v prvé řadě neuvěřitelně kýčovitou produkci jakéhosi zavilého nadšence osmdesátkového stylingu. Ten je tak špatný a tak dramaticky snižuje celkový dojem z filmu, že jsem se musela podívat, kdo za něj zodpovídá – začátečník (Jehlár) a stylista muzikálové Kleopatry (Kocman). Dobrý Bože. Špatná, nebo spíš neexistující postprodukce nechává chemlonové paruky chemlonovými, nylonové krajky čínskou lácí, polyesterové peří syntetikou prosycenou fosforeskující barevností umělé současnosti, dokonce ani kůže, kterou přitom není třeba vylepšovat, není kůží. Neškrobené ubrusy zůstávají napospas očím šlechticů I. ligy uprostřed zahrady, za jejíž zeleň by se nestyděl ani meč rytířů Jedi. Z dobře typizovaných kostýmů vytváří tento nedostatek diskotékové maškarní, vhodné pro vykřikující prodejce lístků na Královské cestě, a z palácového zlata cikánskou maringotku. Součinnost s odstrašující grafikou a střihem titulků i trailerů je zarážející – kéž by tento sehraný duet zůstal do budoucna u svých studiových pohádek a českých a slovenských seriálů, na něž je zvyklý. Inspirace postprodukcí tuctů existujících vydařených zahraničních historických filmů by měla moc vyzdvihnout efekt díla minimálně o polovinu výš – rádoby ledabyle vyhozená sláma na zcela vyčištěné dlažbě ve zbytku ostrých barev na sterilním pozadí to nezachrání. Dílo trpí infantilním scénářem, nevhodně stylizovanými dialogy a scénami i bulvárně archetypizovanými psychologickými profily – první dámy jako výhradní kurtizány, rádci jako staří nekňubové, zachránce trůnu jako císařčin svůdník, manžel jako rozzlobený podpantoflák – podpis televizní představy o historickém dvoře v jakékoli epoše je tu kompletní. A právě jím nikdy dílo nevykročí ze svého televizního stínu. Nezralí tvůrci dobových snímků jsou navíc nejednou přesvědčeni, že bez vnímání sexu prizmatem 21. století by historická látka nebyla soudobým divákem přijata, jakkoli zdařilá světová historická velkoprodukce ukazuje opak. Vedeni touto utkvělou představou vetkávají vulgární zábavu tam, kde uráží historické reálie – kdežto jinde jim v témže celku chybí. Zatímco první díl je seriálovou I. republikou na císařském bále, II. díl je již vyzrálejší a historicky sdělný. Bezesporu velmi slušní herci v čele s podmanivou Marií-Luisou Stockinger (s výraznou výjimkou Vojtěcha Kotka, který neladí nejen dikcí a hlasem) zde tak mohou zazářit v patřičnějším kontextu. Scénář však jakoby stále poskakoval od dynamičnosti k trapnosti – jejímž vrcholem je závěrečný proslov plačící Marie Terezie poté, co se stane uherskou královnou. V tuto konkrétní chvíli (a hýří jimi i zejména I. díl) film nezaslouží nic než odpad. Prospělo by více rafinované diplomacie, zákulisních politických dramat a nakonec i lásky!!! Na kterou tu pro samé obscénní hrátky už nezbývá místo – a která patří k srdci Marie Terezie jako dítě k matce. Režisér Dornheim to s ní přitom umí na výbornou, jak předvedl v pro mě dosud nejlepším seriálovém zpracování Vojny a míru. Pro srovnání tedy: Little Chaos, The Other Boleyn Girl, Marie Antoinette, Queen Elisabeth I. a II. atd. – i takhle to mohlo vypadat. Na místní poměry dobré? S přivřenýma očima a s úctou k Marii Terezii, jejíž památka se dočkala alespoň jakéhos takéhos zpracování, nakonec je to snad možno takto uzavřít. I když jsou to právě pozdější léta její vlády, která mohla v dobrých rukou snímek proměnit ve velkofilm.

Druhý díl velebené Strachovy pohádky se povedl podstatně lépe. Autorovi se podařilo zprostit se těžkopádnosti historické předlohy, která pro úspěšné podání vyžaduje zcela jiný typ práce s archetypy, a ve zpracování sjednotil současnější příběh se současnými myšlenkami. To mu rozhodně prospělo, drobné moralismy, očištěny od historických nánosů, vyznívají takto snad možná trochu paradoxně uvěřitelněji, potřebněji a samozřejměji. Třeskuté i milé vtípky provází dynamickým dějem sympatické postavičky. Snad jediným škraloupem na dobře poskládaném vánočním hlavolamu je závěrečné skřehotání Lucie Bílé, to si mohl Strach pro lásku Boží ;) odpustit…

Pár dobrých vtípků na začátku to nezachrání, že není příběh nápaditý by mohlo být v pohádkovém vyprávění spíše ku prospěchu, ale pro takové vyznění postrádá námět tajemství, hlubokou sílu poselství i obraz trpké, avšak o to přínosnější a trvalejší zkušenosti. Jako by se tvůrce nemohl rozhodnout, zda chce psát pro současného člověka v intencích jeho mysli, anebo zda-li v ní touží otevřít i nadčasové mysterium. Může to být způsobeno ne úplně vydařenou snahou po moderním uchopení hlubinného, prastarého tématu. Ve filmové pohádkové mašinérii je výsledek přesto spíš nadprůměrný.